„Hvězdné války“: pořád stejně nezbytné jako před 30 lety

Zastavení budování protiraketové obrany v původním rozsahu, jak zamýšlel Reagan, je tragickou chybou

V budování protiraketové obrany pokračovali Reaganovi nástupci, nicméně Barack Obama počítá s verzí SDI naprosto minimalistickou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V budování protiraketové obrany pokračovali Reaganovi nástupci, nicméně Barack Obama počítá s verzí SDI naprosto minimalistickou. | foto: © http://reagan.procon.orgČeská pozice
V budování protiraketové obrany pokračovali Reaganovi nástupci, nicméně Barack Obama počítá s verzí SDI naprosto minimalistickou.

V sobotu 23. března uplynulo 30 let od projevu amerického prezidenta Ronalda Reagana, v němž oznámil budování Strategické obranné iniciativy (SDI), tedy globální protiraketové obrany, jejími kritiky hanlivě nazvané „hvězdné války“. Byl to zásadní bod v novodobých dějinách, jenž nepřímo vedl i ke kolapsu sovětského impéria, a současně přelomový bod ve vývoji obranné strategie, píše Roman Joch.

Jak to všechno začalo?

V padesátých letech 20. staletí americká strategie spočívala v odstrašení války – i konvenčního sovětského útoku proti v západní Evropě – prostřednictvím masivní nukleární odplaty, jsou-li Evropa či USA napadeny. Toto odstrašení funguje tehdy, máte-li jednoznačnou jadernou převahu. Ale má-li i protivník dostatečné jaderné zbraně a nukleární válka je sebevražedná, pak hrozba masivní odplaty je nevěrohodná, pokud druhá strana má možnost odplaty.

Takže se začalo spekulovat o takzvané omezené jaderné válce: odstrašení je hodnověrné, pokud prostředky jsou úměrné tomu, oč jde. Na konvenční útok nereagovat masivním jaderným útokem, nýbrž ho jen zastavit omezeným použitím malých jaderných zbraní. Ale nepovede to k jaderné eskalaci, jež nakonec bude znamenat jadernou válku globální a masivní, tedy oboustrannou sebevraždu? A dále: je-li malá jaderná válka myslitelná, proč nezaútočit jako první a nezničit protivníkovi jaderné zbraně před tím, než je případně použije jako první?

Albert Wohlstetter: „Mít schopnost odstrašit úder znamená být schopen udeřit po onom úderu, tj. mít schopnost druhého úderu“

A pak je tady ještě závažnější problém: bezpečnost nám nezaručí naše schopnost udeřit jako první, ale naše schopnost odstrašit první úder protivníka. Ale jak? Myslí-li si protivník, že svým prvním překvapivým úderem rozdrtí naše základny a možnost odplaty, pak jsme více zranitelní, než jsme si mysleli. Takže naše bezpečnost a odstrašení prvního jaderného úderu protivníka proti nám jsou zaručeny jen tehdy, když jsme schopni takzvaného druhého jaderného úderu: naší efektivní odplaty po absorpci jeho prvního úderu – a on to ví!

Slovy Alberta Wohlstettera, vlivného amerického stratéga nukleární války, z roku 1958: „Mít schopnost odstrašit úder znamená být schopen udeřit po onom úderu, tj. mít schopnost druhého úderu.“ Důraz tedy má být na bezpečnost odvetných sil: betonové kryty pro rakety, 24hodinová vzdušná pohotovost jaderných bombardérů atd. Zranitelnost vlastních základen totiž přitahuje preventivní úder protivníka. Je-li bezpečnost sil odplaty naprosto zajištěna, nedává smysl podniknout první úder. Zpustí totiž odplatu, jež zničí agresora.

Strategie vzájemně zaručeného zničení

Co to ale znamená? Přesvědčit protivníka, aby byl v klidu. Rezignovat na úsilí o vojenské vítězství, neboť narušuje stabilitu. Usilovat o nezranitelnost druhého odplatného úderu. Nemířit na zbraně, nýbrž na města. Jen druhý úder je obranný. Zločinem je snažit se „zabít“ jaderné zbraně protivníka, tj. začít válku; nikoli však později zmasakrovat civilisty, když on nerozumně válku rozpoutá.

Dát mu na srozuměnou: my na vaše zbraně nemíříme, jen na vaše města. Naše města jsou rovněž naprosto bezbranná, ale naše zbraně naprosto chráněné. My na vás nezaútočíme jako první, a nedělejte to ani vy. Výsledkem by byl vzájemný masakr. Naši civilisté jsou vašimi a vaši civilisté jsou našimi rukojmími.

