Bláhové snění (47.) Kolik bylo sepsáno evangelií?

Zlomky z Nag Hammádí věří, že Ježíš učil žáky dopídit se ke království nebeskému poznáváním, duchovní disciplínou a prožitkem božské esence.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Se svými učedníky se Ježíš po zahojení a vyléčení ještě několikrát setkává, v plné tělesné podobě, naposledy 550 dní po vzkříšení na poslední debatu o svém učení. Zaznamenává to jeho bratr Jakub v jednom z evangelií, která nejsou začleněna do dnes známého novozákonního kánonu a na dvě tisíciletí zůstanou nezvěstná.

Jejich zlomky (kopie z 2. a 3. století v řečtině a koptštině) se najdou v polovině 20. století v Egyptě u Nag Hammádí a pod tímto jménem zůstanou archivovány. Podávají důkaz čilé a pestré literární tvorby inspirované Ježíšovým dramatem ve dvou následujících stoletích. Evangelium pochází z řeckého slova znamenajícího „dobré zprávy“ a je pradědečkem evropského románu.

O tom, že Ježíš podle Schnofieldovy pesachové zápletky popravu přežil, vědí jen Josef Arimatejský a tři Marie, jejichž totožnost evangelia trochu matou – matka, otcova sestra a žena jistého Kaifáše, či jakási, jinak neznámá Marie Salome (neplést s Herodovou dcerou téhož jména). Všechna se však s jistotou shodují na Marii Magdaleně. Tu však předtím mají za hříšnici nehodnou mistrovy pozornosti, zatímco jiné prameny ji uvádějí jako Ježíšovu oblíbenou žákyni a lásku, dokonce snad i manželku.

Spor o Marii Magdalenu

V Nag Hammádí se dochovaly zlomky dalšího evangelia, v němž po Ježíšově odchodu Marie Magdalena ostatním učedníkům tlumočí moudra, která se od Ježíše (řecké a koptické texty jeho jméno překládají v jeho významu „Spasitel“) naučila. Jsou o sedmi vlastnostech, které člověka vedou ke zkáze – temnota, toužení, ignorance, posedlost smrtí, omezenost hmotného těla, tělesné myšlení (materialismus?) a vztek.

Po Ježíšově odchodu Marie Magdalena ostatním učedníkům tlumočí moudra, která se od Ježíše naučila

Nad tím nejprve zapochybuje Ondřej, „že by Ježíš vyučoval takové podivné nápady“. A Petra to rozčílí ke genderově šovinistickému výbuchu: „To si snad Ježíš soukromě povídal se ženskou a my o tom nevěděli? To se máme otočit a poslouchat ji? To si ji snad zvolil nad nás?“

Marie se rozpláče a odpovídá: „Ty si snad, bratře Petře, představuješ, že jsem si to vymyslela?“ A řeší to Levi (Matouš) pokáráním Petra: „Tys byl, Petře, vždycky vztekloun. Brojíš proti této ženě jako naši odpůrci. Jestliže ji Ježíš učinil sebe hodnou, kdo jsi ty, abys ji zamítal? Ježíš ji spolehlivě znal, proto ji miloval víc než nás.“

Stojí za povšimnutí, že „spolehlivá znalost“ v biblické mluvě znamená i sexuální vztah, než necháme Leviho pokračovat: „Měli bychom se raději stydět. Měli bychom se odívat do dokonalého lidství, sami se k němu dopracovávat, jak nám on kázal, hlásat dobré zprávy, a ne klást jeden druhému pravidla a zákony odlišné od těch, které nás Ježíš učil.“

Teprve poté, co si to takto vyříkali, jdou společně učit a kázat, dodává zlomek evangelia archivovaného pod titulem Marie Magdaleny.

Jak se dopracovat ke království nebeskému

V dochovaném útržku „Petrova evangelia“ se pak dočítáme, jak „Marie Magdalena, žákyně Ježíšova, nevykonala u hrobu to, co podle zvyků konaly ženy pro své milované zemřelé“. Tím text zřejmě míní židovskou tradici „šiva“ – sezení, truchlení, pláč, bití v hruď. Tu konají jen přímí příbuzní, takže to, že k dodatečnému „sezení vedle něho a konání těchto věcí“ přizývá i druhé dvě Marie, by svědčilo, že jimi byly Ježíšova matka a teta.

