Čtyři fenomény 28. října

Každá společnost potřebuje svůj politický národ utvářející mýtus. „A 28. říjen je nejen jeden z mnoha užitečných mýtů současného českého politického národa,“ píše Roman Joch.

Roman Joch 28.10.2014

Tomáš Garrigue Masaryk. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Tomáš Garrigue Masaryk.

Výročí vzniku první Československé republiky v roce 1918 je pro současnou českou společnost užitečným státotvorným mýtem českého politického národa. Každá společnost potřebuje svůj politický národ utvářející mýtus – společnou loajalitu, principy, historickou událost, či hrdost, které národ spojují, na kterých se (téměř všichni) shodnou a jejichž sdílení vytváří jejich politický národ.

Jen málokdy se jedná o pravdu – celou pravdu a nic než pravdu; ve většině případů jde o pravdu či část pravdy zavalené nánosem sentimentů, iluzí či (po)věr – tedy o mýtus. Leč mýtus společensky užitečný; politický národ formující a udržující pohromadě.

V případě současného českého politického národa těch možností moc není.

Pár tipů...

Pro některé to může být sv. Václav – ale ne pro všechny. Pro jiné snad husité, ale ze stejných důvodů, leč v opačném gardu, zase nikoli pro ostatní. A sekularizované většině ani jedno ani druhé nic neříká.

České stavovské povstání na počátku třicetileté války v první polovině 17. století a následná Bílá hora jsou pro naši současnou politickou společnost relevantní asi tak jako válka růží pro společnost anglickou – tedy nijak.

Ti Češi, kteří hráli nejdůležitější roli v revolučních letech 1848 až 1849, stáli na té druhé, kontrarevoluční straně

Revoluční roky 1848–1849? Pro nás nic moc (na rozdíl od jeho významu pro například maďarský politický národ). Ti Češi, kteří hráli nejdůležitější roli v revolučních letech 1848 až 1849, stáli na té druhé, kontrarevoluční straně; byli to maršál Radecký a kancléř Felix Schwarzenberg. To byli v oněch letech dva nejvlivnější a nejdůležitější Češi – Češi ve smyslu zemského patriotismu, nikoli etnického nacionalismu.

(Je vinou nejen komunistické, ale i pokrokářské, národně-buditelské historiografie, že z českého národa vylučovala tu jeho konzervativní, kontrarevoluční polovinu, a tím národ ochuzovala; to je jako kdyby někdo tvrdil, že během Anglické revoluce jedna strana – puritáni nebo roajalisté – Angličany nebyla; nebo že během americké občanské války Severu proti Jihu jednou ze stran Američané nebyli; nebo že během Francouzské revoluce...)

Shoda by tu byla

Když se na to tedy podíváme, tím národ sjednocujícím užitečným mýtem politickým, na kterém se shodneme úplně všichni (snad s výjimkou stalinsko-gottwaldovského křídla komunistů) je 28. říjen 1918. Co znamenám, co reprezentuje? Čtyři fenomény.

Za prvé, československé legie během První světové války, tedy boj za samostatnost země, za stát explicitně česko-slovenský (přesněji česko-moravsko-slovenský), a tak trochu i boj proti bolševismu.

Za druhé, Masarykovu republiku založenou na masarykovské demokracii. Stát na danou dobu výrazně slušný (byť ani zdaleka dokonalý); a v určitém aspektu i skutečně – jak legenda praví – ostrov svobody a demokracie ve střední Evropě po dobu dvaceti let.

Největším problémem první republiky byla nevyřešená, či lépe řečeno špatně řešená národní, národnostní otázka

To ve všeobecnosti platí, ale ne doslova. Největším problémem první republiky byl zároveň největší problém starého mocnářství, proti němuž se republika vymezila, ale jehož byla vlastně dědicem: nevyřešená, či lépe řečeno špatně řešená národní, národnostní otázka. To byl problém, na kterém monarchie ztroskotala; a taky problém, na kterém zanikla i republika.

V průběhu 20. a 30. let 20. století docházelo ve všech okolních zemích k ustavení mírnějších či tvrdších diktatur, a Československo tak skutečně bylo ostrovem svobody a demokracie, ale po přijetí takzvaného Zákona na ochranu republiky (po atentátu na Aloise Rašína) v roce 1923 byla výrazně omezena svoboda opozičního politického projevu – dokonce výrazněji, než tomu bylo v Rakousku v roce 1913, tedy před začátkem první světové války (jejím vypuknutím svoboda politického projevu v Rakousku skončila nadobro).

Slovenský masarykovec Milan Rastislav Štefánik byl přesvědčen, že žádné dva národy český a slovenský neexistují

Za třetí, 28. říjen symbolizuje stát Čechů a Slováků; jejich vzájemnost. V daném momentu představoval doslova záchranu slovenského národa; později strnulost českých politiků a jejich neochota přistoupit na naprosto oprávněný požadavek alespoň autonomie (když už ne plně federace) pro Slováky (máme-li být poctiví, tak ale i pro sudetské Němce…) vedly či alespoň přispěly k jeho zániku. Přesto je 28. říjen společný pro Čechy i Slováky; je symbolem jejich vzájemnosti a toho dobrého ve vzájemných vztazích.

Jen pro zajímavost: slovenský masarykovec Milan Rastislav Štefánik stejně jako jeho učitel Tomáš Garrigue Masaryk byl přesvědčen, že žádné dva národy český a slovenský neexistují, že existuje jen jeden československý společný národ („který má dvě větve…“) – a proto byl s názvem „Československo“ pro nový stát nespokojený; místo něj navrhoval název „Velká Morava“.

A za čtvrté, 28. říjen symbolizuje i boj za obnovení Masarykovy republiky, tzv. druhý odboj neboli demokratický odboj během druhé světové války. Například naše letce v RAF – či obecně československé jednotky bojující na straně západních spojenců. Tedy jeden z nejheroičtějších a nejspravedlivějších zápasů našich dějin.

Jinými slovy, 28. říjen je nejen jeden z mnoha užitečných mýtů současného českého politického národa, ale dokonce jedním z jejich mála; konkrétně jedním ze dvou. Tím druhým je 17. listopad (pro současnou společnost a její identitu snad ještě důležitější) – a třetí už nemáme. Prostě není.

P. S.: To o 17. listopadu by ale bylo zase na další povídání… 

Počet příspěvků: 23, poslední 3.11.2014 04:05 Zobrazuji posledních 23 příspěvků.