Jak „hloupé“ jsou naše děti

Jak „hloupé“ jsou naše děti

Nelichotivé výsledky nedávné generální zkoušky na státní maturity a rovněž nově zveřejněné výsledky studie PISA vyvolaly ve společnosti řadu diskusí o tom, proč naše děti nezvládají obsah základních vyučovacích předmětů a proč dosahují děti v Asii lepších výsledků. A hlavně nastolily otázku, jak se s tímto problémem do budoucna vypořádat.

Celá diskuse je ale vedena naprosto špatným směrem. Nejde přece o to, abychom měli „nejchytřejší“ absolventy škol z pohledu stoprocentních znalostí v matematice, fyzice, chemii a podobně ve srovnání s dětmi z jiných zemí. Základním posláním škol všech úrovní musí být úkol připravit děti do praktického života tak, aby neměly problémy najít si odpovídající uplatnění a aby tím pádem prospívaly sobě, ekonomice, společnosti a státu.

Obsah a výstup současného školství je příliš odtržen od praktických potřeb společnosti a ekonomikyNejlepší géniové nám nebudou k ničemu v případě, že jejich nápady, myšlenky a objevy nenajdou patřičné upotřebení v praktickém životě. V tom je totiž základní kámen úrazu, protože obsah a výstup současného školství je příliš odtržen od praktických potřeb společnosti a ekonomiky. Jinými slovy, absolventi mohou být jakkoliv vybaveni všemi možnými znalostmi, jestliže ale tyto znalosti aktuální společnost (ekonomika) nepotřebuje, popřípadě je nepotřebuje v takové míře, budou absolventi jen obtížně hledat adekvátní a uspokojivé uplatnění.

Dala by se vyjmenovat řada konkrétních příkladů, kdy se teorie míjí s praxí, kdy (státní) vysoké školy vypouštějí do praxe tisíce absolventů, praxe však volá po jiných profilech, a proto zakládá vlastní vysoké školy jako například Škoda Auto. Rovněž skutečnost, že privátní vysoké školy nemají problém s návštěvností, přestože je studium (poměrně draze) zpoplatněno, svědčí o tom, že snahou studentů je najít zaměstnání a uplatnit se v praktickém životě.

Nejinak je tomu u středního profesního vzdělávání, dříve nazývaného učňovské školství, kde stát decentralizací kompetencí a jejich převedením na kraje dosáhl stavu, v němž neexistuje srovnatelná a jednotná kvalita vzdělání. Kdy výstupy decentralizovaného systému jsou naprosto rozdílné a kdy firmy opět řeší situaci tím, že na sebe přebírají zodpovědnost státu/kraje a vytvářejí vlastní vzdělávací systém odpovídající svým konkrétním potřebám.

Aniž bych chtěl vyvolat dojem toho, že jinde je všechno lepší, musím poukázat na takzvaný systém duálního vzdělávání, fungující již řadu desetiletí v Německu a v Rakousku. Je založen na úzké spolupráci školících zařízení a firem, kdy žáci v několikatýdenních cyklech nabývají ve škole teoretické znalosti v určitém oboru, a ty si pak po dobu několika dalších týdnů ověřují konkrétní prací v příslušném odborném oddělení ve firmě.

Z tohoto systému profitují obě strany - žáci si okamžitě ověřují právě nabyté teoretické znalosti, poznávají firmu i její struktury a firma si vychovává „svoje“ lidi, které může po ukončení studia okamžitě, bez dalšího zapracování zapojit do pracovních procesů. Konkrétně v Německu je tento způsob vzdělávání v podstatě nosným pilířem rozvoje střední podnikatelské vrstvy, jež se podílí více než 70 procenty na tvorbě národního produktu.

I v této oblasti se dá uplatnit pravidlo „neobjevování kola“. Stačilo by se pouze podívat, kde co dobře funguje, upravit to na české podmínky a zavést do praxe.

Autor

Radomír Šimek

Další autorovy články