Církev raději zraněnou než churavou

Třeba se s Františkem brzy dožijeme církve sexuálně spořádané, neokázalé, skromné, soucitné a sociálně angažované, píše Benjamin Kuras.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

KOMENTÁŘ Benjamina Kurase / Na překvapivé a překvapivě rychlé volbě nefavorizovaného argentinského kardinála Jorgeho Maria Bergoglia coby prvního Latinoameričana a prvního jezuitu na papežském stolci by nějaký škraloup dokázal najít jen notorický škarohlíd.

Pár takových škarohlídů hned vyštrachalo nařčení některých Argentinců, že se nechoval dostatečně statečně za perzekuce disidentů sedmdesátých a osmdesátých let, a jedno jeho loňské kázání, v němž Brity nazval uzurpátory ostrovů Malvinských (pro nás Falklandských). Někteří protestanti možná zrozpačití z jeho označení katolické církve za hlavu křesťanství. A tam by tak ta negativa mohla být uložena ke klidnému spánku.

Zažehnané proroctví

Nekoná se proroctví, podle něhož po rezignujícím papeži nastoupí poslední papež jménem Petr a po něm zanikne katolická církev. Čert ví, kde se toto proroctví vzalo (a jak by asi zanikala církev čítající 1,2 miliardy členů), ale byla ho plná média. Jeden Petr se také našel i mezi pěti hlavními kandidáty (kde Bergoglio nebyl) – ghanský kardinál Peter Turkson, jehož mezi favority dostaly tyto úvahy:

  • Jednak početní síla katolictví se už dávno přesunula ze severní polokoule na jižní a nastal možná čas, aby se v hierarchii církve projevil přesun moci z rukou tradiční evropské kliky do rukou jižanů.
  • Jednak Turksonova ochota v chlapském africkém duchu provětrat církev od homosexuality, jejíž skandály pronikly už do nejvyšších kruhů. Podle některých komentátorů specializovaných na Vatikán to byl ostatně hlavní důvod Benediktovy rezignace, s nadějí, že nový papež bude jmenovat nové (a čisté) hodnostáře.
  • A jednak Turksonova statečnost, s níž jako jeden z mála vysokých katolických hodnostářů upozorňoval na nebezpečí islamizace, když v říjnu 2012 na synodu promítl film statisticky kalkulující, že Francie bude do čtyř desetiletí islámskou republikou. Ghana samotná je mezi těmi africkými zeměmi, jimiž probíhá hranice mezi severním islámem a jižním křesťanstvím.

Naděje na černého „papeže s gulami“ se asi nakonec rozplynula v podvědomé obavě, co kdyby na tom proroctví přece jen něco bylo. Zánik katolické církve si dnes nemůže přát ani ateista, který dokáže jen trochu vnímat velkolepost a vznešenost tisícileté vizuální, hudební a literární kultury, kterou i přes svá morální selhání vytvořila, uchovala a udržuje a bez nichž je těžké si představit civilizaci. Svět by bez ní byl duchaprázdnější – a co by ji tak asi mohlo nahradit, si raději nepředstavovat.

Wojtyla Latinské Ameriky

V Latinské Americe se už několik generací odehrává hlavní drama křesťanských idejí sociální spravedlnosti, jehož je Bergoglio předním aktéremNa jižní polokouli však volba zůstala a pro Latinskou Ameriku je podobným povzbuzením, jakým byla volba Karola Wojtyly pro východní Evropu. V Latinské Americe se dnes už několik generací odehrává hlavní drama křesťanských idejí sociální spravedlnosti, jehož je Bergoglio po celá desetiletí předním aktérem.

Už to, že své argentinské fanoušky vyzval, aby na jeho inauguraci do Říma nejezdili a ušetřené peníze raději darovali na dobročinné účely, naznačuje, že v církvi zavane čerstvý vítr střídmosti a neokázalosti. Volbou jména se přihlásil k dědictví Františka z Assisi a v jeho tradici po inauguračním projevu odjel autobusem.

Tak to ostatně dělá po celou svoji biskupskou kariéru v Buenos Aires, kde místo luxusního arcibiskupského paláce bydlí v předměstském bytě a je sám sobě náruživým kuchařem. Zda mu to dovolí i vatikánští kuchaři, bude nepochybně předmětem mediální zvídavosti, ale nějaký šikovný nakladatel už jistě dojednává práva na kuchařskou knihu „Jak vaří Jeho Svatost“.

  • Pochází z chudé italské imigrantské rodiny, latinskoamerickou chudobu zažil na vlastní kůži a má vůči ní vyhraněné stanovisko: „Extrémní chudoba a nespravedlivé ekonomické struktury vytvářející velké nerovnosti a porušování lidských práv a sociální zadlužení jsou nemravné, nespravedlivé a nelegitimní.“
  • Ani to jej však nesvedlo do revolučním marxismem inspirované „teologie osvobození“ populární u latinskoamerického kléru. Místo ní káže „soucit se strádajícími, sociální spravedlnost, spiritualitu a svatost, které k soucitu inspirují“.
  • V mezinárodní politice chová vizi „bratrství, jehož je plný svět“.
  • Na adresu novinářů připomíná, jak je snadné „onemocnět soustředěním na negativa a přehlížením pozitiv, a tím negativa vytvářet“ a označuje to za „hřích postihující všechny lidi“.
  • Upozorňuje na nebezpečí „uzavřenosti církve do svého vlastního světa, a tím stárnutí a churavění“ a přimlouvá se za její angažovanost „na ulici, kde riskuje zranění“. Církev se podle něho nesmí zhlížet sama v sobě, aby nebyla „jako páv, krásný zepředu, ale pravou tvář ukazující zezadu“, neboť „sebestředná samolibost zakrývá uvnitř obrovskou mizérii“.
  • Hlásá „raději církev zraněnou než churavou“. Riziko zranění církve v lidském světě pro něho znamená i nutnost přizpůsobit tradiční církevní příkazy a zákazy reálnému světu, v němž žije. V tomto duchu kritizuje i kněží odmítající křtít děti narozené svobodným matkám a označuje je za „pokrytce, kteří církev klerikalizují a oddělují boží lidi od spásy“.
  • K homosexualitě se staví nesmlouvavě a označuje ji za „opravdový a hrůzný antropologický atavismus“. Ostře protestoval proti argentinskému uzákonění homosexuálních manželství a homosexuální adopci dětí označil za „diskriminaci proti dětem“.
  • Naznačil už, že církevní byrokracii bude reformovat.

Jestli homosexualita kněží byla skutečně příčinou Benediktovy rezignace, pak se jeho risk nástupem Františka vyplatil. A třeba se brzy dožijeme církve sexuálně spořádané, neokázalé, střídmé, skromné, soucitné a sociálně angažované.

Související texty:

Počet příspěvků: 2, poslední 15.3.2013 09:43 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.