Bláhové snění (36.) Pomohl Římu kulturní mindrák vůči Řekům?

V římském státu nemají literární talenty čas na beletrii. O světě bez padouchů si jen tu tam zasní Cicero. Je mu to však houby platné.

Benjamin Kuras 19.10.2012

Marcus Tullius Cicero (106–43 před naším letopočtem) foto: © repro foto, montáž Česká pozice Česká pozice

Marcus Tullius Cicero (106–43 před naším letopočtem)

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí na Římu je, že po jeho vzniku okolo roku 500 před naším letopočtem mu trvalo tři století, než napsal první literární dílo. V době, kdy Řekové už měli za sebou tisíce eposů, her a filozofických, historických a vědeckých traktátů, Židé dávno dopsanou a zredigovanou Bibli, apokryfy a počátky talmudických právnicko-filozofických debat a v plném provozu byla Alexandrijská knihovna se statisíci svazků.

Skoro by se chtělo říct, že Řím vyrostl v mocenského giganta kvůli kulturnímu mindráku, který z mrňavého a chudého Lazia cítil nejen k Řekům, ale i sousedním Etruskům sídlícím v dnešním Toskánsku. Ti mu také tři století vládli vyspělejší civilizací, technologií, jazykem a literaturou a dávali najevo, že jej považují za burana. Také se stali první obětí jeho dobyvatelské vášně, která je prakticky vymazala z dějin a ponechala z nich jen hrstku střepů a několik set dodnes nerozluštěných textů.

Moc, která se bere smrtelně vážně

Dobyvatelská vášeň pohání Řím setrvačností, jak míli po míli polatinšťuje kultivované řecky mluvící Siciliány, severoitalské, francouzské a iberské Kelty, srovnává se zemí Féničany a zotročuje Řecko. Teprve od něho si nechá nastavit zrcadlo, uvědomí si svoji kulturní zaostalost a nechává se civilizovat, oduševňovat a učit psát. Římské písemnictví je dlouhou dobu jen málo víc než do latiny překládaná či adaptovaná literatura Řeků.

Dělat si srandu z mocných se v Římě nesmí, pompézní moc se tu bere smrtelně vážně

Teprve ve druhé polovině 3. století před naším letopočtem si pro sebe a svoji komediantskou skupinu upravuje pár řeckých dramat herec a režisér Livius Andronicus. Okolo roku 300 před naším letopočtem oslavuje římské vlastenectví a dobyvatelství ve známém, ač nedochovaném prvním historickém eposu Anály první latinský literát, původně řecky mluvící Quintus Ennius z Tarentu. Nebýt jeho a Andronikových překladů řeckých her, Římanům by k zábavě zbyli jen gladiátoři a lvi.

Na původní latinské drama si však musejí počkat ještě sto let, než Plautus a Terentius sepíší svoje komedie, které ale zůstávají volným a povrchním překladem nebo stylovým i příběhovým odvarem teatrálních mistrovských děl řeckých. A to navíc s vyloučením u Řeků populární satiry zesměšňující mocné. Dělat si srandu z mocných se totiž v Římě nesmí, pompézní moc se tu bere smrtelně vážně.

Nic nového

Konkurovat takovému Homérovi, Pindarovi, Sapfó a Theokritovi, ale i třeba hebrejským autorům Písně písní a Žalmů si Řím troufne až na přelomu tisíciletí Horatiem, Ovidiem, Vergiliem a Lukréciem. Trochu chabé na půl tisíciletí starou civilizaci do té doby už ovládající celé Středomoří. K řecké filozofii nedokážou přitvořit nic výrazně nového ani stoičtí velikáni a geniální řečníci Cicero a Seneca.

K řecké filozofii nedokážou přitvořit nic výrazně nového ani stoičtí velikáni a geniální řečníci Cicero a Seneca

Sochařství nahrazuje sublimní řeckou krásu strohou římskou majestátností. Teologie je do puntíku převzatá mytologie řecká, s přejmenováním Dia na Jupitera, Héry na Juno, Area na Marse, Poseidóna na Neptuna, Afrodity na Venuši, Eróta na Amora, Athény na Minervu, Héfaista na Vulkána, Herma na Merkura. Zatímco životy Řeků se s bohy literárně a dramaticky (a rošťácky) prolínaly, Římané si je spíš drží od těla, aby do jejich životů nezasahovali a nenarušovali jim budování státu.

Přimýšlejí si k nim (a na božstva povyšují) několik „státotvorných“ ctností: virtus (mužnost), pax (mír), fides (loajalitu) a pudor (sebeovládání). Řecko-židovské „charakterotvorné“ ctnosti, jako je laskavost, soucit, svědomí, moudrost, věčnost, pravdivost či svoboda, jim hlavou nevrtají.

Kvality udržující oligarchickou republiku

Římané všechen svůj myslitelský génius investují do politiky, vojenství, válečné techniky, architektury, urbanistiky, pozemních staveb, dopravní logistiky, zásobování, rozvodu vody a do budování a rozšiřování státu a říše. Ta přehršle literárních talentů nemá čas na imaginativní beletrii, jak pilně spisuje praktické návody, pravidla, zákony a historické záznamy. Cicero svou brilantní a bohatou latinu směruje z filozofie do práva, Ústavy, vnitropolitických bojů a imperiální expanze a „rozšiřuje hranice římského ducha“, slovy Gaia Julia Caesara, který sám vstupuje do římské literatury svými válečnými komentáři.

Římané svůj myslitelský génius investují do politiky, vojenství, architektury, dopravní logistiky, rozvodu vody a do budování a rozšiřování státu a říše

Ze všeho nejvíc však asi vynáší Řím nad ostatní současníky smysl pro řád, strukturu, preciznost, sveřepé odhodlání, kázeň, kolektivní loajalitu, vytrvalost, sebevědomí a pro neústupnost. Ty jej o fous v roce 203 před naším letopočtem zachraňují i před už téměř prohranou kartáginskou okupací, při níž Hanibalova vojska posílená „tankovými“ brigádami slonů kosí římské legie po desetitisících.

Tyto kvality také téměř půl tisíciletí udržují oligarchickou republiku pohromadě pevnou strukturou vzájemně se kontrolujících a blokujících státních institucí. Nahoře vrchní volení konzulové a prétoři s plnomocí svolávat armádu a vyhlašovat války. Jim radí a je kontroluje patricijský senát. Plebejská shromáždění „comitia centuriata“ (celostátní) a „comitia tributa“ (regionální) vydávají zákony a volí státní a regionální kvestory a aedily na správu finančních a veřejných statků.

Výběrčí daní

Jako trn do zadnice si však římská státní struktura zadírá publikány – výběrčí daní. Aby nemusela vytvářet komplikovanou síť daňových úřadů, prodává jim berní sinekuru na ten či onen region, kterou musejí každý rok zaplatit státu předem a pak si vybrat od místního obyvatelstva metodami podle vlastního uvážení. A často pomocí ozbrojených hromotluků, kteří si na sebe rovněž musejí vydělat výběrem.

A protože to je téměř neomezený prostředek pro už jakžtakž bohaté k ještě většímu zbohatnutí, jsou tykadla a chapadla římského státu téměř výlučně a trvale v rukou padouchů. O světě bez nich si tu tam bláhově zasní jen ten slovutný Cicero. Je mu to však houby platné.

Počet příspěvků: 1, poslední 23.10.2012 07:23 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.