Conchita Wurst aneb Ionesco měl pravdu

Možná, ale spíše velmi pravděpodobně, text, který se zabývá něčím, co si říká uměleckým jménem Conchita Wurst, brzy plynule přejde od „Fousaté zpěvačky“ do volného pokračování hry „Plešatá zpěvačka“ slavného dramatika.

Jan Schneider 17.5.2014

Conchita Wurst. foto: Reuters

Conchita Wurst.

V jakési televizní eurosoutěži, kterou až na zhruba 180 milionů televizních diváků ve 45 zemích nikdo rozumný nesleduje, zvítězilo cosi, co dlužno popsat středním rodem. 

Používá to ženské jméno (Conchita), které vzbuzuje stejně lascivní asociace jako (k nim za normálních okolností komplementární) uzenářské příjmení (Wurst), a nosí to plnovous. 

Prohlásilo svůj sen za splněný, protože se tím vítězstvím (!) prý ukázalo, že „v Evropě jsou lidé, kteří chtějí kráčet do budoucnosti a jít dál, ne dělat kroky zpět“. Sám rakouský ministr kultury si pak přihřál svou buřtovou polívčičku a nechal se slyšet, že „výsledek soutěže je vítězstvím tolerance v Evropě“. 

Limonádový Joe by k tomu řekl své rozhodné „možná ano, možná ne“. I do letošní soutěže Eurovize se totiž promítl ukrajinsko-ruský spor. A zase – těžko říci, zda to mohlo soutěži ubrat na kvalitě. Možná jí to přidalo na bulvární přitažlivosti. Možná se prokázalo, že politika do umění, zábavy ani sportu nepatří. Možná naopak.

Možná může dotyčný zpěvačka (dotyčná zpěvák) poděkovat za své vítězství onomu politickému harašení, které znělo z obou svárlivých stran. Možná působilo tak kontraproduktivně, že ony znesvářené strany skončily daleko v poli poražených (na šestém a sedmém místě), a na prvním místě skončilo právě to, pro co se těžko hledají slova.

Možná ale hodnotitelé – telefonicky hlasující diváci a národní poroty – nehleděli na politické tlaky, protože odstup mezi prvním a šestým či sedmým místem je značný. 

Pravděpodobně byli reprezentanti Ruska i Ukrajiny skutečně slabí. Možná ale byli slabí všichni účastníci, a tak z rozpaků a z jisté frivolnosti zvítězilo to, co zvítězilo. Možná jen dekadentní Evropa zřetelně deklarovala své ideály.

Hegel, Hegel, trhni si

Vyloučit však také nelze, že Conchita Wurst je pěvecky na výši. Možná to bylo skutečně vítězství kunstu nad předsudky. Možná to bylo ale vítězství zase jiných předsudků nad kunstem. A dokola a ještě jednou dokolečka.

Možná, ale spíše velmi pravděpodobně, text, který se zabývá touto ptákovinou, brzy plynule přejde od „Fousaté zpěvačky“ do volného pokračování hry „Plešatá zpěvačka“ Eugene Ioneska. 

Stane se tak absurdně, ale zcela logicky a nevývratně. Protože ani ten, ani onen název vůbec nesouvisí s dějem, až na to, že ho svým způsobem dokonale vystihuje. Deklaruje to, o co vlastně vůbec nejde. Deklaruje to, že se neví, o co jde. Deklaruje to, že se vlastně neví, o co by mělo jít. V posledku deklaruje i to, že vlastně vůbec o nic nejde. 

A přitom se stále mluví a veselí a oceňuje a šoubyznys se točí a na Titaniku se tancuje. Negací negace prý vznikla nová legrace. Hegel, Hegel, trhni si.

A málokdo se pozastaví, aby se usebral. Možná by pak přišel na to, že by možná bylo přece jen lepší, kdyby se ti Rusové s Ukrajinci na té europarádě posekali. Snad by pak lidem došlo, že reprezentují reálný střet, kde skutečně o něco jde. 

Je mnoho špatných i dobrých názorů na to, o co v tom sporu jde. Ale byl by další důvod více přemýšlet o důležitých věcech. Všechno to by bylo lepší, nežli ta fousatá, ve skutečnosti plešatá zpěvačka, a bulíky na nose.

Tento text vyšel v tištěné příloze Česká pozice dnešních Lidových novin.