Ježíšova velikonoční výzva aneb O proměně smrti v život

Měli bychom stejně jako Syn boží konfrontovat svět s jeho falešnou touhou po bezpečí a s neschopností vydržet únavu, přemoci spánek a bdít.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Velikonoční události jsou svědectvím víry, že se smrt může proměnit v život. Poselství Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání nabízí nové pochopení člověka ve světě a jeho vztahu k druhému. Ježíš coby Bůh vytváří novou podobu člověka a jeho světa a coby člověk dokládá toto nové stvoření vlastním utrpením.

Přistoupíme-li na Ježíšovu zvěst, získáváme i nové porozumění tomu, co je Bůh a co od nás žádá. Tradičně bývá s Bohem spojovaná moc, kterou věřící vzývá, aby mu bylo v těžkých chvílích pomoženo. V tomto ohledu je příznačné, že křesťanské Vánoce, kdy se slaví narození Ježíše, měly předchůdce v oslavách narození římského boha Mithry či Nepřemožitelného boha slunce. V obou případech šlo o bohy zobrazované s tradičními atributy síly a moci.

V oslavě těchto bohů lidé vyjadřovali úctu těm, na jejichž pomoc se spoléhali v těžkých životních chvílích. Křesťané oslavují někoho zcela jiného – bezbranné dítě, které se narodí v chlévě a jehož život na zemi končí potupnou smrtí na kříži. Z tohoto hlediska není příběh Ježíšovy pozemské poutě důstojný tradičních božstev.

Duchovní kázeň

O naprosté odmítnutí toho, co člověk chápe pod pojmem Bůh, usiluje Ježíš po celou dobu svého působení. Léčí sice nemocné a podává ruku slabým a bezmocným, ale těm, kdo stojí na vlastních nohách, třebaže jako všichni pozemští smrtelníci nejistě, adresuje nebývale tvrdé výzvy – od „zapři sám sebe“, přes „kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden“, až po upozornění „kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi“.

Ježíš nenabízí podporu v ohrožení či pokušení. Místo toho vyzývá člověka k duchovní kázni, čímž má pomoci sám sobě.

Z těchto několika výroků vyplývá, že Ježíš nenabízí podporu v ohrožení či pokušení. Místo toho vyzývá člověka k duchovní kázni, čímž má v první řadě pomoci sám sobě. Nenabízí pomocnou ruku našemu křehkému lidství, ale naopak učení se svou slabost překonat. Kdo je v pokušení, ať nespoléhá na cizí sílu, ale raději si utne příslušný úd, který nemá ve své moci.

S touto Ježíšovou zvěstí se můžeme setkat ve scéně z Getsemanské zahrady, která bezprostředně předchází jeho zatčení. V tuto chvíli již Ježíš ví, že bude zrazen a „vydán hříšníkům“. A je to v Getsemanské zahradě, kde Ježíš odkrývá vlastní lidskost, úzkosti a obavy, které chce sdílet se svými učedníky.

Božství

V evangeliích se uvádí, že Ježíšova duše je „smutná až ke smrti“, přičemž v modlitbě dokonce žádá: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ Stejně jako je Ježíš tvrdý k těm, kdo nejsou zcela bezmocní, nedostává se mu vyslyšení u svého Otce. Ten nejen nenabízí žádné útěchy, když se jeho Syn v úzkosti modlil a „jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“, jak víme z velikonočních událostí, ale je i připraven ho vydat nejzazšímu utrpení.

Ježíšovo božství se ukazuje, když žádá své učedníky, aby s ním bděli a podpořili ho v jeho nejtěžších chvílích

Právě v nejzazším lidském utrpení se však zjevuje Ježíšovo božství, s nímž se ani zdaleka nesetkáváme jen v příbězích o vykonaných zázracích anebo až vstává z mrtvých. Ježíšovo božství se ukazuje, když žádá své učedníky, aby s ním bděli a podpořili ho v jeho nejtěžších chvílích. To se může zdát na první pohled zvláštní: Proč by tato zcela lidská žádost měla poukazovat k něčemu božskému?

Ježíš svou žádostí o pomoc zcela převrací tradiční pojetí vztahu Boha a člověka. Bůh svou silou nevymaňuje člověka z nebezpečí, ale vybízí ho, aby se přesáhl. Chce se ve svém lidství upevnit tím, že bude stát při božím Synu anebo při člověku, který propadl zoufalství. Člověk je vybízen, aby vyslechl druhého, jeho obavy, a přijal jeho hledisko. Právě vyslyšením druhého je člověk vytržen z ponoření do vlastního omezeného nitra.

