Grantový systém podpory základního výzkumu – pomáhá, nebo škodí?

Profesor Václav Hořejší varuje, že by se z badatelů mohli stát jen spisovatelé grantových projektů.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Otázku v titulku článku se tak trochu ostýchám vůbec položit. Většinou se totiž pokládá za samozřejmé, že systém založený co nejvíce na „účelovém“, respektive „projektovém“ financování je samozřejmě lepší než systém založený na „institucionálním“ financování. V tvrdé soutěži o omezené zdroje se přeci nejlépe prosadí nejkvalitnější projekty. Také já jsem byl až donedávna stejného mínění.

Když u nás grantový systém v polovině 90. let začínal (první byla Grantová agentura AV), byla to jednoznačně pozitivní věc, která pomáhala rozrušit dosavadní zkostnatělý, rovnostářský systém založený spíše na dobrých vztazích se šéfem instituce než na kvalitě výzkumného týmu. Granty byly tehdy jen jakýmsi (i když významným) přilepšením k institucionálnímu financování základního výzkumu.

Během dalších zhruba deseti let se ale situace zásadně změnila – institucionální finance stačily postupně ani ne na provozní náklady budov a na část základních mezd pracovníků; veškeré přímé náklady na výzkumnou činnost a stále větší část mzdových nákladů pocházely z oněch vysoutěžených „účelových“ (grantových, projektových) zdrojů poskytovaných několika grantovými agenturami a řadou programů několika ministerstev.

Negativa současné situace

V současnosti je typický rozpočet výzkumné instituce založen z více než 50 až 60 procent na účelových prostředcích. Jaké jsou negativní stránky této situace?

  1. Výzkumníci (zvláště vedoucí výzkumných týmů) tráví čím dál více času spisováním projektů, ale také posuzováním jiných projektů v odborných komisích nebo jako odborní externí recenzenti. A pokud v soutěži uspějí, tráví vždy koncem roku spoustu času psaním průběžných a závěrečných zpráv.
  2. Z badatelů se tak chtě nechtě stávají spisovatelé projektů a grantových přihlášek (přičemž ne vždy platí, že nejlepší badatel je i nejlepším grantovým spisovatelem…). Značné sumy grantových prostředků se pak často scházejí u vědecky průměrných specialistů na spisování grantových projektů.
  3. Čím dál větší význam mají specializovaní pracovníci, či dokonce firmy pomáhající (samozřejmě nikoli zadarmo) s vypracováním formálně dokonalých projektů. To platí především pro projekty „bruselské“, které většinou vyžadují zapojení značného počtu účastníků z různých zemí (to je samo o sobě téma pro samostatný článek).
  4. Náklady na provozování grantových agentur a administraci programů rozhodně nejsou zanedbatelné a ujídají z prostředků, které by měly jít na podporu výzkumu.
„Loterijní“ rozhodování

Většina z nás, kteří slouží v odborných komisích posuzujících grantové přihlášky, se asi shodne, že prakticky stoprocentně uspějí opravdu vědecky výborné projekty a neuspějí projekty špatné. Většina projektů však patří do „šedé zóny“ v zásadě dobrých, i když ne vynikajících projektů, u kterých v podstatě nelze objektivně rozhodnout, které by podporu dostat měly a které ne. Rozhodování je pak v podstatě „loterijní“ – záleží na tom, jestli žadatel vyfasuje náročnějšího oponenta než někdo jiný, případně na nějakém jiném podružném faktoru. Nejspravedlivějším rozhodováním v této kategorii projektů by asi bylo losování…

Kapitolou samou pro sebe je byrokratické vylučování projektů ještě před odborným posouzením na základě často malicherných formálních chyb (o tom napíšu příště zvlášť, protože mě to obzvláště hněte).

Tematická roztříštěnost a nestabilita

Velkým problémem, který výzkumným institucím přináší absolutní závislost badatelů na grantových prostředcích, je tematická roztříštěnost a nestabilita. Finanční prostředky dostupné pro typický grantový projekt jsou dosti omezené. Pokud se tedy chce nějaká i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se pochopitelně nesmějí týkat stejného tématu. Proto je třeba buď umně vymýšlet projekty tak, aby vypadaly odlišně, i když tomu tak ve skutečnosti není, nebo pracovat na několika oddělených tématech.

Pokud se chce i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se nesmějí týkat stejného tématuDost často se stane, že i kvalitní výzkumná skupina v důsledku výše zmíněného „polo-loterijního“ systému neuspěje ve snaze nahradit končící grantovou podporu. To může být malá tragédie, protože přechodná institucionální výpomoc je v situaci napjatého rozpočtu obtížná, ne-li nemožná.

Pracuje-li badatel na nějakém grantovém projektu a po roce či dvou se ukáže, že původní záměr příliš nesplňuje očekávání, měl by projekt zastavit. To ovšem z pudu sebezáchovy nikdo neudělá – raději bude dál pokračovat na nanicovatém projektu po celou plánovanou dobu, vyplodí pár publikací typu „nic moc“, a tím formálně uspokojí poskytovatele podpory.

