Ekologický přístup není nutné diskreditovat

Článek Vojtěcha Bednáře Vyřešila by problémy dnešního světa změna systému? je tendenční, demagogický a založený na neopodstatněných a chybných předpokladech předkládaných bez argumentů jako skutečnosti. Polemizuje Matěj Mareš.

Příroda a životní prostředí. foto: René Jakl.Reprofoto

Příroda a životní prostředí.

Základní tezí a axiomem – tvrzením daným jako základní fakt, který není diskutován – článku Vojtěcha Bednáře Vyřešila by problémy dnešního světa změna systému? je: „Snaha o vynucení politické ideologie, která prosadí environmentální agendu na úkor svobody jednotlivce a jeho potřeb, je nejen nebezpečná, ale i protisociální.“

Toto tvrzení sice působí jako závěr, ke kterému dospěl na základě předložených argumentů, ale jen tak působí. Ve skutečnosti je předkládáno jako základní předpoklad (axiom) k dalšímu konstatování, aniž by Bednář toto tvrzení nějak dokládal či alespoň blíže vysvětlil.

Ryzí demagogie

Na základě tohoto předpokladu pak nepřekvapuje, že Bednář dospívá k názoru, že „snaha o vynucení chování, o které se snaží ,eko‘ přístup, kvůli potřebám racionální není, a to ani přímo, ani přeneseně. Jde proti uspokojování potřeb jednotlivce, když mu ty domněle společenské nadřazuje ne proto, že jsou od nich odvozeny, ale protože je prohlašuje za něco vyššího, transcendentního.“

To, co předkládá Vojtěch Bednář, je ryzí demagogie, jež nemůže nikomu prospět, pouze těm, jejichž zájmy jsou v přímém rozporu se svobodou jednotlivce, kterou údajně obhajuje

Navíc si Bednář pohrává s tvrzeními, která jeho přesvědčení mají dodávat důvěryhodnost, například že „skutečné řešení společenských problémů a nešvarů je pouze jediné – poctivá a vytrvalá práce“. Zejména pak zdůrazňuje svobodu jednotlivce. V čem se, ať nevědomky či při sledování nějakého záměru, mýlí?

V tom, že ekologickou otázku převrací naruby v rozporu s realitou. Tvrzení, že podstata „eko“ přístupu je založena na omezování osobní svobody diktátem „někoho“ shora, nemůže být dále od pravdy. Bednář straší něčím, co není relevantní, a ani se nesnaží ukázat, jak tento diktát funguje či kdo za ním stojí.

Každému, kdo bytostně nesnáší různé nevládní ekologické a jiné iniciativy, však určitě zabrnká na strunky. Pokud i na tu vaši, měli byste si udělat prostor pro skutečnou a smysluplnou diskusi, která jedině může vést k adekvátnímu řešení aktuálních problémů a potřeb. To, co totiž předkládá Vojtěch Bednář, je ryzí demagogie, jež nemůže nikomu prospět, pouze těm, jejichž zájmy jsou v přímém rozporu se svobodou jednotlivce, kterou údajně obhajuje.

Svoboda jednotlivce

Nyní musím předložit vysvětlení, abych se nechoval jako kritizovaný Bednář. Ten s ohledem na celkové zaměření článku – změna systému – de facto uznává, že „eko“ přístup není součástí současného systému ani jeho hlavního proudu. Nositele deklarovaného diktátu však neuvádí.

„Eko“ přístup není diktátem shora na úkor svobody jednotlivce, protože podstatu „ekologického přístupu“ tvoří reakce na ohrožení individuálních svobod

Zejména pak nesouhlasím s jeho názorem, že „eko“ přístup je diktátem shora na úkor svobody jednotlivce, protože podstatu „ekologického přístupu“ („eko“ přístupu, jak jej záměrně pejorativně označuje Bednář) tvoří reakce na ohrožení individuálních svobod. Primárně jde o odpověď zdola, která přirozeně reaguje na nefunkčnost vazeb a institucí systému, a to z hlediska odpovědnosti, kdy náklady nese někdo jiný než ten, kdo provádí související přínosy.

To snad, aniž by bylo třeba vést debatu o vymezení individuálních svobod, za pošlapávání individuálních svobod označit lze. Nebylo by ani obtížné doložit, že „ekologický přístup“ má původ v občanských iniciativách, které reagují na uvedenou systémovou nefunkčnost společnosti.

Princip

Co „ekologický přístup“ představuje a co pod tímto pojmem rozumět? Lze jej vymezit jednak jako způsob řešení problémů, tedy princip rozhodování, jednak z věcného – hodnotového – hlediska. V širším pojetí – jako princip – klade důraz na holistický (celkový) pohled na řešení problémů a na nezbytnost fungování zpětných vazeb. Konkrétně zohledňuje dopady a rizika s ohledem na funkčnost a udržitelnost systému jako celku. Tu pak můžeme a de facto i musíme vztáhnout k předem daným preferencím.

Co „ekologický přístup“ představuje a co pod tímto pojmem rozumět? Lze jej vymezit jednak jako způsob řešení problémů, tedy princip rozhodování, jednak z věcného – hodnotového – hlediska.

Co takto pojatý „ekologický přístup“ přináší? Je reálný, nebo jde o pouhý intelektuální konstrukt? Zejména poskytuje základní rámec pro uvažování o světě a pro rozhodování, který zajistí „smysluplnost“ přijatých rozhodnutí, tedy taková, jež budou s ohledem na dostupné informace a relevantní argumenty směřovat k požadované funkčnosti a udržitelnosti systému, respektovat potřeby a povedou k naplnění stanovených cílů.

