Ceska Pozice

Komunistický režim je vždy totalitní. Včetně „normalizace“.

Totální stát nemůže nikdy uspět, protože jeho hlavní ambice – změnit neměnnou, ale nedokonalou lidskou přirozenost – je neproveditelná.

Roman Joch 15.5.2013

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V poslední době se u nás rozvinula diskuse o totalitním a netotalitním režimu. Zda byl, či nebyl „normalizační“ režim v Československu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století totalitní. Například politolog, historik a člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů 12. dubna v deníku Právo Jan Bureš uvedl:

„Udržovat interpretaci celého období až do roku 1989 jako režimu totalitního… odporuje poznatkům politologie, resp. teorie nedemokratických režimů, která už dávno… ukázala, že povaha režimu v 70. a 80. letech byla velmi odlišná od let 50. a že normalizační režim nevykazoval všechny znaky totalitního režimu (masivní přítomnost fyzického teroru, popravy opozice)… To by si ovšem zastánci teze o absolutizaci pojmu ‚totáč‘ museli občas přečíst něco z politologické produkce…!“

Ve vší úctě k panu Burešovi a k faktu, že politologické teorie jsou různé, jejich interpretace politické reality se mohou lišit a i mnozí politologové se ve všem nemusejí shodnout, tento Burešův přístup je zásadně mylný.

Chybná úvaha

Především v tom, že se pokouší definovat či charakterizovat totalitarismus primárně prostřednictvím jeho prostředků, nikoli cílů. Z této chybné úvahy pak vyplývá mechanicko-pozitivistické otrocké pojetí, jež posuzuje totalitu režimu podle toho, zda vykazuje, nebo nevykazuje všechny znaky totalitarismu. Nadefinujeme-li si jich například šest, dvanáct nebo 24, pak režim, který je vykazuje všechny nebo téměř všechny, je totalitní, a ten, jenž mnohé nevykazuje, nikoli.

Hlavním ani jediným znakem totalitarismu není „masivní fyzický teror, popravy opozice“ – jeho krvavost

To je dle mne mechanicko-otrocký, fachidiotský přístup. Kvůli stromům nevidí a přehlíží les a vůbec nevystihuje podstatu totalitarismu, jeho vnitřní esenci, étos a elán. Je chybné definovat nějaký fenomén prostřednictvím jeho vnějších (nahodilých) atributů místo bytostné podstaty – cíle, smyslu či vlastního pochopení.

Hlavním ani jediným znakem totalitarismu není „masivní fyzický teror, popravy opozice“ – jeho krvavost. Režimy římských císařů Caliguly (12–41) a Nerona (37–68), turkického vojevůdce a krutého dobyvatele Tamerlána (1336–1405) či Aztéků byly sice hodně krvavé, ale nikoli totalitní. Totalitarismus je fenoménem až 20. století. Kupříkladu v 19. století žádný režim nebyl totalitní (ponechme stranou, zda režim jakobínů ve Francii od léta 1793 do léta 1794 byl, či nebyl totalitní).

Podle mé zkušenosti ti, kdo popírají totalitní charakter komunistického režimu, mají osobně velký problém i se samotným konceptem totalitarismu, a nejspíš jej i odmítají. Zřejmě proto, že z něj vyplývá, že komunistické režimy během studené války byly mnohem horší než pravicové diktatury druhé poloviny 20. století.

Odlišnosti totalitního a autoritativního režimu

Ve svém pojetí totalitarismu vycházím z konceptu, který zastávaly dvě chytré dámy 20. století – v padesátých až šedesátých letech filozofka Hannah Arendtová v díle z roku 1951 Původ totalitarismu a v sedmdesátých až osmdesátých letech politoložka a profesorka mezinárodních vztahů Jeane Kirkpatricková zejména v eseji Dictatorships and Double Standards (Diktatura a dvojí metr) z roku 1979.

Totalitní režim nedefinují primárně jeho prostředky či vnější znaky, nýbrž jeho ambice a všemocnost

Je pravdou, že jak levicové komunistické, tak pravicové autoritativní režimy byly diktaturami – opakem liberální demokracie, již charakterizuje záruka osobních a občanských svobod i svobodných voleb, ve kterých kandiduje více než jedna strana. Dávat však všechny tyto režimy do jednoho pytle s názvem „diktatury“ zastírá a přehlíží jejich podstatné vnitřní kvalitativní odlišnosti.

Čím se kvalitativně odlišují totalitní a autoritativní režim? Oba jsou sice diktaturami, ale liší se v následujícím:

Z uvedeného vyplývá, že totalitní režim nedefinují primárně jeho prostředky či vnější znaky, nýbrž jeho ambice a všemocnost – chce kontrolovat společnost celou a totálně, a také ovládnout vaše nitro, vaši mysl, vaše srdce, vaši duši. Autoritativní režim naopak chce zabránit jen některým vašim projevům na veřejnosti – těm politickým –, ale jinak se o vás nezajímá.