Tato úvaha byla pro západní levici nejdřív odporná, později, od poloviny šedesátých let je však bohužel až dodnes jejím článkem víry. Na této úvaze je založena strategie MAD – Mutual Assured Destruction (vzájemně zaručené zničení), jež byla americkou obrannou strategií od poloviny šedesátých let 20. století až do Reaganovy SDI. Jaké jsou však její další implikace?

  1. Budování obranných krytů pro civilisty je destabilizující (civilisté mají být naprosto bezbranní).
  2. Z téhož důvodu je destabilizující i budování protiraketové obrany.
  3. Tato strategie nám nedává odpověď na otázku co dělat, pokud odstrašování selže a válka vypukne.

V roce 1972 byla mezi Sověty a Američany podepsaná smlouvy ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty), která oběma zemím zakazovala budovat komplexní protiraketovou obranu a povolovala jen její územně velice omezený rozsah (Sověti si ji vybudovali kolem Moskvy, Američané kolem jedné vojenské základy ve státě Severní Dakota).

Zatímco hlavním cílem USA je jadernou válku odstrašit, hlavním cílem SSSR je v případě jejího vypuknutí v jaderné válce zvítězit

V roce 1968 Američané umožnili Sovětům dosáhnout jaderné parity – stejného počtu raket a hlavic (do té doby USA měly vždy jadernou převahu; Sověti u konvenčních zbraní). Jenže v průběhu sedmdesátých let sovětské zbrojení pokračovalo, až Sověti dosáhli počtu kolem 1500 raket, zatímco Američané jich měli kolem 1000.

Někteří v Americe (především ti na levici) tvrdili, že na tom nezáleží. Jiní (především ti na pravici) měli podezření, že je to důsledkem záměru – rozdílnými, protikladnými cíly USA a SSSR: zatímco hlavním cílem USA je jadernou válku odstrašit, hlavním cílem SSSR je v případě jejího vypuknutí v jaderné válce zvítězit.

Navíc hrozba vzájemně zaručeného zničení není hodnověrná vůči menším konvenčním útokům; je hodnověrná pouze jako odstrašení masivního překvapivého útoku. Takže jak sovětské masivní zbrojení v sedmdesátých letech pokračovalo a Sověti získali jadernou převahu, někteří na Západě si začali myslet, že Sověti se možná nemýlí, že jejich cílem může být vítězství v nukleární válce – a že se jim to podařit může.

Řešení?

Odstrašování lokální agrese (například proti západní Evropě) nemůže být založeno na nepoužitelných (neboť apokalyptických) zbraních. Odstrašení je dané zároveň kapacitou, ale i kredibilitou (hodnověrností) – schopností použít jaderné zbraně neapokalyptickým způsobem. Tedy proti sovětskému útoku v Evropě nasazením malých taktických jaderných zbraní. Tím je vyřešen problém jak odstrašit „malou“ agresi. A velké strategické jaderné zbraně se prostřednictvím MAD vzájemně vyruší, neutralizují; nikdo při smyslech je nikdy nepoužije.

Nebo ne? Co když ale přesto odstrašování selže? Jak uvedl Wohlstetter: „Nezaručíme, že jaderná válka nikdy nenastane, tvrzením, že by byla nekonečnou katastrofou. A možnost jaderné války neodstraníme tím, že zaručíme, že pokud vypukne, nekonečnou katastrofou bude.“ Jinými slovy, selže-li odstrašování, nemá smysl, aby nastala katastrofa. Vypukne-li válka, nemá smysl si vzájemně masakrovat civilisty, ale použitím síly proti zbraním ukončit válku na přijatelné úrovni.

Proto ta nutnost posílit americké mezikontinetální rakety (MX, rozmístěné v USA v osmdesátých letech za Reagana), proto konstrukce „neviditelného“ (radary nedetekovatelného) bombardéru, jenž by v případě války ničil jednotlivé jaderné základny.

