Ceska Pozice

Kapitola 6. Kdo je rasista?

Na téma definice rasismu se v Česku otevřela před několika lety zásadní a dosud neuzavřená diskuse, které se budou věnovat další díly seriálu.

Benjamin Kuras 17.3.2011
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Člověk by si myslel, že národ bílého muže, který byl několikrát v dějinách považován jiným bílým mužem za podřadný a jednou dokonce vyvolen částečně k vyhubení a dílem k zotročení, by s eugenikou supremacie bílého muže mohl zacházet přinejmenším s pochybnostmi a podezřením. V roce 2003 a následných letech však dosáhla poměrně velké čtenářské popularity kniha Tabu v sociálních vědách od psychologa Petra Bakaláře. Ta podrobně popsala základní principy eugeniky a postěžovala si, že její vědecké objevy jsou systematicky potlačované.

Obhajoba

Nakladatelství Votobia vydání knihy hájilo jako počin zcela nerasistický. A rasistu definovalo: „Ten, kdo na základě statistických, mechanických a číselných zjištění vynáší absolutní, paušální soudy o lidské skupině či rase. Zaměňuje kvantitativní zjištění za kvalitativní hodnocení. Na rozdíl od badatele koná s politickým úmyslem. Zneužívá skutečnosti ke své interpretaci.“ Zapomnělo však dodat, že rasista je také a především ten, kdo o lidské skupině zveřejňuje výmysly, které na ni jako celek vrhají negativní světlo, nebo paušalizuje vlastnosti některých jejích členů na celou skupinu.

K tržnímu úspěchu knihy přispěla hojná publicita, negativní i pozitivní. Několik psychologů a recenzentů ji označilo za pavědeckou. Někdo na ni dokonce podal žalobu za propagaci rasismu. Zafandilo jí však i několik úctyhodných osobností, jako je katolický teolog Michal Semín nebo kunsthistorik Milan Knížák. Ten knihu recenzoval jako „psanou velmi seriózně, s vědeckou erudicí a s touhou o nezkreslené informace“. Postěžoval si, že kritici této knihy nebyli schopní „předložit stejně relevantní argumenty“. A dodal, že by takovou diskusi vítal, ale obává se, že kniha bude „předmětem útoků především těch, kteří si ji ani pořádně nepřečtou“.

Kontraproduktivní zákaz

Samozřejmě, že studii na téma eugeniky a rozdílu ras či etnik má někdo právo napsat a propagovat. A samozřejmě, že někdo jiný má právo ji napadnout jako nevědeckou a dokonce i rasistickou, jestliže její nevědeckost a rasismus dokáže. Zakazovat publikaci a debatu na toto téma nebo žádat její potrestání je však kontraproduktivní. Jak je to tedy s onou vědeckou erudicí a touhou o nezkreslené informace?

O barevných rasách versus rasa bílá jsem toho za život nestačil dost nastudovat, a proto s knihou polemizovat nemohu. Zato Judaismus jako skupinová evoluční strategie – název nejdelší kapitoly Bakalářovy knihy převzatý od Kevina MacDonalda – je předmětem mého amatérského studia již téměř 40 let, a proto si na ni troufám. Nikoli, pravda, úplně vědecky, spíš jen reportérsky a investigativně novinářsky.

Vědecké žonglování

Onu serióznost a vědeckost na několika místech Bakalář mistrně projevuje omluvou, že nemá pro určitou teorii dostatečné vědecké podklady. Například: „Bohužel neexistuje práce, která by se seriózně zabývala účastí Židů v KSČ, v únoru 1948, při zakládání StB a dalších represivních složek.“ Tím dosahuje u neinformovaného čtenáře, což je v Česku skoro každý, dvojího „vědeckého“ účinku. Za prvé těsně předtím „vědeckými důkazy“, jak Židé „manipulují informace ve svůj prospěch“ a „podvracejí současný řád“. Tím podprahově ujistí čtenáře, že důkazy o židovské účasti samozřejmě jsou, o Slánského sionistické bandě přece slyšel kdekdo.

Důkazy o určitě mnohem rozsáhlejší účasti však neexistují, protože ji Židé potlačili. Aby se povědomí o hrstce židovských komunistů mohlo v rukou vědce proměnit v typickou židovskou vlastnost, však stačí zamlčet historicky podrobně zdokumentovanou účast nekomunistických Židů v československé zahraniční armádě. Byla proporčně vyšší než procento židovských obyvatel Československé republiky.

Za druhé to má v čtenáři vzbudit důvěru, že dokáže-li tento „vědec“ několikrát přiznat, že na něco vědecké důkazy nemá, musí to nutně znamenat, že je má na všechno ostatní, co uvádí jako „fakta“. Na ukázku, jak lze s takovými „fakty“ „vědecky“ žonglovat, potřebujeme ještě nejmíň jednu kapitolu.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.