Ceska Pozice

K politické unii skrze bankovní protektorát? Ale ne!

Summit EU naznačuje, že Evropa se podprahově začíná vracet k dobám zdravého rozumu před Maastrichtskou smlouvu.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V Bruselu se odehrál další „dramatický, státotvorný a dějinný“ summit EU, opět až do ranního kuropění. Následoval po podobném ranním kuropění ministrů financí Evropské unie z předchozího dne. Namísto úvodu k výsledkům jednacího maratonu lídrů EU o bankovní unii navrhuji výběr z několika charakteristik a přirovnání. Váhám totiž, abych ten pikantnější třeba nevyřadil:

Ale teď vážně. Summit EU se pokusil všemi možnými prostředky vyjmenovanými v bodech sub a) až sub h) nasměrovat jednání do jednosměrné ulice, až za bod, odkud již není návrat možný. Ke skutečné bankovní, fiskální a politické unii. Tedy k politickému panství prozatím neidentifikovaných skupin. Nezdařilo se. Zatím.

První (snad) bankovní dohled a dozor se bude konat jen v eurozóně a jen pro její největší a strategické bankyVýsledek je banální: První (snad) bankovní dohled a dozor bude nastolen jen v eurozóně a jen pro její největší a strategické banky. Ostatně mají to zapotřebí jako koza drbání. Evropský „prezident“ Herman Van Rompuy připraví do června 2013 jakýsi návrh na tento systém včetně „koordinace“ ekonomické politiky; zřejmě na nějaký další bezesný summit.

Deklarována byla i vysněná touha po návrhu na vytvoření pravidel pro financování vybraných „vybrakovaných“ evropských bank i ze stabilizačního mechanismu ESM. Měla by vypuknout po březnu 2014, kdy bude teprve dotvořen dohled a dozor Evropské centrální banky nad 150 největšími peněžními ústavy zemí měnové unie. Mimochodem již ve čtvrtek z ESM tiše odplulo dalších 34 miliard eur na zalepení děr po hostinách Řeků a bankéřů, kteří jim ochotně půjčovali (samozřejmě vždy s hustým „vývarem“).

Ani vetem jsem nemuseli hrozit

A nyní něco podstatnějšího pro nás. Pro odhodlané, i když roztřesené české politiky, kteří se středečního a čtvrtečního jednání zúčastnili, to dopadlo dobře. Delegaci zcela správně posílil Miroslav Singer, guvernér České národní banky, kde mají o bankovní unii naprosto a profesionálně zodpovědně jasno. Nakonec však Češi ani nemuseli harašit svým hrozivým vetem. Dopadlo to dobře i bez nutnosti použít tento přichystaný ostrý čin.

EU nám slíbila, že kdybychom chtěli, můžeme se do zamýšlené bankovní unie dobrovolně přihlásit. Ale nemusíme. To je přeci výdobytek! Český premiér Petr Nečas tuto možnost na závěr jednání sice ocenil, ale s díky odmítl: „Nevidím to jako krok, který by byl před Českou republikou jako naléhavý, nutný, nezbytný. Jsem přesvědčený, že zdaleka nebudeme sami, kdo bude postupovat takto uvážlivě“.

Kromě jiných poťouchlostí trápí Česko fakt, že více než 95 procent zdejšího bankovního sektoru je v cizích rukouNení třeba rozebírat, že kromě jiných poťouchlostí – v bankovní unii i například v přístupové smlouvě k EU – trápí speciálně Česko fakt, že více než 95 procent našeho bankovního sektoru je v cizích rukou. Zejména pak evropských, a často i ohrožených bank. Matky i v rámci existujících (českých) omezení vydatně zbavují tyto dceřiné společnosti tučných zisků, ale nemohou jít tak daleko, jak by mohly při statutární změně dcer na pouhé bankovní pobočky v zahraničí. Tam už by totiž český dohled a dozor totiž neměl co říkat ani konat.

Pak jsou tu další háčky. V Česku existují i dceřiné banky z neunijních zemí a deklarace se jich netýkají. Věc by byla okamžitě naivně diskriminační a zaváněla by arbitráží. Mnohé banky v České republice své pobočky se všemi „odlivovými“ důsledky už mají a nikdo to neregistruje v návrzích na řešení či deklarace. Je zde například institut „doložky nejvyšších výhod“ a mnohé další neopomenutelné prvky mezinárodního obchodního práva – soukromého i veřejného.

Deklarace nebrat!

Na předchozí plánované, a později skrečované, zasedání ministrů financí minulý týden si Miroslav Kalousek údajně připravil takovou malou fintu, jak hltavost eurobankounijního vlka nasytit a českou kozu ponechat celou. Měla to být forma jakéhosi prohlášení, v němž by se velké evropské matky „našich“ bankovních dcer zavázaly, že opravdu, ale zcela opravdu, nebudou chtít volně měnit jejich statut na pobočky. Ušlechtilé! Nakonec však ani nebylo nutné toto mazané negociační vítězství „utrpět“. Je však třeba říci, že takové úsilí bylo liché, bezzubé a alibistické.

Deklarace namísto dohod či smluv nezavazují v případě špatného počasí nikoho k ničemu. V zásadních stavebních krocích českých vztahů ke světu se o ně nelze opírat. Máme špatné zkušenost i s tvrdými dohodami – Mnichovskou, Jaltskou, Maltskou a podobně. Máme špatnou zkušenost se záměrnou neúčastí československého ministra zahraničí na jednáních o znovusjednocení Německa v roce 1990. Poláci tam byli a svoje podmínky si prosadili. Česko se namísto toho zmohlo jen na deklaraci česko-německou z 21. ledna 1997, podepsanou premiéry a ministry zahraničí, namísto jednoznačné smlouvy či dohody. Ale deklarace nejsou dobré řešení.

V českém politickém folklóru se již stává obvyklé, že namísto zákonných procedur si vystačí se žvancem alibistického čestného prohlášení i prezident. Jako třeba v případě majetkového vyrovnání s církvemi, kdy si nechal od vůdců vybraných parlamentních stran slíbit, že restituce „neprolomí cokoliv, co by i mohly“, aby pak svým nepodpisem nechal celou tu věc projít. A není vyloučeno, že i do rukou moci cizího státu.

Dejme si předsevzetí pro příští roky. Žádné vytírání zraku deklaracemi, prohlášeními a místopřísežnými cáry papíru – mimoústavními a mimozákonnými sliby! A navrhovatele těchto kroků hned všestranně přezkoumat z hlediska důvěryhodnosti.

Nezříkejme se nezodpovědně a demagogicky EU, nebuďme však naivně důvěřivíOstatně Evropská unie se podle mého soudu začíná právě skončeným, sice bezobsažným, leč zlomovým summitem, podprahově vracet k dobám zdravého rozumu před Maastrichtskou smlouvu. Nezříkejme se jí proto nezodpovědně a demagogicky lehce. Nebuďme však ani naivně důvěřiví – a žádné náhražkové deklarace!

A propos – český Senát ústy svého předsedy důrazně vyžaduje po prezidentu republiky podepsání zákona o souhlasu s ESM, který – nepříliš odpovědně a profesionálně – prohlasovaly obě parlamentní komory. Podle mého to ale není dobrý zákon a prezident by tentokrát měl dát jednoznačný signál. Namísto vlastního novotvaru – nepodpisu - by jej měl výslovně odmítnout včetně tiskového prohlášení. Pokud ovšem své dosavadní postupy a prohlášení stran euroměny bere vážně a honoruje sebedůvěrou...

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.