Proč Západ dával přednost pravicové diktatuře

Ve 20. století existovaly dva totalitní režimy – nacistický v Německu a komunistický v Sovětském svazu a jeho satelitních zemích. Totalitarismy jsou tudíž dva – nacismus a komunismus.

Ve druhé polovině 20. století během studené války existovaly autoritativní režimy na Pyrenejském poloostrově – Frankův ve Španělsku a Salazarův v Portugalsku –, totalitní pak byl Ulbrichtův a Honeckerův režim v bývalé Německé demokratické republice (NDR). Autoritativní byl Čankajškův režim na Tchaj-wanu, totalitní Mao Ce-tungův v pevninské Číně. Autoritativní režim vládl v Jižní Koreji, totalitní v Severní Koreji. Autoritativní režim byl Papadopoulosův v Řecku a Pinochetův v Chile, totalitní Živkovův v Bulharsku a Castrův na Kubě. Autoritativní režim apartheidu panoval v Jihoafrické republice, totalitní Mengistu Haile Mariama v Etiopii.

Z hlediska západních liberálních demokracií mělo smysl dávat přednost pravicovým autoritativním režimům před levicovými komunistickými totalitami. Za prvé proto, že ty první nebyly protizápadní, ale ty druhé ano. Za druhé proto, že na ty první měl Západ vliv, na ty druhé však nikoli. A za třetí proto, že ty první mohly evolučně přejít v demokracie, ale ty druhé musely být nejprve svrženy, aby demokracie vůbec byla možná.

Není pravdou, že by československý normalizační režim proti vlastním občanům nepoužíval vražedné násilíHrozil-li pád pravicového autoritativního režimu, a životaschopnou alternativou nebyla liberální demokracie západního typu (neboť liberálních demokratů bylo v dané zemi málo), ale totalitní komunistický nebo fanatický protizápadní islamistický režim, pak zodpovědnou západní demokratickou politikou pro danou zemi byla podpora prozápadní pravicové diktatury. Proto Západ dával v Íránu přednost šáhovi Rezovi Pahlavímu před ajatolláhem Chomejním, v Nikaragui Somozovi před sandinisty a pákistánskému Zijáluovi Hakovi před afghánským Babrakem Karmalem.

Vražedná násilí i za normalizace

Na základě uvedeného byl normalizační režim v Československu – svým rozsahem, kontrolou celé společnosti i ambicí vůči nitru člověka – jednoznačně totalitní. Jen v sedmdesátých a osmdesátých letech používal mnohem méně drastické a brutální metody než v padesátých letech. (Jediný komunistický režim, který zaznamenal evoluci od totalitního k autoritativnímu, byl Titův v Jugoslávii.)

Není však pravdou, že by československý normalizační režim proti vlastním občanům nepoužíval vražedné násilí. Použil ho nejen na demonstraci v srpnu 1969 při prvním výročí sovětské okupace, ale i na hranicích vůči těm, kdo chtěli „tábor míru a socialismu“ opustit. Pokusili-li se o to, dostali dávku ze samopalu.

Nebezpečná iluze

Totalitní systém, který slibuje ráj na zemi, ale zajistí peklo, nemůže nikdy uspět, protože jeho hlavní ambice – změnit lidskou přirozenost, učinit ho politickou donucovací mocí státu jiným, lepším – je v zásadě neproveditelná. Tato lidská přirozenost je totiž stálá, neměnná, ale v žádném případě dokonalá. Tento svět je do značné míry slzavým údolím, v němž mnohé nespravedlnosti nebudou napraveny, potrestány. S tímto daným lidským údělem je třeba se smířit, ale současně nikdy nerezignovat na dokonalejší spravedlnost.

Kombinace utopie a totálního státu je cestou do ztracena, již doprovázejí hekatomby mrtvol v důsledku revolučního teroruPředstava totální proměny člověka a společnosti k dokonalosti je iluzí. O to nebezpečnější, že pokus o ni vyžaduje totální, totalitní stát, jenž je ale opět v rukou omylných, chybujících lidí. „Každá moc má sklon korumpovat a absolutní moc má sklon korumpovat absolutně,“ věděl už v 19. století anglický historik lord Acton. A svěřit lidem totální, totalitní moc je návodem ke katastrofě. Nedokonalé lidi v dokonalé nepromění, ale může jim mimořádně uškodit.

Cesta do pekel je totiž dlážděna dobrými úmysly. Kombinace utopie a totálního státu je cestou do ztracena, již doprovázejí hekatomby mrtvol v důsledku revolučního teroru. Objeví-li se totalitní hnutí, má být silou potlačeno. Ve jménu milionů jeho nevinných obětí.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.