Dvě zamyšlení nad během historie a morálními selháními minulosti

Historii jinak vykládají historici-intelektuálové a jinak popularizátoři vědy. Zejména, pokud je jeden Evropan a druhý Američan. Rozdíly v pojetí dějin a jejich výkladu pak ukazují dvě nedávno zveřejněné knihy – Poválečná Evropa britského historika Tonyho Judta a Hardcore Historie od amerického popularizátora historie Dana Carlina.

Lidská přirozenost není jen jedna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidská přirozenost není jen jedna. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lidská přirozenost není jen jedna.

Dějiny se musejí neustále přepisovat a vykládat, jinak jsou mrtvé, obzvlášť to platí pro nejnovější doby. Přístupy k historii se však různí, jinak je vykládají historici-intelektuálové a jinak popularizátoři vědy. Zejména když jeden je Evropan a druhý Američan. Rozdíly v pojetí dějin a jejich výkladu jsou dobře vidět na dvou nedávno zveřejněných knihách – na znovu (už počtvrté) v češtině vydaném díle Poválečná Evropa britského historika Tonyho Judta (1948–2010) a Hardcore Historie od amerického popularizátora historie Dana Carlina.

Judt popisuje historii moderní Evropy po druhé světové válce, již považuje za určité pokračování té první. Rozehrává rozsáhlý obraz Evropy od stavu víceméně podobnému 19. století do modernity. Všímá si i vlivu filmu, domácích přístrojů, zejména ledniček, ale také úpadku intelektuálů. Ti, například Émile Zola (1840–1902), měli v 19. století v Dreyfusově aféře (smyšlené obvinění francouzského důstojníka židovského původu Dreyfuse z vyzvědačství, proti čemuž se spisovatel Zola postavil) velký a reálný vliv na společnosti.

Lákání na násilí a apokalypsu

V 21. století vliv ztratili a jejich výzvy a petice jsou jen bezvýznamným ornamentem doby. Judt sleduje, jak v Evropě odumřely „velké příběhy“ evropské historie včetně ideje pokroku a změny a jak se „evropským modelem“ stal nezájem o sousedy a vysoké daně – výměnou za téměř bezplatnou zdravotní péči a slušné důchody. A zaměřuje se také na morální otázky, jako je uznání viny za holocaust či fašismus a nacismus, byť to netvoří osu jeho díla.

Oproti tomu u Američana Carlina jsou morální otázky a souvislost lidského chování a prostředí centrem pozornosti. Jeho záběr je širší než Judtův. Časově i geograficky. Jeho kniha začíná v době bronzové, zkoumá zkázu Ninive a přes antiku se dostává časovými skoky ke druhé světové válce a k úvahám o válce studené. Carline je popularizátor vědy – kniha je shrnutím jeho podcastů, tedy audiolekcí historie –, proto mnohem jednodušší než Judt. Snaží se být zároveň přitažlivější, lidovější, láká na násilí a apokalypsu.

Carline je popularizátor vědy – kniha je shrnutím jeho podcastů, tedy audiolekcí historie –, proto mnohem jednodušší než Judt. Snaží se být zároveň přitažlivější, lidovější, láká na násilí a apokalypsu.

Jeho závěry toho, kdo se zajímá hlouběji o historii a lidské chování, nepřekvapují. Už dávno se ví, že tvrdé časy nevychovají lepší lidi a násilí na dětech plodí další násilí. Brzy se navíc sami přesvědčíme, jak napsal Carline ještě před epidemií nového koronaviru (kniha vyšla v anglickém originále v roce 2019), že prožít si nějakou pandemii svět nezlepší. Jenže tyto věci část lidí nezná, případně je ráda zapomíná či ignoruje, proto je užitečné je opakovaně připomínat.

Stejně jako to, že se v průběhu zejména druhé světové války rozvolnily morální zásady všech bojujících stran a stále hrozí, že lidstvo zničí celou Zemi atomovými zbraněmi. Carline se přitom na vše dívá (na rozdíl od Judta) z amerického pohledu, proto je pro něho například důležitější druhá světová válka v Pacifiku než v Evropě, a zatímco morální dilema spolupráce Američanů se Stalinem za války je jen zmíněno, použití nukleárních zbraní rozpitvává do detailu.

Cíl Judta i Carlina je ovšem stejný. Přinutit čtenáře zamyslet se nad během historie a morálními selháními minulosti i dilematy, která z ní vyplývají. Nikoliv jen tak, jak to propagoval klasik moderní historie, německý dějepisec Leopold von Ranke (1795–1886): popsat objektivně věci, jak byly. Vůbec přitom nevadí, jak zdůrazňuje Judt, že autoři nemají „žádnou velkou teorii, žádnou jednotící ideu ani žádný jedinečný příběh (historii), do kterého by se vešlo vše“.