Odměna

Tento důraz na otevření se druhému je cestou k posvátnosti, protože vymaňuje z vlastní omezenosti, a zaznívá v Ježíšových slovech: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního?“ Něco „zvláštního“ tedy činíme, až pokud přesáhneme vlastní omezenost. A teprve tehdy se také můžeme setkat s posvátností, anebo s tím, co Ježíš označuje „odměna“.

Ježíš nikomu neslibuje, že odměna za následování bude spočívat v bezstarostnosti či v dokonalém zabezpečení před světskými hrozbami

Ježíš nikomu neslibuje, že odměna za následování bude spočívat v bezstarostnosti či v dokonalém zabezpečení před světskými hrozbami. Své učedníky naopak učí, jak se druhému vydat, přičemž největší odměnou bude vysvobození od sebe samého. Za vrcholnou výzvu k tomuto vydání i osvobození můžeme považovat i Ježíšovu otázku, zda existuje někdo, o koho by se mohl ve svých nejtěžších chvílích opřít.

Z evangelií víme, že se mezi jeho učedníky před Ježíšovým zatčením ani po něm nenašel ani jeden, který by byl připraven poskytnout Synu božímu oporu. Nejenže usnou hned po výzvě k bdělosti, ale i se po Ježíšově zatčení rozutečou a schovají. Není divu, vždyť na pozadí velikonočního příběhu je Ježíšova výzva skutečně závratná: ve zcela lidské žádosti o pomoc zaznívá Ježíšův „nelidský“, tedy boží nárok na člověka.

Vodítko k pochopení

Velikonoční příběh sděluje, že i ten, kdo se plně oddá Bohu, nebude ničeho ušetřen. Učedníci měli právem obrovský strach se k Ježíšovi přihlásit. Byli totiž svědky, že nebyl za své následování Otce odměněn bezpečím. Velikonoční příběh vypráví, že Otec na Ježíšovu úzkost bezprostředně neodpověděl a těžké břímě z něho nesňal. Během své životní poutě je Syn boží připraven o vše – o podporu svých učedníků, v jednu chvíli dokonce o jistotu, že jeho Otec při něm stojí, a nakonec je v mukách připraven o pozemský život.

Vodítkem k pochopení Ježíšovy zvěsti může být jeho výzva k bdělosti: následovníci musejí být ochotní nechat se připravit o spánek

Jaký má toto první dějství velikonočního příběhu význam pro přehodnocení toho, co je člověk, Bůh a náš život? Vodítkem k pochopení Ježíšovy zvěsti může být jeho výzva k bdělosti: následovníci musejí být ochotní nechat se připravit o spánek. Stojí před obtížnou výzvou k bdělosti – k připravenosti přijít o všechny jistoty stejně jako Syn boží.

Ježíšův životní příběh varuje před sklonem uzavírat se do vlastních strachů, obav o sebe a do své omezenosti, jež dle Ježíše ústí ve ztvrdnutí srdce. Právě v těchto formách uzavírání objevujeme pozemské jistoty, kterým dáváme přednost před bdělostí, ale jež nám chce Ježíš vzít. Výzva k bdělosti totiž nesouvisí jen s otevřením „ztvrdlého srdce“ a s překonáním netečnosti k druhému, ale i se sklonem vytvářet si falešné světské jistoty, které nám brání vidět potřeby druhého.

Zpochybňování zákonů

Ježíš v celém svém životě zpochybňuje posvátné i profánní či světské zákony, na nichž lidé lpějí jako na pevném řádu v chaotickém světě a které vyžadují konkrétní skutky v konkrétním prostoru a čase. Lidskou nechuť odlišovat řád posvátnosti a světskosti pak ukazuje evangelijní příběh o uzdravení nemocného.

Navzdory tomu, že je sobota, den odpočinku, Ježíš uzdraví těžce nemocného, který byl 38 let upoután na lůžko. Uzdravený si nevěřícně vykračuje, dokud ho nezastaví farizejové, aby zpochybnili jeho uzdravení. Strážci zákona se ptají Ježíše: Jakým právem léčíš v sobotu? A ten odpoví: Můj Otec nikdy nepřestal pracovat, a proto pracuji i já.

Ježíš v celém svém životě zpochybňuje posvátné i světské zákony, na nichž lidé lpějí jako na pevném řádu v chaotickém světě

Ježíšovu neustálou pracovní činnost lze dát do souvislosti s výzvou učedníkům, aby s ním bděli, a současně do protikladu k jejich neschopnosti „zabít spánek“. Ten, kdo Ježíše následuje, nemá stejně jako on prahnout po odpočinku. I v „malých“ dnech je třeba jednat, jako by byly nejposvátnější, ale ve jménu nejposvátnějšího nezapomínat na přízemní, příliš lidské starosti druhých.