V útržcích Tomášova evangelia (stále pochybujícího) nacházíme Marii Magdalenu téměř vyhoštěnou z Ježíšova klubu, kdyby bylo po vůli Petrově: „Ať od nás Marie odejde, neboť ženské nejsou hodné života.“ Ježíš ji brání slovy důsledně feministickými, s neoblomnou vírou v ženskou rovnocennost a schopnost vyrovnat se mužům: „Já sám ji povedu a udělám z ní muže, aby i ona se stala živým duchem podobným vám mužům. Neboť každá žena, která se stane mužem, vstoupí do království nebeského.“

Království nebeské nepřijde samo od sebe, když na ně budeme jen čekat, nýbrž se k němu musíme dopracovávat

Ona mu také klade nejrelevantnější otázky. Například: „Jací mají být tvoji žáci?“ „Jako děti, které se usadily v cizím poli, a když přijdou majitelé, pole jim zase vrátí. Jako majitel domu předem připravený na lupiče, buďte i vy bdělí proti světu. Vybavte se velkou silou, aby se k vám lupiči nedostali, neboť v nesnázích se určitě ocitnete. Pěstujte mezi sebou muže chápající, kteří poznají, kdy obilí dozrává a v pravou chvíli je pokosí.“

Jenže království nebeské nepřijde samo od sebe, když na ně budeme jen čekat, nýbrž se k němu musíme dopracovávat: „Když ze dvou uděláte jedno, když nitro uděláte jako vnějšek a vnějšek jako nitro a nahoře jako dole, když mužství a ženství proměníte v jedno, tak aby mužství nebylo mužství a ženství nebylo ženství, když dokážete oko nahradit očima, ruku rukou, nohu nohou a podobu podobou, pak vstoupíte do království.“

Univerzální víra

Nás možná napadne, jestli si Ježíš ze svých, ne pokaždé zrovna nejbystřejších učedníků také někdy shovívavě neutahoval. Takovýmto fórem pro moderní vědce řeší otázku kreacionismus versus darwinismus: „Jestli tělo vzniklo z ducha, je to zázrak. Ale jestli duch vznikl z těla, je to zázrak zázraků. A já žasnu, jak se takové obrovské bohatství mohlo usídlit v takové bídě.“

Nikdo se už nikdy nedoví, kolik těch evangelií bylo tehdy sepsáno. Těm z Nag Hammádí se říká „gnostická“, protože stála na víře, že Ježíš své učedníky učil dopídit se ke království nebeskému poznáváním, věděním, duchovní disciplinou a osobním prožitkem božských energií a božské esence. Jak v Tomášově evangeliu vysvětluje: „Požehnaní jsou ti, kdo sami sebe vnitřně pronásledují, neboť oni skutečně poznají otce. Co vás zachrání, musíte vytáhnout sami ze sebe. Co nemáte v sobě, vás zabije. Mnozí postávají u dveří, ale jen samotáři vstoupí do svatební ložnice.“

Ježíš v Tomášově evangeliu vysvětluje: „Co vás zachrání, musíte vytáhnout sami ze sebe. Co nemáte v sobě, vás zabije.“

Věřila také, že niterné lidské „já“ je Boží energie, Boží jméno „Já-jsem-kdo-jsem“, Boží podstata ve všem přítomná: „Já jsem to světlo, které je nade všemi ostatními. Já jsem všechno. Z Já všechno vzchází, z Já se všechno rozpíná. Rozštípni kousek dřeva a je v tom Já. Nadzvedni kámen a najdeš tam Já.“

V souladu s tehdejším učením judaismu, hinduismu, buddhismu a taoismu. Čili s vírou poměrně univerzální. S jistotou, že v hebrejském či aramejském originále nemohl nikdo nikdy tvrdit, že „spása je jen skrze mě“, nýbrž „skrze Já“ přítomné v „dítěti člověka“ jako „dítěti Božímu“.

Jenže to bude pro budoucí generace odchované řecko-římským pohanstvím tak tvrdý oříšek, že budou muset gnostiku zakázat jako jedno z prvních kacířství.