Kapitola 19. Nejchlapštější politici Golda Meirová a Margaret Thatcherová.

Železné dámy jsou důkazem, že svěříme-li osud mocným ženám, nehrozí bílému muži nic horšího než komplex méněcennosti.

foto: © ČTK, ISIFAČeská pozice

Civilizace bílé ženy nahrazující civilizaci bílého muže začala slibně. Dvěma premiérkami, které se proměnily v nejchlapštější politiky své doby: izraelskou Goldou Meirovou a britskou Margaret Thatcherovou. Obě si vysloužily titul „železná dáma“.

První k tomu navíc dostala od Bena Guriona titul „nejlepší chlap ve vládě“. Druhé se přezdívalo „jediný britský politik, který má koule“. Ani jedna z nich nebyla feministkou. Obě si vydobyly úspěch a autoritu v mužském politickém systému podle mužských pravidel. Obě byly pečlivé mámy. A obě měly k politice mateřsky praktický přístup.

Žádné vyjednávání s teroristy

Meirová ráda levicovým židovským intelektuálům kritizujícím izraelskou politiku říkávala: „To se vám to kibicuje z bezpečí Brooklynu a Golders Greenu. Chcete-li změnit izraelskou politiku podle svého, přestěhujte se sem a jděte volit.“ S teroristy zásadně nevyjednávala. Zajatá rukojmí osvobozovala, ale nevyměňovala. Jejím heslem bylo „každý izraelský občan je frontovým vojákem“.

Na adresu Arabů říkávala: „Mně vadí míň to, že zabíjíte nás, než to, že nás nutíte zabíjet vás.“ A předpovídala, že mír bude možný, „až Arabové začnou milovat své děti víc, než nenávidí nás“. Egyptského prezidenta Anwara Sadata, který v roce 1977 přijel do Jeruzaléma nabídnout mír, uvítala idiomem typickým pro židovské mámy: „Kde jste tak dlouho byl?“ A na konci politické kariéry, do níž jí každý Izraelec kibicoval, si povzdechla: „Je těžké být premiérem národa samých premiérů.“

Bez kompromisů

Margaret Thatcherová v tandemu s Ronaldem Reaganem byla pravděpodobně posledním západním politikem, který si před nástupem politické korektnosti a postmoderního relativismu uchovával vědomí dobra a zla, pěstoval schopnost je rozlišovat a neostýchal se to říct. „Kvůli konfliktu mezi dobrem a zlem jsem v politice a věřím, že dobro nakonec zvítězí,“ prohlásila Thatcherová.

„Kvůli konfliktu mezi dobrem a zlem jsem v politice a věřím, že dobro nakonec zvítězí,“ prohlásila Margaret Thatcherová

To jí pomáhalo neuzavírat kompromisy s komunismem ohledně svobody, s argentinskou juntou ohledně Falkland, s vyděračskými odbory ohledně státních financí, s Evropskou unií ohledně státní suverenity, s kolektivistickými ideology ohledně svrchovanosti a odpovědnosti jednotlivce a s keynesiánským ekonomickým etatismem ohledně síly svobodného podnikání. Sovětské impérium podle ní „usilovalo o světovou nadvládu a získávalo prostředky, jak se stát nejmocnějším impériem, jaké svět kdy viděl“. Evropská unie pro ni byla „fundamentálně nereformovatelná, klasickým utopickým projektem, pomníkem rozmařilosti intelektuálů a programem, jehož nevyhnutelným osudem je krach“.

Příčinu úpadku Británie viděla v mentálním nastavení. To jednotlivcům diktuje, že se vláda a společnost o ně musejí starat. Přitom „naší povinností je starat se o sebe, pomáhat bližnímu, život je vzájemná transakce a lidé si dnes příliš zakládají na právech bez povinností“. K terorismu se postavila odmítnutím ústupků s vírou, že „demokratické státy musejí zbavit terorismus kyslíku publicity, na němž závisí“.

Záchrana civilizace

Jejím příspěvkem k civilizaci bílé ženy zachraňující civilizaci bílého muže bylo jednak odmítnutí feminismu, jednak vědomí, že „každá žena, která rozumí problémům řízení domácnosti, bude lépe rozumět problémům řízení státu“. Pyšnila se „ženskou schopností vydržet u úkolu a pokračovat v něm, i když od něj všichni ostatní odcházejí“.

Ženskostí obohatila i teorii politické moci: „Být mocný je stejné jako být dámou. Když musíte lidem říkat, že jste, pak nejste.“ Jako žena, která netrpěla mužskou ješitností a vztahovačností, se vyžívala v přijímání osobních útoků: „Když někdo napadá vaši osobu, dokazuje tím, že mu nezbývá jediný politický argument.“ Moc a autoritu si upevňovala „mimořádnou trpělivostí“ vedoucí k tomu, „abych nakonec dosáhla svého“. Ta jí jedenáct let, kdy byla premiérkou, vydržela natolik, že jí bylo „lhostejné, co moji ministři povídají, pokud dělají, co řeknu“.

Obě železné dámy podávají historický důkaz, že svěříme-li svůj osud mocným ženám, nehrozí bílému muži nic horšího než komplex méněcennosti. A trochu studu, že není jako ony. Škoda, že jich nebylo víc. Civilizace bílého muže by možná byla v bezpečnějších rukou.