Konec démonizace islámu na Západě

Zatím nevíme, zda se nad nepokoji v arabském světě vznáší duch Imre Nagye, Maximiliena Robespierra nebo Muslimského bratrstva.

Janos Sebeök 6.3.2011
Tuniská jasmínová revoluce a egyptské zemětřesení zbořily jednostranný, selektivní a mytologický obraz, jenž si Západ vytvořil o arabském světě. Na ulicích Káhiry a Tunisu se s ozbrojenou mocí střetli demonstranti bouřící se proti autokratickým režimům. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tuniská jasmínová revoluce a egyptské zemětřesení zbořily jednostranný, selektivní a mytologický obraz, jenž si Západ vytvořil o arabském světě. Na ulicích Káhiry a Tunisu se s ozbrojenou mocí střetli demonstranti bouřící se proti autokratickým režimům. | foto: (c)ReutersČeská pozice
Tuniská jasmínová revoluce a egyptské zemětřesení zbořily jednostranný, selektivní a mytologický obraz, jenž si Západ vytvořil o arabském světě. Na ulicích Káhiry a Tunisu se s ozbrojenou mocí střetli demonstranti bouřící se proti autokratickým režimům.

Teroristické akce z 11. září 2001 snad opravdu skončily až nyní: 2001–2011. Až nyní snad skončilo období západní démonizace islámu. Náš obraz Východu se pod vlivem tuniské a káhirské prašné bouře začíná vracet z vyšších sfér civilizačních mytologií k různým klišé realpolitiky. A my si uvědomujeme, jak málo ve skutečnosti chápeme a sledujeme procesy islámského světa. Existuje selektivní sluch. A stejně selektivní je i naše pozornost.

Monstra

Kvůli Velkému třesku z 11. září se před deseti lety dostal do centra naší pozornosti stát, jenž je i v rámci islámského světa samostatnou falangou: Afghánistán. S Afghánistánem si nedokázali poradit Britové ani Sověti a tato země nezemě je dodnes komplikovanou spletí rodových klanů. V důsledku Velkého třesku z 11. září se však do centra pozornosti Západu nedostal tento historický Afghánistán, ale spíš systém nastolený hnutím Tálibán jako absurdní výsledek nekonečné občanské války. A samozřejmě také Usáma bin Ládin.

Teroristický vůdce, jehož smutnou, dnes už takřka svatou tvář by možná s radostí nakreslil i El Greco, kdyby se s ním setkal. Teroristický prorok, který se vypařil v útrobách jeskynního komplexu Tóra Bóra, se stal mytologickým archetypem stejně jako akce, již duchovně inspiroval – zřícení newyorských dvojčat.

Nepřipomínají snad monstra obracející se v prach pád Babylonské věže nebo samotného Babylonu či stejně monstrózní potopení Titaniku? A nevzpomeneme si přitom i na pád Říše římské? Temné, dobyvačné barbarství, hrozivý středověk, nezvratně stravuje vrcholně rozvinutou, ale upadající antiku.

Mytologické postavy

Vše děsivé je zároveň i zajímavé. Západ se rád chvěje hrůzou, a nikoli náhodou je v něm značně oblíbený thriller. Dalším poutavě děsivým a stejně unikátním státem, na který Západ po 11. září nahlíží prostřednictvím mytologie, je vedle Afghánistánu Írán.

Pro islámskou revoluci vedenou ajatolláhem Chomejním se západní svět léta Páně 1979 ještě pokoušel nalézt interpretaci přesně v duchu logiky studené války. Vzpomeňme na drama rukojmích na americké ambasádě v Teheránu a neúspěšný pokus prezidenta Jimmyho Cartera o jejich osvobození. Současný íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, jenž popírá holokaust a neustále vyvíjí atomovou bombu, je však už přímým ztělesněním zla. Stejně jako Saddám Husajn, jehož Západ dlouho sponzoroval jako jednu z alternativ pro zastrašení Íránu.

