České politické prostředí paralyzuje nedostatek důvěry

V politice se nedůvěra u našich politiků projevuje důrazem na procedurální pravidla. Zákony a ústavní změny ji nevyřeší, píše Jan Růžička.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V uplynulých týdnech se objevilo několik názorných příkladů vytrácení důvěry z české politiky. To, že politikům důvěřuje málokdo, je klišé. Bez základní důvěry u politických hráčů však lze dělat pouze tu nejprimitivnější politiku – nikoli chladnou mocenskou, ale jen takovou, která se zabývá procedurálními pravidly. Zcela se proto rezignuje na to, že by politika mohla vést ke střetům o řešení konkrétních problémů. Důsledkem je celková paralýza, píše Jan Růžička, který se již problému důvěry věnoval v článku Důvěra stejně jako let čmeláka funguje prakticky. Teoreticky nikoli.

Ve chvíli, kdy se neustále přetřásá, čí moc vzrostla a na úkor koho, se tvrzení, že současná česká politika nedosahuje ani stadia mocenských bojů, může jevit paradoxně. Důvěra je ovšem nezbytným předpokladem toho, aby se mocenské bloky mohly vůbec utvářet. Na jejich základě pak lze vést názorové střety.

Při absenci důvěry se naopak neustále štěpí jakákoliv politická uskupení, protože jednotliví hráči se obávají, že budou podvedeni okamžitě, kdy se to jejich partnerům bude hodit. Hledají proto záruky, jež by takovému jednání zabránily. Od toho se pak odvíjí posedlost procedurálními pravidly. Názorných příkladů je mnoho, například následující dva.

  • Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová hovořila o podpisech poslanců, kteří byli připravení vyslovit důvěru její vládě. Prezident Miloš Zeman se domáhal, aby tyto podpisy byly notářsky ověřené. Pouze tehdy by je možná bral vážně. Je zcela lhostejné, zda tento požadavek myslel upřímně, či si pouze z Němcové a dotyčných poslanců „střílel“. Jak se později ukázalo, formální procedura s podpisy nevedla k ničemu. Byla pouhým praktickým vyjádřením neexistence důvěry. Podpisem se snažíme si zavázat někoho, jehož slovu nelze důvěřovat.
  • Jednání exposlanců ODS Jana Floriána a Tomáše Úlehly bylo charakteristické pro to, jak nedůvěra vede k rozkladu politických uskupení. V momentě, kdy se jim to hodilo, soustředili se – odhlédneme-li od jejich bezobsažných prohlášení – výhradně na vlastní zájem. Je úplně jedno, zda výhodnost vyplývala z toho, že jim za jejich odchod ze sněmovny někdo něco slíbil, nebo jim naopak něčím pohrozil, pokud to neučiní (příklad bývalé vicepremiérky Karolíny Peake je jen komičtější variací na to samé téma).
    ODS se uchýlila k jejich vyloučení ze strany – k řešení s pomocí procedurálního pravidla. To ovšem nemůže obnovit důvěru mezi straníky, neboť se musejí obávat toho, kdo „zradí“ příště.
Napjatá atmosféra v ČSSD

Sociální demokraté se alespoň navenek podobné krizi důvěry vyhnuli. Nikdo však nemůže pochybovat o napjaté atmosféře v ČSSD. Slova jejího předsedy Bohuslava Sobotky v rozhovoru pro ČESKOU POZICI na adresu Michala Haška, že když byl místopředsedou strany on, tak předsedům strany nešel po krku, ale kryl jim záda, byla jednoznačná. Sociální demokracie tedy čelí podobnému problému důvěry. Očekávané budoucí zisky, které poplynou z předpokládaného vítězství ČSSD ve volbách, však nutně mění kalkulace jednotlivců. Trhnout se na vlastní pěst nevypadá natolik výhodně.

U značné části ČSSD se nedostatek důvěry a s ním spojená fixace na procedurální pravidla projevuje naplno ve vztahu k prezidentu ZemanoviU sociální demokracie, nebo alespoň u její značné části, se pak nedostatek důvěry a s ním spojená fixace na procedurální pravidla projevuje naplno ve vztahu k prezidentu Zemanovi. Závěrečný bod usnesení předsednictva strany vyzývající poslance ČSSD k podpoře vlády Jiřího Rusnoka se obecně soustředil na zpřesnění „pravomocí jednotlivých ústavních institucí“, ale konkrétně se vyjadřoval výhradně k pravomocím prezidenta.

Tento požadavek byl nejen reakcí na Zemanovo úsilí rozhodit sociální demokracii, ale odráží se v něm i širší nespokojenost s tím, jak se prezident chopil svého úřadu. Chuť, s níž začal nabourávat zažité zvyklosti, vnesla do politického prostředí notnou dávku nejistoty. A vůbec nezáleží na tom, jak byly tyto změny míněny – zda šlo o snahu rozšířit vlastní moc, nebo jen otřást zkostnatělými strukturami a přimět je k lepším výsledkům. Jakákoli nejistota totiž staví před politické hráče otázku, komu a v čem mohou důvěřovat.

To se ukázalo ve sporu o jmenování velvyslanců, kdy opakovaně vyvstávala otázka, zda ministr zahraničí Karel Schwarzenberg může důvěřovat předsedovi vlády Petru Nečasovi, že se nedohodne s prezidentem Zemanem za jeho zády.

Nákladné i neplodné vymezování

Ze sociologického hlediska je důvěra tím, co nám umožňuje vypořádat se s budoucí nejistotou. Nikdy nemáme kompletní informace, jak se ostatní zachovají, stejně jako nemůžeme kompletně propočítat, které kroky se vyplatí a které nikoli. Problém je v tom, že rozhodneme-li se důvěřovat, vystavujeme se nevyhnutelně nebezpečí, mnohdy aniž bychom si to předem uvědomovali, že naše důvěra může být zneužita. To bývá často bolestné psychicky, finančně, nebo i fyzicky.

Postrádáme-li důvěru, některým krokům se vyhneme, zatímco u jiných se budeme snažit vytvořit různé druhy pojistek, které by zmírnily důsledky případného zneužití. Všechna tato opatření jsou ovšem časově i finančně nákladná. Není proto náhodou, že společnosti s vyšší mírou obecné důvěry jsou zpravidla vyvinutější a bohatší. Odpadají jim totiž mnohé náklady a mohou těžit z příležitostí, které se nedůvěřivým společnostem nenaskýtají.

Neustálé vymezování procedurálních pravidel je nejen nákladné, ale i neplodné, neboť nikdy nemůže pamatovat na všechny případy, které mohou nastatV politice se nedůvěra u hráčů v ní projevuje důrazem na procedurální pravidla. Všichni se neustále snaží vytvořit pojistky pro všemožné případy, kdy by mohli tratit v důsledku zneužití důvěry. Konkrétním vyjádřením je snaha opakovaně zpřesňovat pravomoci jednotlivých institucí a předepisovat jim, jak mají v budoucnu jednat v konkrétní situaci. (Nikoli náhodou se v souvislosti s rozpuštěním sněmovny okamžitě začalo hovořit, že Ústava prezidentovi nepřikazuje, jak rychle má tento akt stvrdit.)

Neustálé vymezování procedurálních pravidel je však nejen nákladné, protože se političtí hráči nevěnují dalším podstatným otázkám, ale i neplodné, poněvadž nikdy nemůže pamatovat na všechny případy, které mohou nastat. Nedostatek důvěry u politiků nelze řešit zákony a ústavními změnami.