Bláhové snění (44.) Zázraky muže, který popíjí s děvkami a nedrží šábes

Jak přesvědčit kultivované Jeruzalémce, že člověk, který přišel do města v doprovodu čety křupanů, je král a Mesiáš?

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

„Co s ním?“ dumají jeruzalémští mudrci, kněží a správci, na nichž spočívá úkol fyzického přežití židovského národa pod římskou okupací. K tomu patří na jedné straně mír s okupanty, na druhé ostraha před nebezpečnými a nevyhratelnými vzpourami. Není to úkol snadný ani eticky jednoduchý.

„Ten chlap koná spousty zázraků. Jestli ho tak necháme, začne v něho věřit celý národ. Římané se naštvou a smetou náš Chrám a celý náš národ,“ zaznamenává jejich dialog Janovo evangelium. Ostatně, všichni ještě pamatují, jak nedávno král Hérodés Antipas považoval za nutné v rámci udržení klidu (no dobře, i svého kolaborantského bydlíčka) popravit podobně výřečného orátora budícího pozdvižení mezi lidem – Jana Křtitele.

Nový král z Davidova rodu

Řeší to za ně velekněz Kaifáš: „Lépe aby jeden muž zemřel za celý národ, než aby kvůli němu byl celý národ zničen.“ Kaifášovo rozhodnutí se po dobu římské okupace stává precedentním, ač eticky křehkým zákonem, a je jako takové i zaznamenáno v soudobých talmudických rabínských diskusích objevujících komplexnost etického rozhodování. To není vždy ideálně a černobíle volbou mezi jasným zlem a jasným dobrem, nýbrž často přijímáním menšího zla na záchranu před větším.

Rozhodnutí jim potvrzuje i Ježíšův příchod do Jeruzaléma v doprovodu čety drsných Galilejců, kteří jsou ve srovnání s Jeruzalémci „chlapi s gulema“, nespoutatelného svobodného ducha, trvale v rebelantské náladě, horalsky neomalení, ošuntělí a mluvící křupanským dialektem. Jejich vstup se mění v nebezpečně revoluční podívanou.

I Jeruzalémci – ti lidovější – v něm už hledají svého nového krále z Davidova rodu a provolávají mu hesla:

  • „Požehnáno buď království našeho otce Davida!“
  • „Žehnán, kdo přicházíš jako král ve jménu Hospodina!“
  • „Hosana!“ (aramejsky „zachraň nás“).
  • „Obnov konečně království izraelské!“

Na to jim jiní Jeruzalémci – ti kultivovanější – odpovídají:

  • „Zbláznili jste se? Copak z galilejských křupanů může vzejít Mesiáš?“
Nabízená terapie

Křupani – hebrejsky a aramejsky zvaní „amhaarec“ (doslova venkovan) – mají u kultivovaných Jeruzalémců špatnou pověst grobiánů a nemytců a Galilejci jsou jejich prototypem. Mírným, ale znatelným galilejským akcentem mluví i Ježíš.

Etické rozhodování není vždy ideálně a černobíle volbou mezi jasným zlem a jasným dobrem, ale často přijímáním menšího zla na záchranu před větším

Na kultivované Jeruzalémce musí jejich příchod do ulic Jeruzaléma působit, jako kdyby někdo na Václaváku začal kázat spásu národa: „Tož od včilke se k sobě všeci mosijó začít chovat slošně, jinak se nedostanó do teho nebeskyho rája – to ož spiš velblód jehlovó diró.“

Navíc si kultivovaní Jeruzalémci všímají, že si Ježíšovi žáci před jídlem nemyjí ruce, jak jim Boží zákon káže. A že Ježíš posedává a popíjí s hospodskými a děvkami, přespává v nečistých chudinských brlozích, dotýká se mrtvol a nedodržuje šábes. Dokázat jim, že je vážně jejich králem, bude tvrdý oříšek.

„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, a já jsem nepřišel napravovat ctnostné, ale hříšné,“ vysvětluje Ježíš s logikou, která i jim musí dávat smysl či přinejmenším podnět k zamyšlení. Pod škraloupem vzdělanosti a zbožnosti vyšší a střední třídy jim před očima mokvají tělesné i duševní rány spodiny trápené „démony“ a „ďábly“ beznaděje, méněcennosti a ztráty smyslu života: neurózami, psychózami, paranoiou, schizofrenií. A lačnící po terapii, kterou Ježíš nabízí.

K závěrečnému dramatu

Ježíš není jediný, kdo to umí. Historik Josephus Flavius i rabínský Talmud zaznamenávají v téže době i jiné známé „vyhaněče démonů“ – většinou ze sekty Esénů, která se v nich cvičila. Ale umí to asi nejlíp, dělá pro to nejvíc a považuje to za nejúčinnější cestu k posílení popularity v roli Mesiáše.

Ježíš směřuje k závěrečnému dramatu činy konanými přesně tak, aby odpovídaly starozákonním mesiášským proroctvím

Ta mu postupně pomáhá získávat stoupence i z vyšších jeruzalémských tříd, jako je člen Sanhedrinu (nejvyššího soudu), bohatý farizejský rabín Josef Arimatejský, a mladý kněz Jan, který se stane Ježíšovým oblíbeným třináctým učedníkem. Oba sehrají kritické role v Ježíšově závěrečné dramatické zápletce.

K té si Ježíš mezitím pilně staví dramatickou skladbu činy konanými přesně tak, aby odpovídaly starozákonním mesiášským proroctvím, která má do detailu a nazpaměť nastudovaná a o nichž ví, že je budou znát i vzdělanci, jejichž podporu bude k závěru dramatu potřebovat. A aniž by se výslovně za Mesiáše označoval, znalcům biblických proroctví se nepřímo identifikuje citátem z Izajáše:

„Duch Hospodina Boha dlí na mně, neboť Hospodin mě pomazal, abych sděloval dobré zprávy pokorným, poslal mě obvazovat puklá srdce zoufalých, vyhlašovat svobodu zajatým, otevírat věznice vězněným.“