Usáma bin Ládin, Saddám Husajn, Ahmadínežád. Mytologické postavy. Saddám Husajn neunikl svému osudu, bin Ládinovi zbývají síly už jen na videovzkazy, jedině Ahmadínežád zůstává dosud při síle. Všimněme si, že perský Írán, multietnický Afghánistán a Irák, jenž je většinou osídlen Araby, kteří se dále dělí na šíity a sunnity, ale i kurdskou menšinou, nejsou reprezentativním vzorkem ani islámu, ani arabského světa. Emocionálně však tyto blízkovýchodní státy pro Západ z uvedených důvodů esenciálně ztělesňují islám.

Nejsilnějším stimulačním slovem, respektive asociací představ, které se v této souvislosti objevují, zůstává teroristické nebezpečí. Islám neboli terorismus. Islám rovná se terorismus. Nikoli náhodou reagoval islámský svět podrážděně na karikatury Mohameda, které jako teroristu zobrazovaly i samotného proroka.

Další mýty

Vedle blízkovýchodního Bermudského trojúhelníku tvořeného Afghánistánem, Irákem a Íránem je pro Západ citově akceptovatelný jiný mytologický archetyp, vznešený a anachronistický svět ropných států Saúdská Arábie, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. Omán už méně.

Ve stém patře Chalífovy věže čteme Pohádky tisíce a jedné noci trochu jinak. Evropští muži, kteří se kvůli ženské rovnoprávnosti občas cítili jako „lůzři“, snili o čtyřech manželkách a upínali zrak k Rijádu. Nebo když mladý šejk prohraje v Monte Carlu za jedinou noc v kartách deset milionů dolarů…

Na ropné státy pohlíží Západ se závistivou úctou, jež obvykle náleží jen výhercům ve sportce. A nějaký výprask holí na rijádském hlavním náměstí jen zvyšuje romantiku.

Západ je kromě blízkovýchodního Bermudského trojúhelníku a ropného Kanaánu ochotný ještě jakž takž ochoten vidět jedině Palestinu. To je však jen další mýtus. Biblická místa znemožňují interpretaci reálpolitiky.

Tálibánci jsou pro Západ pouze teroristé, Palestinci však teroristé a mučedníci zároveň. Objeví-li se v médiích zmínka o Palestině, existují dvě možnosti. Buď Palestinci v ritualizovaném průvodu a ve stavu pominutí smyslů pohřbívají vlastní mrtvé, a pak jsme s nimi solidární, anebo jiní pohřbívají jejich oběti. A to se jich raději bojíme.

Sympatizovat s aktivisty, kteří se před zelenou vlajkou tváří do kamery jako rozsévači smrti, jde jen těžko. Západ pohlíží na Palestinu a mučí jej výčitky svědomí hned ze dvou důvodů. Ve vztahu k Izraeli jej dodnes tíží svědomí kvůli holokaustu. Ve vztahu k Palestincům zase trpí výčitkami svědomí kvůli Izraeli. Ani Palestina však není typickým, reprezentativním příkladem, ale naopak unikátním gordickým uzlem.

Neviditelný svět

Kromě Palestinců dokázal emociálně zaujmout fantazii Západu jen Muammar Kaddáfí, který se na rozdíl od Saddáma Husajna osvědčil jako geniální taktik. Poté, co se líbivě zřekl svých zbrojních programů, se mu podařilo vyhnout pádu. Jinak je ticho. Ostatní části islámského světa jsou pro Západ emocionálně neviditelné. Řeknete-li někomu, že nejlidnatější muslimskou zemí je Indonésie, podiví se. No ne, já si myslel, že tam mají buddhismus jako na celém Dálném východě. Z Evropy a pozic Západu je nepatrný také islám v Indii. A Pákistán je od vzniku mýtu o 11. září, přestože je jadernou velmocí, jen sousedem Afghánistánu.

