Český spor o izraelsko-palestinský problém aneb Filosemitské kvílení

Kritika bývalých ministrů zahraničí Alexandra Vondry, Cyrila Svobody, Jana Kohouta a expremiéra Mirka Topolánka „dopisu tří“ – někdejších ministrů zahraniční Karla Schwarzenberga a Lubomíra Zaorálka a úřadujícího Tomáše Petříčka –, který vznikl jako reakce na plán nové izraelské vlády, podle Jana Schneidera postrádá věcné argumenty.

Jan Schneider 27.5.2020
České ministerstvo zahraničních věcí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy České ministerstvo zahraničních věcí. | foto: Wikipedia
České ministerstvo zahraničních věcí.

Nejprve je nutné vyjasnit, o co jde. Nedávný dopis tří „zaminírů“ – bývalých ministrů zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, Lubomíra Zaorálka a úřadujícího Tomáše Petříčka – apeloval na dodržení platné Koncepce zahraniční politiky, dle níž podporujeme dvoustátní řešení izraelsko-palestinského problému v souladu s dlouhodobou pozicí OSN a donedávna i USA. Signatáři dopisu to zdůraznili s ohledem na nedávný, americkou vládou podpořený příklon nové izraelské vlády k silové anexi části palestinských území nadřazující mezinárodnímu právu své bezpečnostní zájmy a biblické zaslíbení, fakt že jo.

Kdo je filosemita? Podle židovské definice „antisemita, který má rád židy“. Většinou mu to jde jak psovi pastva a je to hned vidět. Názorně komický příklad najdeme hned na začátku „kontradopisu čtyř“ (bývalých zaminírů Alexandra Vondry, Cyrila Svobody, Jana Kohouta a bývalého premiéra Mirka Topolánka), v němž ostře odmítli „dopis tří“. Začíná kritikou těch, kteří se (pochybně) prohlašují za přátele Izraele, aby se vzápětí sami prohlásili za přátele Izraele! Nevěříte? Cituji:

„Existuje vícero rčení na téma: přesvědčuje-li vás někdo příliš vehementně o svém přátelství, začínáte o něm pochybovat. Právě to člověka napadne po přečtení textu ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, pod který se podepsali i jeho dva předchůdci – Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg.

V článku pod burcujícím názvem Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií? (Právo 23. 5.) se signatáři opakovaně odvolávají na přátelství a strategické partnerství mezi námi a Izraelem. Neopomenou ani připomenout svůj podíl na tomto stavu. Také my jsme se během našeho veřejného působení podíleli na budování přátelských a výjimečně dobrých vztahů s Izraelem.“

Fakt dobré. Tak tito dělali dobré vztahy s Izraelem! Asi ano, někdo holt svým příjezdem od samého počátku budí veselí, proto je vítán. Další zase, veden ideologickými důvody, jede dělat kšefty, také je vítán – a mně by stačilo jedno procento z toho, co zaplatil navíc. Dnes je to například vidět na zkolabované izraelské firmě, která měla dodávat „náramky“ pro odsouzené k domácímu vězení (jako by doma nebylo dost kvalitních výrobců).

A proč kvílení? Protože se na „dopis tří“ sesypalo mnoho kritiky, která se týkala všeho možného (například formy dopisu a jeho nekonzultování s vládou, což je asi oprávněné), a vypadalo to jako mohutná dělostřelecká příprava před drtivým útokem – ten ale nepřišel. Meritorně kritici neměli vůbec co říci. Dokumenty české vlády, na něž se „dopis tří“ odvolává, totiž skutečně existují a existovaly již v době, kterou „kontradopisová čtyřka“ zřetelně proflákala ve vysokých státních funkcích, aniž by co četla, anebo si to účelově nepamatuje.

Střet principů

Jednou se o tom bude učit na diplomatických akademiích, jako o okamžiku, kdy se střetly principy, vycházející z nejlepších českých tradic, s nejostudnějším postojem českých dějin. Co myslím těmi nejlepšími principy? Husovo hledání a bránění pravdy, Havlíčkovu hubatost a Masarykův důraz na odpovědnou diskusi, stejně jako na nutnost upozornit přítele na špatný krok. A právě toto Schwarzenberg výslovně zdůraznil!

„Dopis tří“ apeluje na zachovávání mezinárodního práva používaného ovšem pouze jediným způsobem, shodným pro všechny, a odmítá řešit mezinárodní spory silou, což je v souladu s Chartou OSN, jakož i s jediným závazkem vyplývajícím pro všechny členské státy NATO z prvního článku zakládající Washingtonské smlouvy. A to je neuralgický bod sporu.

A co je tou hanbou? Adaptovaný výrok z dob inkvizice používaný v krutých padesátých letech, hrůzně se vynořivší v době nedávné: Raději se budu mýlit s církví (stranou, Američany), než mít pravdu proti nim (s Putinem). Živá pravda je tak zpředmětněna v modlu, dřevěného bůžka, kterého tesař nejprve vyřezal, a pak před ním, padna na kolena, skučel, čemuž se už před 27 stoletími vysmíval prorok Izajáš.