Požadavek na uvedení tohoto principu do praxe v oblasti veřejné správy je kvůli odpovědnosti, kterou by měla mít, legitimní. Není třeba příliš dokazovat, že v současnosti není tento základní princip uvažování ve veřejné sféře při rozhodování uplatňován – zejména kvůli neadekvátnímu vlivu části společnosti na úkor jiné, jejíž argumenty (potřeby) nejsou brané v úvahu, přestože jsou v souladu s deklarovanými politickými preferencemi vládnoucí elity.

Reakce

Kdo by měl v uvedeném rámci stanovovat preference, na jejichž základě lze posoudit, zda je systém funkční a udržitelný? To je prostor pro politické rozhodnutí v širším smyslu, které jediné může stanovit preference. Na tuto otázku nedokáže odpovědět žádný „vědecký“ přístup – pouze informuje o variantách a jejich možných dopadech. Volba z daných možností – s vědomím příslušných dopadů – je pak na výběru preferencí, do kterého se promítá hodnotová orientace.

„Ekologický přístup“ z věcného hlediska do značné míry formuje reakce na nedodržování uvedeného principu rozhodování, což vede k nesouladu mezi deklarovanými politickými preferencemi a reálnými politickými rozhodnutími. Výsledkem je nerovnováha mezi tím, kdo provádí výnosy, a tím, kdo nese náklady na tato rozhodnutí. Ekologická hnutí vystupují proti této nerovnováze, jež je důsledkem systémového a z hlediska ekologického přístupu nefunkčního uspořádání.

V dnešním světě environmentální otázky ovlivňují a limitují životy lidí, a proto se promítají nebo by měly promítat do politického rozhodování

Holistický a systémový pohled na realitu vedou k formulování hodnotových preferencí a ústí v „ekologické přístupy“, jak je asi vnímá většina lidí. V užším pojetí lze hovořit například o environmentálních hnutích, která se zaměřují na životní prostředí. Aktuální problémy světa v této oblasti není třeba rozebírat, protože existuje dostatek informací. Je však třeba zdůraznit, že bagatelizace environmentálních problémů není na místě.

V dnešním světě environmentální otázky ovlivňují a limitují životy lidí, a proto se promítají nebo by měly promítat do politického rozhodování. Pokud tedy existuje nějaký „diktát shora“, pak současné reality, a nikoli intelektuálního konstruktu. Na řadě problémů – například kácení deštných pralesů, snižování biodiverzity či kontaminace vod – lze ukázat, že je buď způsobuje nedodržování uvedeného principu „ekologického přístupu“ nebo jejich neadekvátní řešení.

S Vojtěchem Bednářem lze souhlasit, že „každý člověk se zdravým rozumem se chová šetrně ke svému prostředí“, nikoli však s tím, že „pro každého politika, ať levicového, nebo pravicového, je ekologická tématika přirozenou součástí agendy“. Tedy pokud jde o prováděnou, nikoli pouze deklarovanou agendu.

Otázky a odpovědi

Ekologická hnutí se časem do různé míry institucionalizovala – vznikly organizace prosazující a obhajující „ekologický přístup“. Rovněž řada politiků a institucí, například OSN, Světová banka, Evropská unie, jej respektují. Je však třeba se ptát na jejich konkrétní kroky, a jsou-li v souladu s principem „ekologického přístupu“. Není pochyb, že v důsledku institucionalizace, byť dobře myšlené agendy, jsou často některé aspekty překrouceny či zdogmatizovány a výsledkem není „ekologický přístup“, přestože je jako ekologický deklarován.

Významným aspektem „ekologického přístupu“ je stanovení rámce pro politické rozhodování, které bude transparentní a v maximálně možné míře směřovat k naplnění deklarovaných cílů

Uvedené pojetí a vymezení „ekologického přístupu“ je nejen legitimní, ale i žádoucí. Jeho významným aspektem pak je stanovení rámce pro politické rozhodování, které bude transparentní a v maximálně možné míře směřovat k naplnění deklarovaných cílů.

V tomto kontextu pak jsou nepřípustné snahy o diskreditaci „ekologického přístupu“, jež jsou průhledné jedině u skupin, které si chtějí udržet profit na úkor ostatních a omezují základní lidské svobody. Právě „ekologický přístup“ totiž rozbíjí jejich demagogické praktiky a argumenty používané k udržení a upevnění svých pozic. Jedinou cestou je věcné hodnocení legitimity volby preferencí a výběru následných kroků a opatření, nikoli strašení tím, co se nehodí.

„Ekologický přístup“ poskytuje rámec, který umožňuje položit si a následně hledat odpovědi na otázky, jež strukturují debatu o funkčnosti systému a adekvátnosti tlaků na jeho změnu.

Funkčnost systému

  • Umožňuje a zaručuje systém volbu strategií k naplnění zvolených preferencí?

Volba preferencí

  • Jsou preference voleny tak, aby reprezentovaly skutečné zájmy relevantních hráčů, tedy těch, kterých se týkají?
  • Jsou při volbě preferencí reflektovány dopady spojené s jejich naplňováním?

Transparentnost systému

  • Je systém dostatečně transparentní, aby bylo možné definovat, které preference jsou sledované a jaké nástroje k jejich naplnění byly zvoleny?
  • Lze vůbec posoudit uvedené otázky?

Nikdo by neměl bránit kladení uvedených otázek, hledání odpovědí na ně ani provádění adekvátních opatření, protože jejich neřešení vede k nefunkčnosti systému.