Ceska Pozice

Je třeba se německé dominance Evropy obávat, nebo se na ni těšit?

Na článek Václava Makrlíka Směřuje současná Evropská unie k říši národa německého? zareagovali Jakub Kučera a Lukáš Rejzek. Dle nich obsahuje zajímavá fakta a myšlenky, ale i sporná tvrzení.

Jakub Kučera 15.5.2020
Německo versus Evropská unie a eurozóna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německo versus Evropská unie a eurozóna. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Německo versus Evropská unie a eurozóna.

Václav Makrlík ve svém článku Směřuje současná Evropská unie k říši národa německého? tvrdí, že Německo je příliš slabé, aby hrálo nejvyšší globální hru. Současně je prý příliš silné, než aby nemělo sklon ovlivňovat své okolí a dominovat mu. Proto se snaží ovládnout Evropu, nebo alespoň její střední část, což mu má umožnit obstát v geopolitické soutěži s USA a Čínou.

Nástrojem k naplnění tohoto cíle je údajně Evropská unie, jak ukázala vládní strana křesťanských demokratů CDU, když se zaštítila sloganem „Německá budoucnost. Naše Evropa“. Češi, bojte se nové německé dominance! Tolik stručně poselství článku, v němž se lze mimo jiné hned v prvním odstavci dočíst o novodobých hnědých košilích usilujících o ovládnutí celého světa.

Makrlíkův článek obsahuje několik sporných, v české debatě o Německu však častých tvrzení. Hlavní jeho část pak tvoří exkurz do českých dějin, které jsou s německými nepochybně svázané. Makrlík uvádí několik zajímavých faktů a myšlenek, ale nelze se ubránit pocitu zmatku – máme se případné budoucnosti, v níž Německo snad bude dominovat Evropě, obávat, nebo se na ni těšit? Zase tak špatně se nám totiž v „německém prostoru“ nevedlo, což připouští i Makrlík.

Využití silné role

Makrlík dále píše, že Německo za šéfku Evropské komise (EK) prosadilo Ursulu von der Leyenovou. V komentářích pod článkem se však upozorňuje, že původně německou kandidátkou nebyla. Na post nejprve pretendoval Manfred Weber coby Spitzenkandidat evropských lidovců, kde je německá vládní dvojstrana CDU/CSU vlivnou silou. Po jeho neúspěchu se mluvilo o Nizozemci Fransu Timmermansovi, pro kterého bylo Německo ochotné zvednout ruku.

Nepřekvapuje, že Německo hraje v Evropské unii díky ekonomické síle, počtu obyvatel a centrální poloze silnější roli než jiné země. Opak by byl zarážející, je přirozené, že se této pozice snaží v některých otázkách využit. Proto bude EU vždy o něco více německá než například dánská nebo česká.

Až poté, co byl nizozemský kandidát Visegrádskou čtyřkou a Itálií odmítnut, přišla na přetřes von der Leyenová. Ta je sice Němka, ale lze ji spíše označit za německou volbu číslo tři (a to opomíjíme, že v německé vládě sedí i sociální demokraté, kteří měli jiné ambice a představy). Volba hlavy EK tedy neukázala, že EU vždy skáče, jak Německo píská. I Berlín potřebuje spojence k prosazení své agendy.

Na druhou stranu nepřekvapuje, že Německo hraje v EU díky ekonomické síle, počtu obyvatel a centrální poloze silnější roli než jiné země. Opak by byl zarážející, je přirozené, že se této pozice snaží v některých otázkách využit. Proto bude EU vždy o něco více německá než například dánská nebo česká. A nabízí se otázka, k čemuž směřuje i Makrlík, zda by pro nás nebylo lepší EU opustit, což se snoubí s tezí o potlačování naší suverenity, k níž se mnoho Čechů hlásí, někdy s poukazem na První republiku.

Tehdy nás žádná EU nesvírala a mohli jsme si dělat, co chtěli. Problém je, že to platilo i pro další státy včetně našich sousedů. Víme, jak to dopadlo. Viděno touto optikou, z existence EU nepochybně těžíme. Pro „agresivní“ Němce by bylo snazší, kdyby EU neexistovala. Lépe by využili svou politickou a ekonomickou převahu k diktátu podmínek slabším státům, jejichž názory by se museli řídit mnohem méně. Na západě by se Berlín domluvil s Paříží a na východě s Moskvou.

Spíše liknavost

V EU musí Německo své kroky koordinovat s ostatními státy, čímž získávají mnohem více vyjednávacího prostoru – například německá snaha zavést mýtné pro osobní automobily na svých dálnicích, které by de facto platili jen cizinci. Bez zásahu Evropského soudního dvora by se dnes toto „diskriminační“ mýtné platilo.

