Chybná doporučení Romana Jocha

Jochovým článkem „Proruská klaka v europarlamentu“ se line nevyřčený předpoklad, že v EU existuje evropský lid se společně sdílenou identitou, a tudíž se dění v europarlamentu odehrává jako na národní úrovni. Polemizuje Vojtěch Navrátil.

Evropská unie prožívá podle slov předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa největší krizi ve své historii. foto: © ReutersČeská pozice

Evropská unie prožívá podle slov předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa největší krizi ve své historii.

Roman Joch má ve svém článku Proruská klaka v europarlamentu na ČESKÉ POZICI pravdu, že za případný úspěch euroskeptických a radikálně nacionalistických stran ve volbách do Evropského parlamentu (EP) na konci tohoto měsíce si budou moci evropské elity samy. Příčinu však identifikoval chybně a stejně chybná jsou i jeho „doporučení“.

Celým Jochovým krátkým článkem se jako červená nit line sice nevyřčený, ale zato zřetelný předpoklad, že v Evropské unii existuje evropský lid se společně sdílenou identitou, a tudíž se dění v EP odehrává dle stejných standardů jako na národní úrovni.

Národní versus evropské

Vládnou-li v Bruselu (či Štrasburku) permanentně ve znamení „konsensu“ evropští socialisté (SD), lidovci (EPP) a liberálové (ALDE), nelze to srovnávat se situací, kdy by se v britském parlamentu po každých volbách – nehledě na jejich výsledky – vytvořila koalice konzervativců, labouristů a liberálních demokratů. Už jen z toho důvodu, že EP netvoří několik celoevropských stran, ale desítky národních stran, jež se spojují do frakcí na základě mnohdy jen značně minimální programové shody kvůli jejich co nejvyššímu počtu.

Pod jednou střechou EPP proto třeba mohou být proti potratům důrazně vystupující česká KDU-ČSL, slovenská KDH či irská Fine Gael, jež loni ze svých řad vyloučila několik poslanců a senátorů v čele s ministryní pro evropské záležitosti Lucindou Creightonovou hlasujících proti zmírnění protipotratové legislativy. Na národní úrovni v rámci „lidoveckých“ stran těžko představitelný typ dlouhodobé koexistence.

Ze směšování evropské a národní úrovně a předpokladu evropského lidu pak vychází Jochův lék na řešení „problému“ s euroskeptiky a radikálními nacionalisty. Důvodem, který by na evropské úrovni stejně jako na národní přiváděl „oponentům systému“ voliče, není to, že by pravice s levicí po volbách vládly ve velké koalici, čímž by tito oponenti byli jedinou opozicí, ale to, že většina občanů 28 členských zemí EU nemá společné občanské evropské vědomí Tím se základní střet oproti národní pravo-levé bázi na evropské úrovni odehrává o stupeň níže – zda vůbec jednotný a stále integrovanější evropský stát!

Špatné čtení situace

Teprve v případě celoevropského souhlasu a trvalejšího ztotožnění se s ním by se mohl odehrávat střet, má-li být takový stát pravicovější či levicovější. Taková situace ale zatím nepanuje a asi dlouho – pokud vůbec někdy – panovat nebude, což v minulých letech dosvědčila i referenda v některých zemích. Tedy pokud se tam mohla konat.

Pak ale Jochova představa, že by za neustálého tlaku evropského establishmentu na další prohlubování integrace mohlo šance euroskeptiků a radikálních nacionalistů, respektive obecně těch, co jsou proti tomu, zásadně marginalizovat to, že by oproti současnému konsensu v EP probíhal střet pravice a levice a Evropská komise se bude tvořit dle panující středopravé či středolevé většiny (další ztráta pravomocí členských států EU), vychází z naprosto špatného čtení situace.

A nemůže se divit, že některým z odpůrců je v jejich boji Moskva coby nepřítel mého nepřítele bližší než Brusel. Má-li si něco evropský establishment uvědomit, pak právě toto.