Jak se pozná dobrá škola a dobrý učitel?

Základní a střední školy se připravují na další školní rok a ministerstvo školství pod vedením Marcela Chládka jim připravuje řadu změn. Jedním z problémů českého vzdělávacího systému, o kterém se příliš nemluví, je řízení škol, píše Janek Wagner.

Janek Wagner 25.8.2014
Způsob vzdělání na školách se českým školákům příliš nelíbí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Způsob vzdělání na školách se českým školákům příliš nelíbí. | foto: Shutterstock
Způsob vzdělání na školách se českým školákům příliš nelíbí.

České školství je dlouhodobě podfinancované – o tomto faktu nalezneme dostatek statistických údajů. Často se cituje publikace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Education at a Glance z roku 2013, podle které v roce 2010 země OECD vynaložily na vzdělávání v průměru 6,3 procenta HDP, v zemích EU21 se jednalo o 5,9 procenta HDP a Česká republika vynaložila na vzdělávání jen 4,7 procenta HDP.

Přestože všechny polistopadové vlády deklarovaly, že školství a vzdělávání budou jejich prioritou, až příliš často se na předvolební sliby či teze z programových prohlášení zapomnělo.

Na chvostu

Školy samotné jsou financovány dvoukolejně:

  • platy pedagogů a pomůcky hradí ministerstvo školství (MŠMT) prostřednictvím krajů, které určují krajské normativy na žáka podle druhu a velikosti škol,
  • náklady na provoz škol pak hradí zřizovatelé, tedy u základních škol nejčastěji obce a města, u středních škol pak kraje.

Omezené prostředky na platy jsou kvůli tlaku školských odborů většinou rozdělovány podle tabulek zohledňujících vzdělání a praxi pedagoga, ředitelům škol pak zpravidla chybí prostředky na odměny pro ty nejlepší. Důsledkem tohoto stavu je stárnutí učitelských sborů a vysoké procento zaměstnaných důchodců.

Platy učitelů jsou navíc ve srovnání s platy ostatních vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců velmi nízké. Statistika uvádí, že v zemích OECD v průměru učitel vydělává 80 až 89 procent platu terciárně vzdělaného pracovníka podle typu školy, v Česku je to jen 42 až 58 procent.

Tragická minulost

Nový ministr Marcel Chládek (ČSSD) sice aktuálně získal zvýšení rozpočtu MŠMT na rok 2015 na platy ve školách ve výši tři miliardy, při zhruba osmdesátimiliardovému rozpočtu by ale pro vyrovnání během volebního období potřeboval meziroční nárůst trojnásobný.

Školy sice toto období přežily, zbrzdila se ale kurikulární reforma a pokračuje řízení často nesystémovými kroky

Negativně se ve školství projevilo i časté střídání ministrů či ministryň školství v posledních letech. Od odchodu Petry Buzkové (ČSSD), která jako poslední řídila ministerstvo po celé volební období (2002–2006, máme po necelých osmi letech již devátého ministra školství. Katastrofou byl pro resort ministr školství Josef Dobeš z Věcí veřejných, který za dvacet měsíců působení hyperaktivně destruoval nejen přímo řízené organizace ministerstva školství a jejich činnost, ale i čerpání prostředků z evropských fondů. Školy sice toto období přežily, zbrzdila se ale kurikulární reforma a pokračuje řízení často nesystémovými kroky.

V posledních měsících se v médiích propíraly některé z dlouho neřešených problémů: kvalifikace pedagogů, nedostatek míst v mateřských školkách či přebytek míst ve školách středních. Všechny souvisejí se zmíněným podfinancováním, všechny jsou důsledkem chyb v řízení celého resortu a u všech jsme se setkali s řadou nesystémových kroků v řešení. Jde částečně i o důsledek absence strategického dokumentu Národního programu vzdělávání, jehož vypracování předpokládal školský zákon z roku 2004. Ten měl definovat cíle vzdělávání a vymezit hlavní oblasti vzdělávání, obsahy vzdělávání a prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů. Nedávno přijatá Strategie vzdělávání do roku 2020 je v tomto směru jen nedostatečnou náplastí.

Ředitel, pán školy?

Jedním z problémů českého vzdělávacího systému, o kterém se moc nemluví, je řízení škol. Školy získaly právní subjektivitu, takže z hlediska zákona je vše pod taktovkou ředitele. Jak to ale vypadá v praxi?

Školy získaly právní subjektivitu, takže z hlediska zákona je vše pod taktovkou ředitele. Jak to ale vypadá v praxi?

Ředitel za vše odpovídá. Za to, že vzdělávání bude probíhat podle zákona, podle Školního vzdělávacího programu, který je správně zpracován a odpovídá požadavkům Rámcového vzdělávacího programu. Že pro všechny žáky zajistí podmínky, které odpovídají jejich individuálním potřebám. Odpovídá za materiální podmínky, v nichž vzdělávání probíhá, za to, že budou splněny všechny normy hygienické, bezpečnostní atd. Musí zajistit dostatek financí na vše, tyto finance řádně spravovat, být dobrým personalistou, dát dohromady optimální učitelský sbor, vyhovět rodičům, z nichž má každý jiné představy a všichni vzdělávání rozumí, protože přece všichni chodili do školy, tak co jim kdo bude vykládat...