Ale vraťme se k Evropě. V roce 1976 Sověti v západní části SSSR rozmístili nové rakety středního doletu SS–20, v jejichž dostřelu byla všechna evropská hlavní města s výjimkou Reykjavíku. NATO reagovalo rozhodnutím v roce 1979 rozmístit v západní Evropě rakety středního doletu Pershing 2 a střely Tomahawk. Co to znamenalo? Kdyby jaderná válka v Evropě vypukla, neprobíhala by jen v Evropě západní a střední, ale útoky by se provedly i v evropské části SSSR. Sověti už nemohli doufat, že se jaderná válka odehraje jen na území západní Evropy a jejich středoevropských satelitů (takový osud nám plánovali), ale raketový útok na západní Evropu z území SSSR zpustí raketový útok ze západní Evropy proti území SSSR.  

Protože Sověti odmítli své rakety SS–20 stáhnout (Reaganem navržená „nulová varianta“ – Sověti rakety stáhnou, Američané své v Evropě nerozmístí), v roce 1983 byly vzdor silnému západnímu protijadernému hnutí Tomahawky a Pershingy 2 v západní Evropě rozmístěny. Tím byl vyslán jasný signál: pokud odstrašování selže, Západ hodlá v omezené jaderné válce převládnout, sovětské území nebude ušetřeno, myslí se to s omezenou nukleární válkou vážně, není to bluf, jak se domnívali Sověti.

A ještě předtím přišel totální „game-changer“ („změna paradigmatu“, jak se říká), Reaganovo oznámení dne 23. března 1983 o budování strategické obranné iniciativy (SDI).

Reagan vyhrál bez jediného výstřelu

Západní levice SDI okamžitě začala kritizovat jako nezodpovědnou; a používala proti ní dva vzájemně si odporující argumenty:

  • Je to nákladný projekt, který technologicky nebude fungovat, zbytečné utopení miliard dolarů v nefunkčním systému.
  • Je to naprosto destabilizující záměr, jenž může vést k válce: Sověti vědí, že až bude protiraketová obrana hotova, jejich jaderný arzenál bude k ničemu, jak pro účely prvního útočného úderu, tak i pro účely druhého odplatného úderu, tudíž nemají co ztratit a mohou zaútočit jako první.  (Málo pravděpodobné; vzápětí by totiž následoval americký druhý odplatný zničující úder.)

Sověti však zuřili, neboť věděli, že protiraketová obrana po určité době zkoušení a budování prostě fungovat může! A SSSR bude navždy odsunut do role mocnosti druhého řádu. SDI děsila Sověty k smrti. Věděli totiž, že jejích skomírající socialistické hospodářství nebude schopno finančně držet krok s tak nákladným projektem. Museli vyjednávat – a to z pozice slabosti.

Sověti věděli, že jejích skomírající socialistické hospodářství nebude schopno finančně držet krok s tak nákladným projektem jako SDI

V letech 1976-83 měli Sověti slušnou šanci vyhrát studenou válku. Po roce 1983 a rozmístění Pershingů 2 a Tomahawků v západní Evropě mohli doufat už jen v remízu či pat. Nový sovětský vůdce Michail Gorbačov tedy souhlasil s akceptováním „nulové varianty“ – demontáže amerických i sovětských raket středního doletu v Evropě.

Na summitu v Reykjavíku na podzim 1986 se na tom s Reaganem velice rychle dohodli. A Gorbačov nabídl dokonce zrušení všech jaderných raket, což Reagan ke zděšení svých poradců a Margaret Thatcherové akceptoval! V tomto on měl v sobě utopický prvek – byl v jádru duše jaderným pacifistou a abolicionistou –, což je v situaci existence jaderných technologií pozice nezodpovědná. Ale pak Gorbačov řekl, že to vše platí jen tehdy, pokud bude SDI zastavena. Reagan zůstal neoblomný a bylo po dohodě.

Šlo však o moment, kdy Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný výstřel – či jedinou jadernou raketu. Gorbačov věděl, že s tím už nic nenadělá, zbyla mu jen jediná možnost: vyjednávat z pozice slabšího, ukončit závody ve zbrojení, akceptovat ztrátu velmocenského postavení SSSR srovnatelného s USA, a následně ztratit důvěru, věrnost a zdravý strach svých kolaborantů v satelitních zemích. Koncem osmdesátých let 20. století bylo po všem.

Gorbačov v prosinci 1987 ve Washingtonu podepsal smlouvu INF (Intermediate-Range Nuclear Forces) o stažení jaderných raket středního doletu v Evropě, jež byla na jaře 1988 ratifikována. Studená válka skončila. (A pak malé „překvapení“: na jaře 1990 nové demokratické vlády v bývalé NDR, Československu a v Bulharsku nalezly na svém území sovětské SS-23; tedy i ten „hodný“ komunista Gorbačov podváděl!)

