Bláhové snění (51.) O vzniku judeo-křesťanské civilizace

Židům a křesťanům potrvá 1,5 tisíce let, než objeví, že vše, co je odděluje, překonávají společné čtyři sny: důstojnost, láska, víra a naděje .

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

O světě bez padouchů se snadno sní, jste-li v opozici proti padouchům, hůř, když se dostanete do pozice padouchů. Do ní se dostáváte pokaždé, když získáte moc. Bez určitého stupně padoušství nelze vykonávat žádnou moc, ani tu nejdobrotivější. Proto si často dobrotiví vladaři najímají padouchy na výkon dobra.

Moc však padouchy přitahuje jako magnet, a proto nepotrvá dlouho a se karty obrátí – vládnoucí padouši si budou najímat dobrotivce na výkon zla. S tím, jak se při udržování moci postupně víc vyplácí konání zla než dobra, vliv padouchů přeroste vliv dobrotivců. Hranice mezi dobrem a zlem se zamlží a konání zla se bude omlouvat a hájit „vyšším dobrem“. Až jednoho dne zlo překypí a proti němu se vzbouří nové snění o světě bez padouchů. I to však postupně propadne padoušství a znovu padne další snění o světě bez padouchů.

Čtyři stěžejní ideje

Takto se budou – v politické stručnosti – odehrávat celé dějiny západní civilizace od nástupu křesťanství ke světské moci. Ten nastal během 4. století – od prokřesťanského, ale nábožensky pluralitního vládnutí římského císaře Konstantina I. Velikého po nastolení křesťanství v totalitní a jediné povolené verzi podle Nicejského vyznání Ježíš je Bůh ze stejné boží podstaty a jako Hospodin sám císaře Theodosiem I.

Aby si křesťanství dokázalo popřít pohanské prvky, pouští se do perzekuce a destrukce všeho pohanského

Tím, spolu s přeložením šábesu na pohanskou neděli a zákazu oslavovat poslední Ježíšovu večeři v datum židovského Pesachu, křesťanství přetíná poslední napojení na svůj židovský původ a nabírá prvky pohanství. Aby si je dokázalo popřít, pouští se do perzekuce a destrukce všeho pohanského – od noblesní řecko-římské architektury a sochařství po zákaz olympiády.

Navzdory tomu v něm přežívají čtyři stěžejní ideje – a možná vlastně téměř emoce – tradičního židovského snění o světě bez padouchů, které však už považuje za své původní:

  • Vědomí důstojnosti každého jednotlivce jako tvora Božího.
  • Z toho odvozená úcta a láska k bližnímu.
  • Z ní odvozená víra ve svobodu.
  • A z ní odvozená naděje v osvobození, spásu, vykoupení.

Důstojnost, láska, víra a naděje: známé ctnosti evangelické.

Dva oddělené proudy

Snění o světě bez padouchů se odehrává ve dvou oddělených, ale těsně vedle sebe žijících proudech. Ten křesťanský se bude potýkat s etikou moci. Ten židovský se bude učit moci bezmocných. Ten křesťanský se nebude moci ubránit záchvatům totality. Ten židovský bude mít k totalitě zamezen přístup.

Snění o světě bez padouchů se odehrává ve dvou oddělených, ale těsně vedle sebe žijících proudech – křesťanství a židovství

Zbaveni státu, chrámu, kněžské třídy a exekutivní moci a roztroušeni pod nadvládu druhých, bez možnosti jednotlivce převzít nad ostatními moc, budou Židé nuceni společenské, ekonomické, politické a náboženské věci řešit demokraticky: debatou, argumentem, volbou. Záznamem jejich svobodně demokratických „parlamentních“ debat se stane Talmud o několika tisících stranách, v němž se střetnou v otevřené hádce všemožné názory, a do všeho se bude beztrestně kibicovat. V převážné míře budou hloubáním, jak žít sami se sebou a s ostatními v míru, když nemáte vlastní armádu.

Tak jsou Židé historickým nedopatřením, politickou katastrofou a skoro i proti vlastní vůli donuceni stát se demokraty, protože neměli možnost se naučit nic jiného. A když téměř po dvou tisíciletích opět získají vlastní stát, nedokáže být ničím jiným než téměř karikaturní demokracií, v níž si jedna premiérka postěžuje, jak „je těžké být premiérem v národě tří milionů premiérů“ a jeden premiér je nucen dát si na dveře: „Zákaz kibicování premiérovi, nejste-li za to placení.“

Od tragického nechápání k porozumění

Křesťanům po vyzkoušení všemožných totalit, absolutismů, bratrovražedných válek a revolucí potrvá 1,5 tisíciletí, než demokracii přijdou na chuť. Po tu dobu budou žít Židy vedle sebe ve vzájemném a často tragickém nechápání, každý si jist svou pravdou, neschopni tvůrčího dialogu. Co budou jedni považovat za padoušství, se druhým bude jevit jako ctnost, co jedněm jako lék, druhým jako jed.

Co budou jedni považovat za padoušství, se druhým bude jevit jako ctnost, co jedněm jako lék, druhým jako jed

Křesťanství bude pěstovat velkolepou vizuální, muzikální a dramatickou kulturu oslavy vítězství života nad smrtí, judaismus bude nenápadně, ale puntičkářsky splétat síť nenápadného zlepšování každodenního života a vztahů pipláním drobných zákonů, odhalováním tajů lidské psychiky, studiem lidského zdraví a objevováním zázraků přežívání v těžkých podmínkách. Podle talmudického příkazu „žít tak, abys po sobě svět zanechal trochu lepší, než jsi ho našel“.

Až tyto obě paralelní civilizace objeví, že společná čtveřice snů důstojnost, láska, víra a naděje překonává vše ostatní, co je dělí, a dává oběma svobodu volit dobro před padoušstvím. A začnou si říkat civilizace judeo-křesťanská.