Česká zahraniční politika? Více pragmatismu by neuškodilo...

Je Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě akceptovatelným vzděláním českých státních zaměstnanců? Širším rámcem veřejné rozpravy na toto téma je spor, má-li nové zahraničněpolitické směřování Česka zůstat spíše havlovsky lidskoprávně ideologické.

Ministerstvo zahraničních věci, foto Česká pozice foto: Česká pozice

Ministerstvo zahraničních věci, foto Česká pozice

Diplomatická škola Ministerstva zahraničních věcí Ruska (MGIMO) prý „v současnosti“ požívá vysokého respektu, snaží se pragmatici opatrně prosadit trochu reálnější pohled na tuto elitní instituci. V současné, chvílemi až hystericky protiruské atmosféře, kdy platí spíše „postoje“ než argumenty, je tento psychologicky citlivý přístup na místě. Pro bezkolizní kariéru se totiž zase začal osvědčovat styl á la „boj proti imperialismu“ – hermeticky uzavřít myšlení a páteř nahradit samonosnou hroší kůží.

Užitečné by bylo po tom všem překyvování ze strany východní na stranu západní konečně trochu procitnout. Mnoho věcí o Východě, jak nám jej líčil Západ, byla pravda. Musíme však ustát i zjištění, že některé věci, které nám o Západu líčil Východ, což jsme měli za propagandu, byla též pravda.

Mnozí si to však odmítají připustit a mají tendenci reagovat podobně ideologicky jako v roce 1936 Stanislav Kostka Neumann, který tehdy v Sovětském svazu (SSSR) nebyl, ale pustil se do polemiky s André Gidem, který tam tehdy byl a jeho deziluze pramenily z vlastního, kritického poznání.

Despekt není na místě

Vzpomínám si na vyprávění absolventa MGIMO, jaké problémy s matematikou měli naši špičkoví studenti v šedesátých letech 20. století na fakultě zahraničního obchodu tohoto institutu. A to na rozdíl od studentů z tehdejšího SSSR. Ostatně sovětská věda, výzkum a vývoj dosáhly průkazných výsledků, zejména ve vojenské a kosmické technice. Ruských nosičů a motorů používají USA k obsluze svých vesmírných zařízení dodnes.

Rehabilitace pověsti absolventů MGIMO na špičkovou mezinárodní úroveň však neříká nic o jejich charakteru

Informace, která by neměla překvapit, zazněla na jedné přednášce publicisty Jana Fingerlanda. Jak se stal Izrael technologickým tygrem? Největší podnět přišel ve formě imigrační vlny v Sovětském svazu vzdělaných židů. Zajímavým, do značné míry spolupůsobícím jevem, bylo ve světovém měřítku unikátní rozšíření šachové hry v SSSR. Barbora Umancová ve své knize na toto téma – Vrcholoví šachisté a sovětská společnost – uvádí pěknou anekdotu.

Pravdě se totiž podobá, že heslo „Šachy jsou gymnastikou rozumu“, které zdobilo každou šachovou klubovnu v SSSR, připsali Leninovi vtipně sami šachisté. Těžko by bylo dokazovat, že to Lenin nikdy neřekl, proto to politruci nechali být. Sovětští šachisté tím získali neprůstřelnou ideologickou záštitu proti námitce, že šachy jsou hra vyšších vrstev a kavárenských povalečů. A odstartovali šachový zázrak, jehož jedním výhonkem je zřejmě i onen „start-up nation“ Izrael.

Z toho vyplývá, že navzdory období stalinismu a břežněvismu bylo sovětské školství stále schopné produkovat špičkové matematiky a vědce. Proto ani despekt vůči MGIMO není na místě. Rehabilitace pověsti absolventů MGIMO na špičkovou mezinárodní úroveň však neříká nic o jejich charakteru. To se však netýká jen absolventů MGIMO.

Operace Paperclip

Zmínka o Operaci Paperclip je spojovacím můstkem k souvisejícímu tématu, jímž je polemika o novém charakteru zahraniční politiky. Je určena pro vystřízlivění zastáncům „čistě lidskoprávního akcentu“ zahraniční politiky, aniž by bylo doporučováno zajít do opačných krajností.

Na konci druhé světové války začal v hroutícím se nacistickém Německu hon na vědce. Nikoliv od nacistů, a nikoliv ve zlém. Údajně i sovětská armáda se snažila ukořistit část německého know-how, ale byla beznadějně druhá. Naprostá většina německých vědeckých kapacit se právě v rámci Operace Paperclip ocitla na Západě, po dobrém nebo po zlém.