Hledá se druhý Reagan, aby dílo dokončil

V budování protiraketové obrany pokračoval i Reaganův nástupce George Bush; jeho nástupce Bill Clinton však výdaje na ni seškrtal na polovinu, čímž ji dokonale přiškrtil. Další prezident v pořadí, George Bush mladší, výdaje opět zvýšil, ale stejně jako jeho otec či předchůdce neměl tendenci – kvůli námitkám Ruska – budovat tu Reaganem zamýšlenou SDI nejkomplexnější, to jest ve vesmíru, ale jen její méně efektivní variantu na zemi a na lodích. Rusové však nesouhlasili ani s tím. Barack Obama pak dokonce zastavil i budování té pozemní SDI ve střední Evropě (Polsku a ČR) a plánuje jen verzi naprosto minimalistickou. (Rusové jsou samozřejmě opět proti, i když oni tu svou kolem Moskvy mají.)

Zastavení budování protiraketové obrany v původním rozsahu, jak zamýšlel Reagan, je tragickou chybou. Ze dvou důvodů:

  • Jednak proto, že všechny naše dosavadní úvahy o jaderném odstrašení platí pouze pro racionální protihráče, protivníky a nepřátele: ty, kteří nechtějí zemřít. Neplatí však vůči sebevražedným fanatikům, lidem s mentalitou sebevražedných atentátníků. Je-li někdo takový v čele nějaké země s jadernými zbraněmi či o ně usilující, hrozba následné jaderné odplaty jej od prvního jaderného útoku neodstraší.
    V této situaci jsou jen dvě možnosti: čekat a nic nedělat a smířit se s případnou ztrátou desítek až stovek milionů svých občanů. A pak nedělat nic, anebo jaderně zmasakrovat desítky až stovky milionů obyvatel protivníka – což už však našim mrtvým či jejich trpícím přeživším příbuzným nijak nepomůže.
    Anebo podniknout první preventivní úder proti jeho jaderným zařízením. Ti, kdo vybudování protiraketové obrany u nás či v USA sabotovali a zastavili, tak možnost a pravděpodobnost jaderné války nesnížili, nýbrž zvýšili a přiblížili.
  • Druhým důvodem je takzvané dvojité odstrašení. USA, Rusko a Čína jsou schopny odstrašovat jaderné útoky vůči sobě navzájem hrozbou druhého úderu. (Nezmiňuji další jaderné země, neboť ony mají jaderné zbraně nepočetné či málo chráněné, tudíž minimálně jedna ze tří velmocí je schopna prvního eliminujícího úderu, po němž by jim nezbylo nic na odvetný úder druhý.) Tyto tři velmoci proti sobě nezaútočí.
    Rozhodne-li se však jedna pro agresi vůči zemím jiným, může svým jaderným arzenálem odstrašit ty zbylé dvě od intervence do konfliktu. Jinými slovy, napadne-li Čína Tchaj-wan anebo Rusko Pobaltí, budou v USA riskovat ztrátu Los Angeles kvůli Tchajpeji, Chicaga kvůli Tallinnu, nebo New Yorku kvůli Rize? Ztěží. Takže agresor Čína nebo Rusko bude mít vůči USA schopnost dvojitého odstrašení: odstraší přímý útok vůči sobě, ale i pomoc napadeným zemím.
    Kdyby však USA měly protiraketovou obranu, žádný jiný jaderný stát nebude vědět, zda Amerika zasáhne do konfliktu, pokud se on dopustí agrese vůči zemi další; proto se jí nedopustí. USA tak budou mít kapacitu dvojitého odstrašení vůči zbylým jaderným státům: odstraší útok vůči sobě i vůči spojencům. A o to jde především nám, jejich spojencům.

Vybudování globální, komplexní protiraketové obrany v kosmu je proto dnes imperativem nemenším než před třiceti lety. Ronald Reagan byl vizionář svobody, míru prostřednictvím síly a jaderné bezpečnosti; a státník převyšující všechny ostatní třicet let po něm. Doufejme, že se v budoucnu, raději bližším než vzdálenějším, najde někdo další podobného formátu sdílející jeho vizi z 23. března 1983.

V zájmu stovek milionů nevinných lidských bytostí: aby se jejich těla nemusela v mikrosekundě seškvařit v důsledku nukleární kremace anebo pomalu a bolestně rozpadat po dobu týdnů, měsíců a let v důsledku nukleárního ozáření.