Cílem digitální daně je zaplnit státní pokladnu

V Česku je více vlastníků nemovitostí než plátců DPH. Proto se asi zavede digitální daň. Nejprve na pěti procentech, a možná se časem dostaneme i na desátek, který digitální firmy přesunou na své zákazníky.

Danění Airbnb, sdílení vozu či kryptoměn. foto: Richard Cortés, Lidové noviny

Danění Airbnb, sdílení vozu či kryptoměn.

Diskuse o digitální dani v plné nahotě ukazují, jak řídíme veřejné finance. Nehledáme co nejspravedlivější či ekonomicky nejméně nákladný daňový mix. Jakákoliv daňová reforma je u nás jen lépe znějícím zvyšováním daní či zaváděním nových. Vláda se snaží oškubat husu, aby získala co nejvíce peří za co nejkratšího syčení. Přirovnání se škubáním husy nepatří nikomu jinému než Jeanu-Baptistovi Colbertovi (1619–1683), ekonomickému poradci Ludvíka XIV (1638–1715).

Ministři financí v 17. století ještě nechodili pro slovo daleko a popisovali skutečnou situaci. Daně jsou škubání a lidem se to nelíbí. Umění zdanění je tedy naplnit státní pokladnu, aby se lidé příliš nebouřili. V dnešním kontextu by se to dalo popsat jako snaha zvýšit daňové příjmy, aniž by vládnoucí strany přišly o hlasy.

Cílem digitální daně totiž není nic, co lze nalézt v učebnicích ekonomie. Netrestá společensky nákladné chování, ale snaží se naplnit státní pokladnu. Politici se nechali slyšet, že je to korunka ke korunce a ve výsledku to všem pomůže. Pochopitelně tím myslí miliardu k miliardě a místo nás všech sami sebe a své vyhlídky na znovuzvolení.

Reklama na internetu

Naše veřejné finance se dostaly do stavu, kterému by Ludvík XIV. dobře rozuměl. Zadlužit se už nemáme kam, takže nám nezbývá než snížit výdaje nebo zvýšit příjmy. Na straně výdajů to ale bolí. Omezování agendy, šetření ve státní sféře či snad propouštění státních zaměstnanců znamená dlouhé a hlasité syčení. Na straně příjmů je možné zvýšit řadu daní, ale ne všechno škubání vyvolá stejně dlouhé a hlasité syčení. Třeba zvýšení daně z příjmu je typickým příkladem.

Naopak parlament s chutí přistoupil loni ke snížení této daně, protože to bylo cítit v celém elektorátu. Málo se syčí tam, kde jsou daně neviditelné. Proto můžeme čekat spíše zvýšení daně z přidané hodnoty než tolik diskutované navýšení daně z nemovitosti. V České republice je zkrátka více vlastníků nemovitostí než plátců DPH. Proto se pravděpodobně zavede digitální daň. Nejprve na pěti procentech, později se z nouze zvýší na sedm procent a možná se časem dostaneme i na desátek.

Ve skutečnosti se žádná debata o daňovém mixu nevede. Například návrh zákona o digitální dani se omezí na konstatování, že spravedlivé je danit tam, kde se vytváří zisk a vzniká hodnota. Jenže kde se v globálně digitální době tvoří hodnota, když si zaplatím reklamu na internetu? Vytvořila ji daná firma v USA umístěním reklamy do éteru, nebo já tím, že jsem ji zaplatil z českého účtu?

Digitální firmy takový desátek snadno přesunou na své zákazníky. Uživatel sociální sítě či vyhledavače to nepozná, pro něho vše vypadá stejně zadarmo. Trpět ale budou ti, kdo si platí reklamu, která může okamžitě zdražit. Návrh zákona výslovně mluví o tom, že je digitální daň ve skutečnosti daní spotřební. Lze očekávat, že poptávka po službách firem s takovým silným tržním postavením bude málo záviset na ceně, tedy ceny služeb, typicky pak reklamy, porostou.

To se dotkne jen zlomku lidí a zároveň ze zdražení snadno obviníme digitální firmy, nikoliv novou daň. Syčet se bude, ale málo a nesprávným směrem. To státu vyhovuje. Mimochodem, otázku očekávaného dopadu digitální daně na spotřebitele odůvodnění zákona prakticky přeskakuje a jen tvrdí, že nebude markantní. Zkouší to stručně obhájit středoškolskou ekonomií, ale obrátí výsledek. Zřejmě neúmyslná chyba, ale staví vše naruby.

Argument s naplněním státní pokladny nestačí, mluví se tedy o férových daních, ale ve skutečnosti se žádná debata o daňovém mixu nevede. Například návrh zákona o digitální dani se omezí na konstatování, že spravedlivé je danit tam, kde se vytváří zisk a vzniká hodnota. Jenže kde se v globálně digitální době tvoří hodnota, když si zaplatím reklamu na internetu? Vytvořila ji daná firma v USA umístěním reklamy do éteru, nebo já tím, že jsem ji zaplatil z českého účtu?

Americký útok na vývoz

Možná by stoupenci digitální daně mohli použít ochranářský argument, že naše digitální firmy nejsou schopné konkurovat těm zahraničním, takže je speciální daní ochráníme. Colbertovi by se to líbilo, ale dnes takovou argumentaci nikde neuslyšíte. Žijeme naštěstí v globalizované době, kdy akademici i široká veřejnost rozumějí výhodám svobodného mezinárodního obchodu. Digitální daň proto o zahraničí nemluví, zákon by mohl dopadnout stejně i na české firmy.

USA by mohly zaútočit na vývoz některých našich exportních symbolů, třeba piva či automobilů. Abychom se této odvetě mohli lépe bránit, vzhlíží čím dál více politiků ke koordinované společné digitální dani, v ideálním případě na úrovni celého světa. To by odvetu vyřešit mohlo a utišilo by to i syčení těch, kteří se jí bojí.

Samozřejmě je ale nastaven limit, aby se daň nedotkla malých firem, takže v realitě ji budou odvádět jen zahraniční firmy a jde v podstatě o clo. Jenže proti němu bychom mohli syčet víc, než když se škubání zahalí do digitální daně. Hlavním nákladem digitální daně proto jsou odvetná cla zasažených zemí, z většiny USA. Přestože v čele již nemají Donalda Trumpa, vidina odvetných cel s ním neodešla.

USA by mohly zaútočit na vývoz některých našich exportních symbolů, třeba piva či automobilů. Abychom se této odvetě mohli lépe bránit, vzhlíží čím dál více politiků ke koordinované společné digitální dani, v ideálním případě na úrovni celého světa. To by odvetu vyřešit mohlo a utišilo by to i syčení těch, kteří se jí bojí.A jak říkal Colbert, v konečném důsledku o nic jiného nejde.

Počet příspěvků: 2, poslední 11.6.2021 08:49 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.