Německo sice v EU někdy udává silnější tón, jak kancléřka Angela Merkelová v průběhu svého dlouhodobého působení několikrát předvedla, ale často jde spíše o stabilizaci evropského prostoru a patronát nad celým projektem (přijetí tisíců migrantů, kteří už byli v EU, nebo koordinace vyjednávání unie a Velké Británie o brexitu). Jak řekl bývalý německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel: „Pouze společně, a to na evropské úrovni, budeme schopní najít všechna racionální řešení.“

Pokud lze Němcům něco vyčítat, pak spíše jejich občasnou liknavost a neochotu zaujmout politickou roli odpovídající jejich ekonomické váze a aktivněji přispívat k řešení vážných mezinárodních problémů

Pokud lze Němcům něco vyčítat, pak spíše jejich občasnou liknavost a neochotu zaujmout politickou roli odpovídající jejich ekonomické váze a aktivněji přispívat k řešení vážných mezinárodních problémů. Tím se dostáváme k heslu, které si Makrlík vzal na mušku – „Německá budoucnost. Naše Evropa“. Prvním problémem je, že na stranickém sjezdu CDU 22. listopadu 2019, na který Makrlík odkazuje, není. Za řečníky je vidět nápis „Silný střed Německa“ („Deutschlands starke Mitte“).

Heslo, o kterém mluví Makrlík, se v mírně pozměněné podobě objevilo při kampaně do evropských voleb v květnu 2019: „Pro německou budoucnost. Naše Evropa.“ Nepodařilo se nám dohledat, že by bylo použito i na listopadovém sjezdu. Co tím chtěl zmíněný Manfred Weber, jehož tvář můžeme na volebním plakátu u tohoto hesla vidět, sdělit?

Makrlík vidí německou snahu ovládnout Evropu. Kdyby heslo znělo „Pro německou budoucnost. Německá Evropa“, asi bychom také znervózněli. Mnohem spíše chtěl německý kandidát voličům sdělit, že Evropa je také jejich (není někoho cizího – to by si dal na plakát Tomio Okamura). Německo potřebuje silnou EU, a voliči by tudíž měli volit proevropskou CDU/CSU.

Touha ovládat

Zajímavá je rovněž Makrlíkova úvaha, že touhu Němců po ovládání jiných mohou vysvětlit snad jen psychologové a psychiatři. A to z několika důvodů. Nejenže německá touha ovládat jiné nebyla v uplynulých letech intenzivní či agresivní, ale i kdyby tomu tak bylo, v historii i současnosti je mnoho států, které o vliv nad ostatními zeměmi usilují, a často nevybíravými metodami. Nemusí jít vždy o velké státy, jako byly supervelmoci USA a Sovětský svaz za studené války.

Nejenže německá touha ovládat jiné nebyla v uplynulých letech intenzivní či agresivní, ale i kdyby tomu tak bylo, v historii i současnosti je mnoho států, které o vliv nad ostatními zeměmi usilují, a často nevybíravými metodami. Nemusí jít vždy o velké státy, jako byly supervelmoci USA a Sovětský svaz za studené války.

V devadesátých letech relativně malé Srbsko předvedlo, že touha kontrolovat sousedy není doménou jen velkých zemí. Ty všechny pošleme k psychiatrovi? Navíc každý stát (malý i velký) by chtěl držet do nějaké míry na uzdě své okolí, ale silnější tyto tendence provádějí snadněji. Otázkou zůstává únosná mez a prostředky, jež lze ještě akceptovat. Většina se asi shodne, že kybernetické útoky či anexe cizího území nejsou legitimní, takže například Rusko je výrazně za hranou. Německo nic anektovat nechce a kybernetické útoky nepáchá.

Německá vláda expanzivně nepůsobí, co ale „normální“ Němci? Ani u nich to na přílišnou agresivitu a touhu po cizích územích nevypadá, aspoň dle nedávného průzkumu agentury Pew Research Center. Respondenti z různých zemí v něm byli dotázáni, zda některá část území cizího státu náleží jejich zemi. V čele je Maďarsko s 67 procenty souhlasících. Důležitější je Německo, které ve 20. století rovněž přišlo o rozsáhlá území, navzdory tomu Němci skončili v dolní polovině tabulky – souhlasilo 30 a odmítlo 62 procent.

Česká republika obsadila o jedno místo „vyšší“ příčku, když 31 procent respondentů souhlasilo, že na území některého z našich sousedů se nachází oblast, která by měla patřit Česku. Jen 33 procent s tvrzením nesouhlasilo, 36 procent zvolilo nevím (u Němců osm procent). Možná dodnes přemýšlejí, které území by to mohlo být – Slezsko s Lužicí? Podkarpatská Rus? Nebo Slovensko?

