Jak dosáhnout „zmrtvýchvstání“ popíračů klimatických změn

Západní společnost by měla odvrátit pozornost od přírody – od očekávání přírodního jevu označovaného za nástup klimatické krize –, aby se osvobodila od ekologického sýčkování.

Klimatické změny. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Klimatické změny.

Před několika lety Václav Klaus starší přiznal porážku: environmentalisté vyhráli debatu o klimatických změnách. Měl pravdu – modrá planeta se stala zelenou a environmentální agenda pronikla do každé oblasti lidského života. Nikdo už její vítězství nezpochybňuje. Zapomněl však dodat to nejpodstatnější: kdo se přizná k porážce a protrpí si ji, se nakonec bude radovat z vítězství. Jak takového „zmrtvýchvstání“ popíračů klimatických změn dosáhnout?

Měli by přestat popírat klimatické změny a začít odmítat, že by měla být tématem. Dále by měli zaútočit na přesvědčení, že si zelená agenda zaslouží společenskou a politickou pozornost, a vystoupit proti zelené společnosti a jejímu dotírání ekologickou krizí. Neměli by se soustřeďovat na to, zda jednají zeleně, a zpytovat svědomí, protože se nedokázali ovládat, a usilovat o skutečná řešení zelené otázky – jak se k ní postavit, abychom ji vyřešili, a tudíž se jí v budoucnu nemuseli zabývat.

Nestrašit apokalypsou

Ve středověku například byla tématem boží trojjedinost, která několik století zaměstnávala think tanky své doby. Dnes zajímá jen pár odborníků, západní společnost již netrápí. Znamená to, že boží trojjedinost popírá? Nikoli, jen její společenskou závažnost. Přestala se o tento problém zajímat, překonala jej a klade si jiné, aktuální otázky.

Nestačí jen pasivně čekat, až se časem i zelené téma vytratí. Je pro to třeba něco udělat. Klimatická krize není zcela za námi, ale už nyní lidstvo jedná tak, že když vytrvá, za sto let environmentální problémy odezní, proto není třeba strašit apokalypsou.

Dalším příkladem jsou náboženské války, které zmítaly Evropou, ale dnes jsou minulostí. Trvaly sice dlouho a stály mnoho životů, ale lidé v nich neumírali zbytečně – západní společnost se sekularizovala a náboženské války nepokračovaly. Staly se něčím, co si odžila, a co pro ni není podstatné. Třetím příkladem je období komunismu, které rovněž máme za sebou – na lidské činnosti, od zemědělství po geopolitiku, není třeba nahlížet z hlediska třídního boje.

Snad brzy bude možné klimatickou krizi prohlásit za ukončenou, problémy přírody se stanou minulostí a lidé se začnou věnovat důležitějším věcem. Jakým se teprve ukáže. Václav Klaus starší má sice pravdu, že environmentalisté vyhráli a z ekologické krize učinili hlavní téma, ale nestačí jen pasivně čekat, až se časem i zelené téma vytratí. Je pro to třeba něco udělat. Klimatická krize není zcela za námi, ale už nyní lidstvo jedná tak, že když vytrvá, za sto let environmentální problémy odezní, proto není třeba strašit apokalypsou.

Problematická orientace

Co by se muselo stát, aby environmentalisté byli spokojeni? Asi nic, Alexandria Ocasio-Cortezová, americká aktivistka zvolená v roce 2018 za Demokratickou stranu do Sněmovny reprezentantů, totiž o jedné sněhové vánici prohlásila, že je důsledkem klimatických změn. Sněhové vánice však budou neustále, navíc se její výrok podobá tvrzení popíračů klimatických změn, že byly odjakživa, stejně jako sněhové vánice.

Pokud lze každou přírodní nahodilost (třeba sněhovou vánici) vysvětlit klimatickými změnami, pak se stává problematickou orientace lidstva na přírodu. Zdá se, že se západní společnost vrací ke starým Řekům, kteří z letu ptáků (nahodilosti) odhadovali osud.

Pokud lze každou přírodní nahodilost (třeba sněhovou vánici) vysvětlit klimatickými změnami, pak se stává problematickou orientace lidstva na přírodu, neboť se kdykoli může objevit environmentální strašpytel poukazující na ten či onen přírodní jev slovy: klimatická krize je tu, apokalypsa se blíží. Zdá se, že se západní společnost vrací ke starým Řekům, kteří z letu ptáků (nahodilosti) odhadovali osud.

Západní společnost by měla odvrátit pozornost od přírody – od očekávání sněhové vánice, lesního požáru či jiného přírodního jevu označovaného za nástup klimatické krize –, aby se osvobodila od ekologického sýčkování. Měla by se zabývat sama sebou a tolik nezáviset na přírodě, čehož dosáhne tak, že se vydá všanc moderním technologiím, které když postaví mezi sebe a přírodu, jí umožní ignorovat, co se venku děje.

Zvětšování společenské nerovnosti

Lidstvo může, ale nemusí zajímat případný pád hvězd. I kdyby environmentalisté z letu ptáků předpovídali apokalyptickou bouři, nenáboženské společnosti to může být jedno. Měla by být natolik vyspělá, aby mohla zelené neurotiky tolerovat a se Švejkem jim říct: to chce klid. K odvratu pozornosti od přírody není třeba doufat ve vědeckotechnickou revoluci, stačí ji odbrzdit a nechovat se jako Amišové, křesťanská denominace v USA a Kanadě, kteří kvůli modernitě zastavili svůj vývoj v polovině 19. století.

Zelená dohoda pro Evropu svou nekonkrétností ukazuje, že Evropa sice chce kapitalismus nastartovat a nechat zezelenat, ale nezná technologie budoucnosti, neví, do čeho investovat. Proto se bude oběh kapitálu zadrhávat a společenská nerovnost zvětšovat.

Rozpaky Evropské unie ohledně podpory jaderné energetiky či geneticky modifikovaných potravin a zvířat ukazují, že pod rouškou ochrany spotřebitele se skrývá zastavení technologického, tedy i civilizačního vývoje. Unijní fandění postmoderním obnovitelným zdrojům energie svědčí o tom, že se evropský rozum ocitl v zajetí tuláků, a zanevřel na emancipaci člověka od přírody.

Zelená dohoda pro Evropu, opatření Evropské komise, která by měla občanům a společnostem v EU zajistit přechod na udržitelnější, ekologičtější hospodářství, pak svou nekonkrétností ukazuje, že Evropa sice chce kapitalismus nastartovat a nechat zezelenat, ale nezná technologie budoucnosti, neví, do čeho investovat. Proto se bude oběh kapitálu zadrhávat a společenská nerovnost zvětšovat.