Pointu celé situace dokonale vystihuje apokryfní historka o tiskové konferenci před startem Apolla 11 k prvnímu letu na Měsíc. Zúčastnil se jí Wernher von Braun, který za války zkonstruoval německou raketu V2, jíž se přičítá na sedm tisíc obětí, především v Londýně.

Před koncem války se vzdal americké armádě a byl se svým týmem dopraven do USA. Tam pokračoval v práci, jejímž vyvrcholením byla konstrukce Saturnu 5, nosné rakety Apolla 11. Celou tu těžko popsatelnou směs pocitů prý shrnul geniálně paradoxním dotazem jeden britský novinář, když se von Brauna dotázal, jak velké je riziko, že by Saturn 5 spadl na Londýn.

Mladý a starý Havel

Současná česká zahraniční politika doznává změn. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ji – překvapivě v souladu s prezidentem Milošem Zemanem – orientuje méně ideologicky a více ekonomicky. Tuto snahu vybalancovat akcent na lidská práva se zahraniční ekonomickou politikou kritizuje politolog Jiří Pehe, že v tomto „novém pojetí lidských práv“ se „vylévá s vaničkou i Havel“.

S touto výtkou lze polemizovat, zejména s poukazem na postupně se měnící Havlovy postoje. Bude vhodné rozlišovat, podobně jako u Marxe, „mladého“ Václava Havla, plédujícího pro rozpuštění obou vojenských bloků, a „starého“ Václava Havla. Tomu již nikdo nikdy neodpáře výrok o „humanitárním bombardování“, i kdyby se jej nikdy nedopustil, protože dokonale vystihuje ztvrdnutí jeho srdce.

Současná západní zahraniční politika vývozu (lidskoprávních) revolucí připomíná i starou sovětskou koncepci vývozu revoluce

Pehemu se dále nelíbí, že bychom se – na rozdíl od Poláků – v zahraniční politice „do ničeho nemíchali“. To lze ovšem považovat za skvělý nápad! Nota bene po všech těch „přehmatech“ Západu, kdy po exportu „lidskoprávní revoluce“ v cílovém místě mnoho let tráva neporoste. O lidských právech ani nemluvě.

Současná západní zahraniční politika vývozu (lidskoprávních) revolucí proto připomíná nejen starou sovětskou koncepci vývozu revoluce, ale především třetí základní zákon italského ekonomického historika Carla M. Cippoly: „Hloupý člověk je ten, který způsobí škodu jinému člověku nebo skupině lidí, aniž zároveň dosáhne jakéhokoliv zisku pro sebe, nebo dokonce utrpí ztrátu.“

Osvobozující tendence

Kritizovaná „nová politika Černínského paláce“ nechce prý slyšet o základnách s cizími vojsky na našem území. Další skvělý nápad! V poměrně čerstvé historické paměti máme vstřícnost cizím ozbrojeným silám po únoru 1948. Tu bylo možné hodnotit ratingem AAA (absolutní anální alpinismus), stejně jako pozdější „dopis 99 pragováků“, kteří v roce 1968 sovětská vojska přímo a srdcervoucně zvali.

Současná zahraničněpolitická tendence je nadějně osvobozující. Dává perspektivu, že bychom se nemuseli neustále pohybovat od zdi ke zdi.

Vlastní léčkou rádoby „havlovských“ kritiků „nové zahraniční politiky“ je pak nařčení, že v ní jde o „konformní přizpůsobení systému globálního kapitalismu“. Zřetelně však jde o něco jiného, o poměrně transparentní snahu definovat životaschopnou zahraničně ekonomickou politiku malého státu. Na rozdíl od značné ideologizace zahraniční politiky „starého“ Václava Havla, která ve skutečnosti znamenala vyklizení oněch malých (z hlediska malého státu ale nezanedbatelných) segmentů zahraničních trhů. Těžil z toho zejména náš Velký Transatlantický Spojenec.

Ona léčka pak spočívá v tom, že přezdůrazňování lidských práv bylo jakoby shodou okolností zaměřeno směrem výhodným právě pro onen kritizovaný globální kapitalismus transatlantické provenience. Současná zahraničněpolitická tendence je tedy nadějně osvobozující. Dává perspektivu, že bychom se nemuseli neustále pohybovat od zdi ke zdi, a důstojně proplout mezi Skyllou a Charybdou instrumentální absolutizace lidských práv na jedné straně a cynickým pragmatismem Operace Paperclip na druhé.

Počet příspěvků: 19, poslední 8.7.2014 08:31 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.