Přiznejme si, že z hlediska západního uvažování například Tunisko, Egypt, Alžírsko nebo Maroko moc neznamenají. Dokonce jsme si téměř nevšimli, že to jsou vůbec země. Kde je dnes Násir a alžírská válka? Tunisko a Egypt si jako nálepku leda tak přilípneme na kufr a pak už hurá na letiště a opálení můžeme jet domů. To je vše. Súdán, Čad, Mauretánie, Niger a další země Maghrebu nemají cenu dokonce ani jako nálepka. Zmínka o nich padne maximálně jednou za rok v souvislosti s trasou Rally Bamako.

Zboření obrazu

Tuniská jasmínová revoluce a egyptské zemětřesení tento jednostranný, selektivní a mytologií přesycený obraz zbořily. Dalo by se říct, že ze dne na den. Probudili jsme se ze zimního spánku teroristického nebezpečí, a proto nyní vidíme, jak velkým územím a skutečnostem jsme dosud absolutně nevěnovali pozornost. V nábožné hrůze z Usámy bin Ládina a Ahmadínežáda jsme si nevšimli, kdo je Mubarak anebo bin Alí.

Stejně nám bylo lhostejné, v jakých politických strukturách a podmínkách musejí žít desítky milionů arabských neteroristů. A ani jsme netušili, že chování arabských společností je evropštější a racionálnější, než bychom si mysleli. Právě se odehrávající události jsou přece mnohem pochopitelnější díky vzpomínkám na Pražské jaro nebo na revoluci v roce 1956 než prostřednictvím huntingtonovských civilizačních fantasmagorií vzniklých v souvislosti s teroristickými útoky v roce 2001.

Tady přece vůbec nejde o nějaký střet civilizací. Na ulicích Káhiry a Tunisu spolu nebojují a nebojovaly civilizace. S ozbrojenou mocí se střetli demonstranti bouřící se proti autokratickým režimům, které jsou sice zvenku neviditelné, ale zevnitř člověka nesnesitelně dusí. Nyní se dozvídáme, že v Egyptě platí už 30 let, od atentátu na Anvara Sadata, výjimečný stav. Jó? No ne! To nám v hotelu neřekli. Ani cestovní kancelář Kartago Tours nezvala k cestám do Tunisu prostřednictvím portrétu bin Alího. Neptej se, jen se rekreuj! A my se až do úmoru rekreovali. Rekreace do posledního charteru.

Velká neznámá

Teď sedíme doma, protože jen o vlásek jsme z toho vyvázli se zdravou kůží. A traumatizovaní odehrávajícími se událostmi můžeme pohlédnout na politickou mapu arabského světa. Arabský hněv na ni nakreslil dosud neviditelné autokracie. Kataklyzma způsobené jasmínovou revolucí posunulo do zorného pole země, které až dosud vypadaly stabilně a nezajímavě – například Tunisko, Egypt, Alžírsko, Jordánsko a Jemen, ale mohli bychom jmenovat i Sýrii.

Nyní se dostává ke slovu tichá většina arabského světa

Z velkého pozdvižení paradoxně vypadávají mytologické „celebrity“ Afghánistán, Irák, Írán, Palestina a ropné země. A Kaddáfího Libye. To je typické. V jakých zemích nastaly otřesy? V šedivých polodemokraciích zabředlých v amalgámu slabého islámu a zpola úspěšné modernizace. V zemích, jejichž lidu se nedostalo ani skutečné demokracie, ani charismatického diktátora.

Nyní se dostává ke slovu tichá většina arabského světa. Je velkou neznámou, k jakému výsledku logika revolucí, kterou lze pochopit i pomocí západního myšlení a prožít západním srdcem, nakonec dospěje. Zatím nevíme, zda se nad pouličními bitkami vznáší duch Imre Nagye, Maximiliena Robespierra nebo Muslimského bratrstva. Zatím je jisté pouze to, jak dobře vědí vyhoštění novináři, že se vše děje na ulici.

Počet příspěvků: 1, poslední 9.12.2012 07:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.