Sečteno, shrnuto: „dopis tří“ apeluje na zachovávání mezinárodního práva používaného ovšem pouze jediným způsobem, shodným pro všechny, a odmítá řešit mezinárodní spory silou, což je v souladu s Chartou OSN, jakož i s jediným závazkem vyplývajícím pro všechny členské státy NATO z prvního článku zakládající Washingtonské smlouvy. A to je neuralgický bod sporu.

Rádoby argumentace odpůrců

„Dopis čtyř“ hází pod stůl tyto vznešené principy a uchyluje se k hybridní argumentaci, kdy vyčítá „dopisu tří“ mnoho opominutých vedlejších skutečností, přičemž „dopis čtyř“ jich opomíjí ještě více, aniž by uvedl jediný principiální protiargument na obhajobu používání síly a dvojího metru, protože tolik „chucpe“ autoři nemají. Pouze neustále opakuje, že Izrael a USA jsou našimi spojenci a mohou dělat cokoliv, a my je v tom vždycky podpoříme.

Silný kalibr reakcí, například „podlá zrada“, dává pocítit náznak normalizačních mediálních hysterií, kdy režim podobně šroubovaně odsuzoval chartistické odvolávání se na dodržování zákonů, protože neměl protiargumenty

Člověk zrovna mládne, když toto slyší – pohříchu procitá v době těžké normalizace, kdy se mnozí takto vlísávali Sovětskému svazu. Místo pádných argumentů se kritika „dopisu tří“ vybíjí v rétorice připomínající slaboduché praktiky minulého režimu. Například prý je „zajímavé“, že „dopis tří“ vznikl tehdy a tehdy a zdá se, že na zakázku toho a toho... Stejně hloupě reagoval režim na Chartu 77.

„Dopis tří“ přitom vznikl jako bezprostřední reakce na zveřejněný plán nové izraelské vlády, který je v ostrém protikladu proti platné Koncepci zahraniční politiky ČR. Vše ostatní je odvozené, čili chce-li někdo zkoumat načasování, musí se ptát Izraelců. Způsob této reakce odhaluje, že kritici „dopisu tří“ postrádají věcné argumenty. Silný kalibr reakcí, například „podlá zrada“, dává pocítit náznak normalizačních mediálních hysterií, kdy režim podobně šroubovaně odsuzoval chartistické odvolávání se na dodržování zákonů, protože neměl protiargumenty.

Netanjahuova vláda nerovná se Izrael

Vynikající filmový dokument Gatekeepers spočívá v rozhovorech se šesti bývalými řediteli izraelské kontrarozvědky Šin Bet, kteří v době svého působení nepatřili mezi holubice, a když to nešlo silou, ještě přitlačili větší silou. Závěr dokumentu je výmluvný. Na otázku, co mohou Izraelci s Palestinci dělat, se všichni shodují, že se silou nic nezmůže, že se s nimi musí jednat. A jeden z ředitelů dodává: „I kdyby nám měli jenom nadávat.“

Odbornost a vhled do blízkovýchodního konfliktu se dost dobře dá odhadnout podle toho, že odborník nevede plytké agresivní řeči, třeba jak je třeba vpadnout do Gazy a všechny odzbrojit – a bude vymalováno. Naopak, odborníci jsou poměrně zamlklí a hloubaví – a nadávají jim ze všech stran. „Dopis tří“ je připomenutím kontinuální linie české zahraniční politiky v konkrétní oblasti a požadavkem jejího dodržení (diktum analogické Chartě 77). Vychází z poznání, že obcházení systému mezinárodního práva současně znamená obtížné dovolávání se téhož.

Netanjahuova vláda nerovná se Izrael, zhruba polovina obyvatel si myslí něco jiného než on. A ti vědí, že obavy o osud izraelské demokracie neprojevují nepřátelé, ale ti, kteří poznali, že k promýšlení blízkovýchodních záležitostí je třeba o nich něco vědět, a kromě politiky také o zpravodajství, armádě a policii.

Zpochybňováním palestinské části rezoluce OSN z roku 1947 si Izraelci řežou větev i pod sebou. Přesněji řečeno, Netanjahuova vláda nerovná se Izrael, zhruba polovina obyvatel si myslí něco jiného než on. A ti vědí, že obavy o osud izraelské demokracie neprojevují nepřátelé, ale ti, kteří poznali, že k promýšlení blízkovýchodních záležitostí je třeba o nich něco vědět, a kromě politiky také o zpravodajství, armádě a policii.

Americký časopis Foreign Policy uvedl, že před anexí už v dubnu společně varovalo 220 bývalých izraelských generálů, admirálů a šéfů tajných služeb. „Dopis tří“ ocenil i izraelský historik a emeritní profesor mezinárodních vztahů na Oxfordské univerzitě Avi Šlaim, který dodal, že Palestinci se zavázali vyřešit konflikt mírovými prostředky podpisem dohody z Osla v roce 1993, ale Netanjahu po svém zvolení dohody z Osla účinně torpédoval, zejména rozšiřováním výstavby osad na obsazeném území.

Proto na závěr ocituji důležité stanovisko zkušené analytičky Ireny Kalhousové: „Česká republika podporuje dvoustátní řešení. Od toho nikdy neustoupila, musí tedy kritizovat anexi Západního břehu, která bude de facto znamenat konec nadějí na toto dvoustátní řešení.“