Ani ta selekce nejkvalitnějších týmů náročnou grantovou soutěží nakonec příliš nefunguje – když badatel ví, že u nejnáročnější grantové agentury (po zrušení Grantové agentury AV je jí nyní Grantová agentura ČR, GAČR) neuspěje, zkusí to u nějakého mnohem méně náročného resortního poskytovatele. S vynaložením dostatečné vytrvalosti a námahy se nakonec dostane skoro na každého…

Topolánkův omyl

To, že badatelé tráví neúměrně velké množství času sepisováním projektů, průběžných zpráv a posuzováním jiných projektů, samozřejmě není žádná česká specialita; stejně, ba ještě horší je to i v ostatních zemích. Ve vyspělých zemích ovšem existují instituce, ve kterých institucionální prostředky úplně, nebo alespoň téměř úplně jejich badatelům postačí, takže nepotřebují shánět grantové prostředky a mohou se soustředit na vědeckou práci.

Mezi takové státní, respektive veřejnoprávní instituce patří například americké Národní ústavy zdraví (NIH), britské ústavy Medical Research Council (MRC), ale do značné míry i německé ústavy Společnosti Maxe Placka (MPI), u kterých institucionální financování představuje kolem 85 procent celkového rozpočtu. A samozřejmě sem patří i početné výzkumné instituce podporované ze soukromých a nadačních zdrojů (například britský Cancer UK).

Mimochodem, před třemi lety navštívil náš ústav tehdejší premiér Mirek Topolánek a tvrdil nám, že žádoucí je stav, kdy institucionální prostředky budou představovat jen 20 procent celkového rozpočtu, což je prý situace na německýchy ústavech MPI. Nenechal si vysvětlit, že je to tam právě opačně…

Čas na radikální změnu...

Po dnes již mnohaletých zkušenostech jsem tedy čím dál tím více přesvědčen, že bychom mohli zkusit radikální změnu financování výzkumu – výrazně posílit institucionální složku na úkor té „účelové“. Takové řešení by samozřejmě kladlo výrazně větší nároky na šéfy výzkumných institucí, kteří by museli zajistit „spravedlivou“ (což může, ale rozhodně nemusí znamenat „rovnostářskou“) distribuci prostředků mezi jednotlivé výzkumné týmy. Skutečně spravedlivé rozdělení institucionálních prostředků by mělo být založeno na zhodnocení perspektivnosti jednotlivých týmů a na jejich dosavadní vědecké produktivitě.

Zásadní roli by musela hrát pravidelná náročná nezávislá evaluace výzkumných institucí, která by zabránila „zbahnění“ systémuTo by samozřejmě muselo vycházet (alespoň ve mně blízkých přírodovědných oborech) především ze scientometrických údajů (kolik publikací v jak kvalitních odborných časopisech a s jakým citačním ohlasem již ten který badatel a jeho tým vytvořili). V rámci takového systému by se snadno dala zajistit i mimořádná podpora pro absolutně špičkové týmy – skvělým příkladem, jak to dělat, je Praemium Academiae udělovaná Akademií věd ČR.

V takovémto systému by samozřejmě zásadní roli musela hrát pravidelná náročná nezávislá evaluace výzkumných institucí, která by zabránila „zbahnění“ systému, jenž by snadno mohl sklouznout k nepřijatelnému rovnostářství nebo naopak ke zvýhodňování kamarádů šéfa instituce.

... nebo komplementární řešení?

Jiným, respektive komplementárním řešením by bylo rozdělování účelových prostředků na základě pouze velmi stručných projektů, jejichž příprava by zabrala podstatně méně vzácného času badatelů. V takových projektech by se v zásadě pouze deklaroval zásadní směr výzkumu (například „imunoreceptorová signalizace“, „teorie chemické vazby“, „biologie kmenových buněk“) vycházející více či méně z dosavadního výzkumného zaměření daného badatele. Pro rozhodnutí o přidělení grantových prostředků by samozřejmě zásadní roli hrálo to, jak úspěšný byl navrhovatel v minulosti (co již dokázal). Také zde by se posuzovatelé samozřejmě neobešli v prvé řadě bez moudře posouzených scientometrických údajů (opět mluvím hlavně o velkých přírodovědných oborech).

Zásadní změna principu financování by vedla ke zvýšení efektivity, protože by ušetřila spoustu cenného času vědcůV takovém systému by zdánlivě byli znevýhodnění začínající mladí badatelé. Nemyslím, že by to musel být problém – snadno by se dal vyřešit zavedením (již existující) kategorie juniorských grantů, ve které by spolu soutěžili věkově srovnatelní uchazeči, kteří by ovšem již měli mít za sebou nějaké výsledky (z doby svého doktorského studia a postdoktorálních pobytů v zavedených laboratořích).

Jsem přesvědčen, že taková zásadní změna principu financování základního výzkumu by vedla ke zvýšení efektivity, protože by ušetřila spoustu nesmírně cenného času vědců, ale i hodně peněz spotřebovaných na administraci grantových agentur a příslušných resortních odborů poskytovatelů výzkumných programů. Jsem ale realista a uvědomuji si, že tento návrh asi sotva uspěje. Snad by alespoň stačilo, aby se zastavil nynější nepřijatelný trend k onomu Topolánkovu ideálu postupné likvidace institucionálního financování.