Vedle stručného výčtu toho, co ředitel musí, se podívejme, co může. Peníze na platy jsou tragicky malé, ale alespoň je celkem jasné, kolik dostane. Jasné to není, když je potřeba zajistit nadstandardní péči o děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Těm je na základě odborného doporučení ředitel povinen zajistit třeba asistenta pedagoga, ale jestli na něho dostane finance, to jisté není. Obvykle dostane, ale kolik, to se zjistí až zpětně, obvykle je to ale jen část toho, co je podle tabulek potřeba.

Jak je uvedeno výše, když se zvyšují prostředky na platy, jde to tak zvaně „do tabulek“. Tedy na to, co zaměstnanec dostat musí. Na odměny za dobrou práci nezbývá skoro nic. Špatného učitele, který vyloženě neporušuje pracovní smlouvu a zákon, se zbavit prakticky nelze. Sebrat mu nenárokové složky platu také nejde, protože je nemá vlastně nikdo. Jak potom motivovat ty dobré, jak dát dohromady dobrý učitelský sbor, když jsou platy až urážlivě nízké, a ještě dostanou všichni stejně bez ohledu na kvalitu práce?

Dobrý je, kdo sežene...

Také je velice důležité posílat žáky na nejrůznější obecní akce, ať voliči vidí, jak je vše „sluníčkové“

Peníze se dají sehnat, když se do tříd nacpe co nejvíce dětí. Financování je na žáka, takže když se třídy řádně zahustí, zbude i na ty odměny. Poslední úprava platových tarifů navíc umožňuje zařadit učitele platově, jak ředitel uzná za vhodné, takže právně není problém platit všechny v nejnižším platovém stupni, a jako odměnu přeřadit do toho stupně, kam daný učitel patří. Právně to problém není, ale morálně a motivačně je to za hranou. Jak se zachová dobrý ředitel?

Podle zřizovatele je dobrý ředitel obvykle ten, který sežene dost peněz. Sežene sponzory, ušetří tím, že má ve třídách co nejvíce žáků, nebere děti s postižením nebo se jich zbaví, protože jsou prostě drahé. Také je velice důležité posílat žáky na nejrůznější obecní akce, ať voliči vidí, jak je vše „sluníčkové“. Ředitel, který chce, aby peníze zajistil zřizovatel, neboť ten může téměř vše včetně dotování platů, když se od státu nedostává, a on že se bude snažit, aby škola poskytovala co nejkvalitnější podmínky ke vzdělávání pro všechny, i pro handicapované, ten bývá zhusta v neoblibě místní radnice – protože je to prostě potížista.

Pozor na... koho?

Zajímavé jsou také Školské rady. Je to nástroj veřejné kontroly školy, tedy především ředitele. Třetina členů jsou volení zástupci rodičů, třetina zástupci pedagogických pracovníků, třetinu deleguje zřizovatel. Nejčastěji ale bývají ve Školské radě tři lidé.

Ten, koho se ředitel musí obávat, není Česká školní inspekce, protože když je ve škole vše v pořádku, tak s ní problémy nemá

V zásadě dobrá věc. Ale ředitel například ručí za to, že se Školská rada pravidelně schází, je povinen zakládat zápisy z jejích jednání, ale nemá právo se jednání rady účastnit, není-li pozván, členové rady nejsou povinni ředitele informovat, předávat mu zápisy. Kocourkov? Ne, česká škola. Školská rada je navíc subjekt, který může iniciovat odvolání ředitele, rozhodnout o neprodloužení jeho působení na škole po skončení šestiletého funkčního období...

Ten, koho se ředitel musí obávat, není Česká školní inspekce, protože když je ve škole vše v pořádku, tak s ní problémy nemá. Navíc inspekce zaměstnává odborníky, kteří školství rozumí. Školská rada má naopak velké kompetence a prakticky žádnou odpovědnost. Stačí se znelíbit, mít v radě souseda, se kterým se přete o zametání chodníku, a jako ředitel končíte. Jestli škola funguje z hlediska vzdělávání, jak má, je nepodstatné.

Hledat nové postupy

Často slyšíme povzdechy, jak jsou dnešní děti hrozné. Děti jsou v zásadě pořád stejné. Je možná těžší je zaujmout, protože mají tolik zdrojů informací, o jakých se nám ani nesnilo, pohyblivé obrázky, animace a podobně jsou běžné, tím je nenadchnete. Ale naopak pravděpodobně uspějete, když necháte aktivitu na nich, dáte jim možnost něco tvořit, vymýšlet, zkusit si, jaké to je, když zpracováváte různé materiály, když se můžete umazat, něco třeba i zkazit – protože žádný učený z nebe nespadl, zkusí se to znovu. Děti totiž podvědomě cítí, že tohle je přesně to, k čemu má být vzdělávání pro 21. století.

Klesá potřeba nacpat do dětí co nejvíc informací, naučit je ty jediné správné postupy

Klesá potřeba nacpat do dětí co nejvíc informací, naučit je ty jediné správné postupy. To, co je opravdu potřeba, je naučit děti, lidi obecně, myslet samostatně, pracovat s informacemi, umět je vyhledávat, třídit, ověřovat. Podporovat přirozenou touhu lidí po vzdělávání, po tom učit se a zvládat nové věci, pružně reagovat na životní podmínky. Hledat nové cesty, nové postupy.

Dobrá škola a dobrý učitel se pozná podle toho, jak moc se tomuto pojetí vzdělávání blíží. Takový učitel nemívá problémy s žáky, protože je prostě takovéto učení baví. To, že je potřeba občas trochu nerespektovat všechny předpisy, je druhá věc. To však není problém učitele, nýbrž systému, který se urputně snaží udržet vzdělávání pod kontrolou, samostatně myslící lidé by mohli dělat potíže. Nebo je to jinak?