Spánek, který přemohl učedníky, je pak příkladem odpočinku a nepozornosti. Ježíš vyzývá, abychom se tuto nepozornost odnaučili. Neustále musíme pracovat proti ztvrdnutí vnějšího zákona i své duše, což způsobuje nepozornost. Ježíšovu výzvu „bděte se mnou“ proto lze interpretovat jako upozornění, že pouze odpoutáním se od falešných světských zákonů a jistot můžeme dospět k novému životu. Jeho začátek přitom spočívá v Ježíšově žádosti, aby učedníci stáli při něm.

Nebojte se

Ježíš je lidsky nešťastný, ale zároveň je jeho výzva boží – to, co má učedníky povýšit. Člověk získává sílu jen tím, že se odpoutá od sebe – od zahleděnosti do sebe, jež ho připravuje o pozornost. Síla, která dává nový život, není darem od dobrotivého božstva, ale spočívá ve schopnosti udržet bdělost a nezaspat starost o druhého.

Čím úzkostlivěji se o sebe staráme, tím děsivější se svět stává. A jako by vyhrožoval: bojte se převelice. Na to Ježíš odpovídá: nebojte se.

Až poté, co „zabijeme spánek“, se otvírá naděje – získáváme budoucnost a prostor pro lehkost, což je křesťanství často vytýkané. Ježíš sice získává nazpět lehkost, ale až poté, co odnesl kříž, na který byl přibit. Velikonoční příběh sděluje, že nemáme naději na lehkost nového života, neponeseme-li aspoň část obrovského Ježíšova břímě – musíme být ochotní vydat se druhému a nechat ho soudit, aniž bychom ho zatratili.

Ježíš upozorňuje, že nás neohrožuje nejistota vnějšího světa, ale mnohem víc potřeba budovat si vnější i vnitřní struktury, které na ni reagují. Čím úzkostlivěji se totiž o sebe staráme, tím děsivější se svět stává. A jako by vyhrožoval: bojte se převelice. Na to Ježíš odpovídá: nebojte se. A máte-li strach, je povinností se jej zbavovat. Tím, že se staráme o jistoty, bezpečí a o Boha, jenž nás zbaví těžkostí, se uprostřed života měníme v mrtvoly, jež však Ježíše nezajímaly. Evangelijní verš totiž zní: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“

Evangelium je zasvěceno životu, a proto bychom se neměli starat o svou duchovní mrtvolu, ale bdít s druhým. Teprve tehdy nahlížíme za svou omezenost a vytváříme prostor, v němž se může objevit posvátné. Ježíšova nabídka našeho vykoupení proto začíná výzvou „zabít spánek“. Až tíže únavy z přemáhání spánku totiž proměňuje v lehkost a nový život. Ten začíná, jen pokud jsme dost bdělí, abychom se prostřednictvím druhého dokázali osvobodit od svazující vlastní péče o sebe.

Znejišťující otázky

Tato perspektiva velikonočního příběhu vede i dnes k závěru, že Ježíš ukazuje odlišný svět. Neustálou únavu neboli v současnosti vyhoření nepovažuje dnešní společnost pouze za stav lidské mysli či duše. Jako znamením doby se jím totiž stále častěji zabývají myslitelé, kteří upozorňují na neschopnost člověka udržet její zběsilé tempo.

Náš svět ve srovnání s tím Ježíšovým není chaotičtější ani víc stresující

Náš svět ve srovnání s tím Ježíšovým není chaotičtější ani víc stresující. Vždyť Ježíš žil v době, která patří na Blízkém východě k politicky nejvypjatějším. Navzdory tomu tehdejší svět konfrontoval s jeho falešnou touhou po bezpečí a s neschopností vydržet únavu, přemoci spánek a bdít. Při příležitosti dnešního velikonočního svátku bychom měli činit totéž.

Ježíšova výzva byla nekompromisní: „Bděte.“ Naše velikonoční výzva by mohla být opatrnější a ve formě znejišťujících otázek:

  • Neměli bychom také občas kritizovat společenský boj za kvalitní spánek, spíše oceňovat unavenou nepřesvědčenost než teatrální asertivitu a také více zpochybňovat svá stanoviska a méně se snažit vydupat ze země víru v sebe sama?
  • Není právě tato péče o vlastní blaho příčinou našeho pocitu, že nám svět nastavuje svou nejtvrdší tvář, když vyhrožuje, abychom se převelice báli?
hadrabaj Děkuji! Děkuji! 19:26 17.4.2014
Svatopluk Dekuji Dekuji za krasny clanek. 17:57 17.4.2014

Počet příspěvků: 20, poslední 28.4.2014 05:22 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.