Kapitola 63. Nepomůžeme-li si sami, nepomůže nám ani Bůh

Má-li se naše civilizace zachovat, nezbývá jí než dál vytrvale a pokorně nést svět na svých bedrech a vymýšlet stále nové vynálezy.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPadČeská pozice

„Bůh pomáhá tomu, kdo si pomáhá sám“, praví jedno talmudické přísloví. Jiné, od slavného rabína Hilela, sahá ještě o kousek dál: „Nedbám-li o sebe já, kdo o mě bude dbát? Ale dbám-li jen o sebe, kdo jsem? A když ne teď, kdy?“

Jak tedy civilizaci bílého muže zachránit před zánikem? Jestliže jí nepomůžeme sami, nepomůže jí ani Bůh. Nebudeme-li o ni dbát my, nebude o ni dbát nikdo jiný. Budeme-li však dbát jen o ni, bude to ještě civilizace? A jestliže nezačneme teď, nebude za chvíli pozdě? Teď ještě kéž bychom věděli jak. A proč.

Třeba nám pomůže tento objev, který se dá nalézt v duchovním dědictví bílého muže v dnes zanedbávané kabale. A mimo toto dědictví také v buddhismu, taoismu, konfucianismu a zenu. Odtud přešel do nejnovějších poznatků moderní psychologie, což je téměř výlučně věda bílého muže nevědomky suplující mystiku.

Zákon nejmenší námahy

Tvoření podléhá (řečeno kabalisticky a psychologicky) „zákonu nejmenší námahy“, čili (poetickým obrazem taoistů) „proudí jako voda cestou nejmenšího odporu“. To znamená, že každý tvůrce – včetně možná i Boha Všemohoucího – má v sobě zabudovánu lenost, pohodlnost a neochotu se namáhat překonáváním překážek. Tyto vlastnosti ho paradoxně motivují k vynalézavosti, která překážky odstraňuje a námahu odlehčuje.

Každý tvůrce má v sobě zabudovánu lenost, pohodlnost a neochotu se namáhat překonáváním překážek. To ho paradoxně motivuje k vynalézavosti.Námaha (tělesná i duševní) se řídí ekonomickým zákonem investice a zisku. Jsme ochotní ji investovat jen tehdy, když na konci své investice vidíme nějakou návratnost, která by za tu námahu stála. Vždy samozřejmě s rizikem, že se nám to nepodaří. To riziko se však dá kalkulovat tak, že pozitivně či negativně rozhodne o naší investici.

Jestliže na konci své investice nevidíme dostatečný zisk, jsme ochotní námahu investovat jen tehdy, když nám jejím neinvestováním hrozí větší nebezpečí než investováním. Tedy když riziko neinvestování je viditelně horší než riziko investování. Když stav, v němž se nacházíme nebo k němuž nezadržitelně bez námahy spějeme, nás vyděsí natolik, že investovat námahu do jeho změny se stane tou cestou menšího odporu a menší námahy. V tomto stavu se naše civilizace nachází.

Dvě fronty

Ke všem těm děsům, které se na naši civilizaci valí a jež už začínáme vnímat, si přidejme poznatek, že nejnovějším obohacením islámské liturgie, spolu s žádostí o navrácení Córdoby, je prosba znějící přibližně takto: „Ó, Všemocný Alláhu, tak jako jsi nám dal ze své svrchované vůle energetické zdroje bezvěrců, odevzdej nám všechny jejich technologie a učiň z nich naše otroky.“

Pokládáte-li to za hloupý vtip nehodný vaší pozornosti, nahlédněte do turistických příruček Granady a přiučte se, že ono velkolepé dílo islámské architektury Alhambra postavilo ve slavné době rozkvětu islámské tolerance deset tisíc křesťanských otroků. A sledujte, jak si k tomuto cíli miliony věrných už pomáhají. Pomáhají-li si oni a nezabráníme-li jim my, pomůže jim i On.

Stejně jako se Žid a křesťan nevyvlečou ze svých smluv s Bohem a jsou za jejich porušení trestáni, ani bílý muž se nevyvleče ze smlouvy se Zemí

Aby ta naše záchrana byla proveditelná a nevedla cestou nepřekonatelného odporu, musí se odehrávat na dvou frontách. Na první stavět překážky přílivu destrukce zvenčí, aby bez námahy a bez odporu odtekla zpět, odkud pramení, a zavodnila poušť. Na druhé odstraňovat z cesty našeho tvoření balvany sebenedůvěry, sebemrskačství a sebenenávisti. Ono fixní nastavení mysli, že za svoji civilizaci zasloužíme potrestání a pohrdání, smíšené s arogancí sebeklamu, jací jsme stále kabrňáci, a nikdo nám nesahá ani po kotníky.

Břímě bílého muže

A pak opět zvednout to Kiplingovo břímě bílého muže. Tím je jeho odpovědnost za celý svět – prostě proto, že ji sám dobrovolně přijal jako smlouvu s Tvůrcem vesmíru. Povinnost být světlem národům si sám napsal do svých zákonů – židovských, křesťanských, osvícenských, vědeckých, podnikatelských, kulturních.

Stejně jako se Žid a křesťan nevyvlečou ze svých smluv s Bohem a jsou za jejich porušení trestáni, ani bílý muž se nevyvleče ze smlouvy se Zemí, jejím lidstvem a přírodou, na jejíhož správce se z vlastní vůle povýšil. Správce má povinnosti vůči majiteli. A Země, praví Žalm, patří Bohu, se vším, co obsahuje.

Má-li civilizace bílého muže mít nějaký smysl, a tím oprávnění své existence, nezbývá jí než vytrvale a pokorně nést svět dál na svých bedrech a vymýšlet stále nové vynálezy, jak si usnadňovat námahu a odlehčovat tíhu. Jinak ji svět rozdrtí.

michal256 http://www.ted.com/talks/lang ... 22:45 8.2.2012

Počet příspěvků: 1, poslední 8.2.2012 10:45 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.