Kapitola 46. Pět fází kolosálního úspěchu Západu

Filozof Philippe Nemo je vůdčí osobností francouzského pravicového prozápadního myšlení, které si též říká „atlanticismus“.

Benjamin Kuras 11.10.2011

Francouzský filozof Philippe Nemo je vášnivým stoupence ideje evropanství, se vší rozmanitostí a kulturním bohatstvím jednotlivých národů. Brání svou milovanou Evropu před destruktivní politikou Evropské unie. foto: © IsifaČeská pozice

Francouzský filozof Philippe Nemo je vášnivým stoupence ideje evropanství, se vší rozmanitostí a kulturním bohatstvím jednotlivých národů. Brání svou milovanou Evropu před destruktivní politikou Evropské unie.

Civilizace bílého muže je koktejl výpůjček a směsí, jejichž výsledek, nikdy fixovaný a spokojený sám se sebou, je něčím víc než pouhou funkcí těchto výpůjček. Soudí francouzský filozof Philippe Nemo. A považuje to za masivní pozitivum.

Sleduje, jak oba její kořeny – řecký a biblický – přišlé z východu na Západě srostly v mohutný košatý strom, který obohatil a ovlivnil celý svět jako žádná jiná civilizace předchozí ani následující. Právě ona nezafixovanost, nespokojenost a vědomí nedokonalosti jsou podle Nema tou stěžejní logikou a hlavní hnací energií Západu.

Evropská unie dosud fungovala, protože společnosti v ní začleněné sdílely stejnou kulturu antiky a Bible

Následují výrok svatého Pavla: „Naše vědění je nedokonalé a naše proroctví nedokonalé.“ Nutí člověka přemýšlet, zvažovat alternativy, napravovat omyly, přizpůsobovat se novým situacím, objevům a zjištěním, nacházet nové výklady biblických příběhů a proroctví. Vytvářejí pokrok unikátním židovsko-křesťanským pohledem na dějiny jako vyvíjející se lineární drama – na rozdíl od statického uzavřeného kruhu jiných kultur. A dávají člověku moc měnit svůj osud v souladu s pokračující kosmickou tvorbou.

Pěti vývojových fází

Vývoj západní civilizace Nemo shrnuje ve své brožurce Qu’est-ce que l’Occident? (Co je Západ?) do pěti fází, které všechny dohromady tvoří ten unikátní, nenapodobitelný a kolosálně úspěšný evoluční „mélange“.

  • Starořecká „polis“ – znamenající město a dávající jméno politice –, svoboda chráněná zákonem, kritické bádání a vzdělanost.
  • Římské právo chránící soukromé vlastnictví, individualismus a humanismus.
  • Biblická etika, svědomí a soucit, biblické pojetí historie a pokroku.
  • „Papežská revoluce“ a středověká syntéza Řecka, Říma a křesťanství, s nástupem osobní odpovědnosti a racionality.
  • Intelektuální liberalismus a ideový pluralismus otvírající cestu politické demokracii a ekonomickému rozmachu volného trhu.
Sdílená kultura antiky a Bible

Vášnivý stoupenec ideje evropanství, se vší rozmanitostí a kulturním bohatstvím jednotlivých národů, Nemo svoji milovanou Evropu v roce 2010 brání před destruktivní politikou Evropské unie: „Společné chápání implicitních pravidel je možné jen v relativně homogenní kultuře. Proto je idea ,multikulturalismu‘ absurdní. EU dosud fungovala, protože společnosti v ní začleněné sdílely stejnou kulturu antiky a Bible. Technokratické šílenosti EU ohrožují nejen evropské politické instituce, nýbrž i její duši: humanistické myšlení, vědecké ideje, umění, architektonické a urbanistické dědictví, společné bohaté dějiny a náboženství křesťanské a židovské.

Franouzský filozof Philippe Nemo je sice liberálně věřící křesťan, ale náruživý student Starého zákona a židovské etiky

Teď když je válka v Evropě nemyslitelná, mají evropské národy svobodu objevovat a obdivovat jeden druhý bez podezírání. Ale zrovna ve chvíli, kdy toto společenství začíná vibrovat, elity v Bruselu vysvětlují, že bychom je měli nechat uvadnout rozšířením až na Kavkaz nebo po Saharu.

Výsledkem tohoto procesu bude společnost s přetrženým společenským poutem, kde nedůvěra znemožňuje spolupráci a kde se život mnohem ztíží. Po pěti stoletích válek jsme konečně svobodně a konsensem vytvořili EU. To máme po pouhých několika desetiletích nechat tento klenot zmizet?“

Pozitivní odezva

Nemo je vůdčí osobnost francouzského pravicového prozápadního myšlení, které si též říká „atlanticismus“. Vyrašilo na francouzských univerzitách v sedmdesátých letech, souběžně s dekonstruktivismem a v reakci na něj a na existencialisticko-strukturalistickou revoluční levici šedesátých let. Tvoří jej skupina výrazně prozápadních filozofů, prozatímně identifikovaných nálepkou „nouveaux philosophes“.

Jsou ve všeobecném povědomí francouzské kultury méně nápadní, protože nejsou takoví křiklouni. Že však jejich obrana Západu nachází ve Francii odezvu, si můžeme spočítat z čilého prodeje jejich knih, který jim zaručuje vedle univerzitních kateder víc než pohodlné živobytí.

A my bychom si je téměř mohli označit jako další židovské spiknutí na ochranu civilizace bílého muže. Nemo je sice liberálně věřící křesťan, ale náruživý student Starého zákona a židovské etiky, kterou studoval s Emmanuelem Lévinasem. Z dialogů s ním zredigoval soubor esejů Ethique et infini (Etika a nekonečno) a s jeho inspirací sepsal významnou eticko-psychologickou studii Job et l’exces du mal (Job a nadměrné zlo).

Další dva hlavní „noví filozofové“, Adré Glucksmann a Bernard-Henri Lévy, jsou však už Židé jako poleno. Jako jejich učitel, Sartrův spolužák a filozofický i politický protivník, liberál a atlanticista Raymond Aron.