Bláhové snění (42.) Od Ježíšovy rozpolcenosti k charismatickému vůdci

Jako v moderním románu: Hrdina se potýká s hamletovskými otázkami, ale i s touhami po pomstě, trestu a státním převratu.

Benjamin Kuras 3.12.2012

foto: © ReutersČeská pozice

První záznam Ježíšovy teologické zdatnosti máme z jeho dvanáctého roku. Podle Lukášova evangelia (ostatní evangelia je nezmiňují) na sebe upozorňuje mimořádnou znalostí Tóry v diskusi se zkoprnělými učenci. Lukáš je řecko-syrský lékař píšící své evangelium v řečtině 1,5 století po popisovaných událostech a má je z doslechu. Mohl se tedy o rok splést.

Jde asi přesněji o Ježíšův třináctý rok a tradiční židovský rituál mužské dospělosti zvaný aramejsky „bar-micva“, doslova „syn přikázání“, potažmo znalec Mojžíšových zákonů. Součástí rituálu je odrecitovat před kongregací hebrejskou pasáž z Mojžíšovy Tóry a pak vlastními slovy v mateřštině (aramejštině) podat její výklad. Poté ho kongregace pochválí slovy „jašer koach“ – něco jako „zdar a sílu“ nebo „sláva mu, on je pašák“ – a pogratuluje slovy „mazal-tov“, jež znamenají něco jako „ať ti štěstěna přeje“. A pasuje ho na muže, dospělého a odpovědného za své činy.

Návrat na evangelijní scénu

Dalších přibližně 20 let Ježíšova života v záznamech chybí, takže okolo něho v různých novomystických kruzích New Age ve 20. století začnou vznikat legendy, že putoval až do Indie učit se zázraky od guruů a jogínů. Pravděpodobnost je prozaičtější a „západnější“. Bystrého hocha určitě přijímá na studia některá z Hilelových rabínských škol.

Podle tehdejších pravidel farizejského judaismu musí být každý rabín schopný se uživit nějakým řemeslem, a proto se Ježíš stává i úspěšným tesařem

Podle tehdejších pravidel farizejského judaismu musí být každý rabín schopný se uživit nějakým řemeslem, a proto se Ježíš stává i úspěšným tesařem. Z dalšího evangelijního vyprávění mizí otec Josef a Ježíš jako správný židovský chlapec při rabínských studiích po něm přebírá zavedenou tesařskou firmu, aby uživil mámu a šest napůl osiřelých mladších sourozenců. Do mesiášské práce se pouští, až když může firmu bezpečně předat mladším bráškům. Jeden z nich, Jákob, ho na mesiášské cestě bude následovat a stane se jeho hlavním žákem a pokračovatelem.

Na evangelijní scéně se Ježíš znovu objevuje až „ v patnáctém roce císaře Tiberia“, v roce 29 křesťanského letopočtu jako křtěnec náboženského agitátora prorockých kvalit a blouznivého snílka o světě bez padouchů jménem Jochanan (Jan). Ten vyzývá „generaci zmijí povahy“ k pokání, dobročinnosti a štědrosti a vlastními nezapomenutelnými slovy „připravuje cestu Hospodinovi“ symbolickou očistou duší ponořením do vody – hebrejsky „tevila“, česky křest. Vyslouží si tím přezdívku Hamatbil čili Křtitel a jeho očista získává u judejského lidu takovou popularitu, že na ni stojí fronty.

Setkání s Janem Křtitelem

Když se Jan a Ježíš osobně setkávají, přeskakuje mezi nimi mystická jiskra. Ježíš vidí v Janovi reinkarnaci proroka Eliáše, jehož úlohou je poznat mesiáše a dát mu zelenou. Jan zase v Ježíšovi nachází mesiáše a promění jeho křest v královské pomazání – tradiční veleknězovo posvěcení krále.

Kněžsko-královskou spolupráci na obnově Davidova království maří kolaborantský král Héródés Antipas (syn prvního Heroda Velikého) utnutím Janovy hlavy. Obával se totiž, aby mu pod nosem nevypuklo pozdvižení, které by Římané mohli proměnit v krvavou lázeň.

Ježíš vidí v Janovi reinkarnaci proroka Eliáše, jehož úlohou je poznat mesiáše a dát mu zelenou

Ve svém mesiášském poslání nejprve ujištěný, ale vzápětí osamělý a znejistělý Ježíš prchá do pouště. V ní tráví 40 dní hamletovsky nerozhodnými monology, jako je být, či nebýt povolaným a konat, či nekonat svoje poslání, a potýkajícími se s váhavostí, pochybnostmi, strachy, ale i touhami po pomstě, trestu a státním převratu.

Ty obvyklé a v moderním románu známé konflikty vyššího duchovního Já s nízkým pudovým egem, správnosti s pohodlností, tvorby s leností, odvahou se strachem, angažovanosti s letargií. Evangelijní jazyk je zjednodušuje do dvou kategorií – věčné tvůrčí energie „Svatého Ducha“ a jí věčně odporujícího protivníka s hebrejským jménem „Satan“.

Cvičení se a žehnaní zástupům

Postavou Ježíše se do světového dramatu a do lidské evoluce vnáší psychologická dimenze rozpolcení duše, řešení střetu výsostných ideálů kosmické spirituality s nízkými pudy materiální živočišnosti. To, čemu dnes říkáme „vnitřní život“ – pluralita vnitřních postav často protichůdných charakterů v jedné osobnosti.

Pak se Ježíš – s vědomím potřeby dokonalejších příprav, podrobnější organizace a trpělivého čekání na správný čas – vrací do Galileje mezi své příznivce a ochránce. Cvičí se v léčbě chorých a kříšení umírajících, alchymistickém přetváření vody ve víno, v množení jídla a v chůzi po jezerní hladině. Žehná strádajícím, truchlícím, jemně oduševnělým, hladovějícím a žíznícím po spravedlnosti, soucitným, perzekvovaným, lidem čistých srdcí a mírotvůrcům a vítá je do „království nebeského“.

Ježíš se cvičí v léčbě chorých a kříšení umírajících, alchymistickém přetváření vody ve víno, v množení jídla a v chůzi po jezerní hladině

Zakládá vlastní rabínskou školu s ujištěním, že Mojžíšův zákon nehodlá zrušit, nýbrž naplnit, doplnit a uvést do praxe. Zdokonaluje si kvality charismatického vůdce, pěstuje stoický klid, nadhled a sebeovládání. A připomíná svému národu úlohu být světlem světu. Baví se jen s ním v přesvědčení, že byl, jak zaznamenává Matouš, „poslán zbloudilým ovcím Izraele a jim výlučně“. Dialog s Nežidy považuje za „házení perel sviním“ a odhání je slovy: „Jděte si k vlastním.“

Průměrnému dnešnímu judeofobovi by se jevil jako typický židovský rasista.

Počet příspěvků: 3, poslední 16.12.2012 09:51 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.