Podíl respondentů, kteří záporně či kladně odpověděli na otázku, zda si myslí, že části sousední země ve skutečnosti patří jim

Kučera, graf

Zdroj: Pew Research (převzato od RFE/RL)

Průměrný volič AfD

Je dobře, že se zajímáme o Německo, a neuškodí ani kritický pohled, vymezovat se však za každou cenu nemá smysl. Je smutné, že často nejsme schopní reflektovat, kam se německá společnost za uplynulých 50 let, zejména od sjednocení v roce 1990, posunula. Zjednodušeně lze říct, že ji dnes tvoří na jedné straně liberálové různých odstínů (například CDU má křídlo, které právům sexuální menšiny není nakloněno). Také pacifismus je mimořádně silný, možná až moc…

Motivem průměrného voliče AfD je především strach ze ztráty kontroly nad situací ve vlastní zemi kvůli migraci. Jeho prioritou je obrana starých dobrých časů a tradičních hodnot, které jsou ohrožené. Snahu o podmanění okolních států ale ani u nich nehledejme. Hlavním zahraničně-politickým požadavkem je zastavit finanční transfery z Německa chudším členům EU, respektive eurozóny, třeba opuštěním EU.

Tuto část společnosti například stále více zajímá životní prostředí, a nikoli vytvoření německého prostoru ve střední Evropě. To není pouze teorie, jak lze vidět na vzestupu Strany zelených, která však 15 let není ve vládě. Zelenou politiku, podle některých českých komentátorů ideologicky zaslepenou a nebezpečnou pro naši ekonomiku a možná i celou civilizaci, prosazuje vláda v čele s křesťanskou demokratkou Angelou Merkelovou.

Existují však Němci, kteří liberální hodnoty odmítají a vystupují proti demokracii, což jsou podle průzkumů často také antisemité a nepřátelé islámu. Například krajně pravicová stran Alternativa pro Německo (AfD) má přízeň části Němců, jen však 13 až 15 procent voličů. Ani u nich však nelze vidět snahu o německou expanzi za hranice své země.

Motivem průměrného voliče AfD je především strach ze ztráty kontroly nad situací ve vlastní zemi kvůli migraci. Jeho prioritou je obrana starých dobrých časů a tradičních hodnot, které jsou ohrožené. Snahu o podmanění okolních států ale ani u nich nehledejme. Hlavním zahraničně-politickým požadavkem je zastavit finanční transfery z Německa chudším členům EU, respektive eurozóny, třeba opuštěním EU.

Nesmyslná představa

Zatímco první, podstatně větší skupina Němců expanzi odmítá z vnitřního přesvědčení, u druhé do hry vstupuje i vlastní pohodlí. Pomineme-li pár bláznů hajlujících na ulici a snících o novém Lebensraumu na východě, jež na politické scéně zastupuje zejména krajně pravicová Národně-demokratická strana Německa s podporou desetin procenta voličů, chtějí mít voliči AfD především klid a užívat si relativního bohatství.

Spíše než expanzi přes německou hranici, by si podél ní přáli podle vzoru Trumpových příznivců vybudovat zeď, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Statistika pak ukazuje, že Němcům se na východě své země mimo největší města příliš žít nechce. Proč tedy přibírat ještě „východnější“ oblasti?

Zeleně jsou vyznačeny německé obce, které v poslední době zaznamenaly největší úbytek obyvatel

Kučera, mapa

Zdroj: BBSR – Wachsen und Schrumpfen von Städten und Gemeiden

Myslet si, že současní Němci jsou jen krok od toho, aby na ploty lepili volební plakáty zobrazující Německo jako svou „otčinu“ až k litevskému Memelu, jak tomu bylo ještě v roce 1966, je nesmysl. Doba se mění a Němci také. Je načase začít tuto skutečnost reflektovat. Možná se lze obávat „institucionální“ dominance skrze EU a její orgány, protože Německo je „velké“, nebo alespoň větší než jeho sousedi. Ukázali jsme, že ani to není natolik žhavé.

Myslet si, že současní Němci jsou jen krok od toho, aby na ploty lepili volební plakáty zobrazující Německo jako svou „otčinu“ až k litevskému Memelu, jak tomu bylo ještě v roce 1966, je nesmysl

Navíc nejlepší obranou před touto dominancí by byla promyšlená a konstruktivní zahraniční politika vůči EU a ostatním členským zemím, a nikoli ta dnešní česká, kterou lze shrnout do hesla „Dotace? Ano! Uprchlíci? Ne!“ Nejfatálnější by pak pro nás bylo opustit EU a přispět k jejímu pádu.

Volební plakát CDU z roku 1967 (volby do senátu Západního Berlína)

Kučera, plakát

Zdroj: Konrad-Adenauer-Stiftung – Plakatarchiv (přístupné také přes Wikimedia Commons)

Václav Makrlík na závěr uvádí historku, jak si jeho žena ze sjezdu sudetoněmeckého Landsmannschaftu přivezla odznáček, na němž je „německá vlajka překrývající modrou vlajku EU“, čímž chce asi naznačit, že se Německo roztahuje přes Evropu. Umíte

si představit unijní vlajku a pod ní třeba českou? To by byl řev. A kdyby si Němci svou vlajku vtěsnali pod unijní, někdo by se pohoršoval, že dobrovolně ztrácejí národní hrdost a stávají se šedivými Evropany. Klacek si někteří vždycky najdou, třeba špatně pochopený slogan.

,
zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.