Bláhové snění (30.) Řecko-židovská intelektuální symbióza je u konce

Řekové si po 20 letech uvědomují, že nad ideologickými fanatiky uctívajícími neviditelného Boha nelze zvítězit. Další díl seriálu Benjamina Kurase.

Wojciech Stattler: Makabejští (1842) foto: © repro foto, Wojciech Korneli StattlerČeská pozice

Wojciech Stattler: Makabejští (1842)

Řecký seleukovský král Antiochos IV. si vysloužil přezdívku Epifanés (zbožňovaný) poté, co se prohlásil za boha, dal vlastní podobiznu vytlačit na mince a svoje sochy stavět po celé říši, kterou se několikrát pokusil rozšířit i o ptolemaiovský Egypt. V něm však už naráží na expanzivní, moci hladové a kořisti chtivé Římany, kteří ho vypráskávají zpět do Judeje.

Tam, jen tak ze vzteku a frustrace, vyrabuje Chrám, vydrancuje Jeruzalém a zmasakruje deset tisíc Jeruzalémců bez ohledu na jejich politickou příslušnost a míru loajality řecké říši včetně několika těch nejhelénističtějších helénistů. Do jeruzalémského Chrámu dá postavit svoje sochy vedle soch řeckých bohů, zasvěcuje Chrám Diovi, zahazuje veškeré projevy židovské liturgie, obřízku a svěcení šábesu a nastoluje povinnost v něm obětovat všelijakou zvěř včetně prasat, jejichž krví třísní svatostánek a zavádí podle pohanských kultů chrámovou prostituci. A jeho přezdívka se mění na Epimanés (zešílený).

Z kněze vojevůdce

Po několika nejprve sporadických a potlačovaných vzpourách, v nichž židovští vlastenci shazují židovské kolaboranty z 30metrových hradeb Chrámu na dlažbu a jsou za to židovskými kolaboranty popravováni, vypuká v roce 167 před naším letopočtem velká národní i sociální revoluce promíchaná s občanskou válkou, jejíž literární zpracování nacházíme v apokryfních, řecky psaných knihách Makabejských a v moderní literatuře v románu Howarda Fasta Moji skvělí bratři.

Matatiáš se z kněze mění ve vojevůdce a jeho pět synů organizuje lidovou armádu, jež drtí jednu řeckou jednotku za druhou

Slavné revoluční makabejské drama vypuká poté, co provinční kněz Matatiáš Hasmoneovský zabíjí řeckého velitele, který mu nařizuje v jeho svatostánku obětovat prase řeckým bohům. Po okamžitých řeckých represáliích, v nichž okupanti usilují o Matatiášovu popravu, povstává do zbraně téměř celá židovská populace včetně mnoha dosavadních kolaborantů.

Matatiáš se z kněze mění ve vojevůdce a jeho pět synů organizuje lidovou armádu. Ta partyzánskou válkou drtí jednu řeckou jednotku za druhou náhlými „kladivovými“ útoky, které bratrům vyslouží přezdívku „makabi“ znamenající v aramejštině kladivo.

Válečnická legenda

Po třech letech válčení Makabejští dobývají Jeruzalém, čistí Chrám od všeho pohanského a opět jej zasvěcují Tvůrci Vesmíru Adonaji Elohim. Mají k tomu olej na jeden den. Ten zázrakem napájí knoty a udržuje v Chrámu světlo osm dní.

Tím vzniká osmidenní svátek znovuzasvěcení zvaný Chanuka. A vedle tradičního chrámového sedmiramenného svícnu menora vzniká nový osmiramenný svícen chanukia jako nový symbol naděje v přežití bláhového snění o světě bez padouchů.

Válečnická legenda o Makabejských vibruje řeckým světem a dává Izraeli na sto let klid na obnovu státnictví pod vlastními, Bohem sdělenými zákony

Válka proti okupantům se na venkově povleče dalších 20 let, než Řekové vezmou na vědomí, že nad blázny, ideologickými a národními fanatiky uctívajícími neviditelného Boha nelze zvítězit a z Judeje jako spráskaní psi odcházejí. Makabejští obnovují židovské království založením hasmoneovské dynastie. A jak jejich válečnická legenda vibruje celým řeckým světem, dává Izraeli jako autonomnímu neokupovanému království volně přidruženého k seleukovské říši na sto let jakž takž klid na obnovu svého státnictví pod vlastními, Bohem sdělenými zákony.

Přicházejí Římané

Kultivovaná ptolemaiovská část řeckého světa zabírající Egypt během těchto sta let padá do klína Římanům. Ti se v umění vojenském a pověsti důkladných profesionálů budící hrůzu po celém Středomoří zocelují v roce 146 před naším letopočtem vyvražděním půl milionu Kartaginců a zničením Kartága na padrť a dobytím Korintu na řecké pevnině.

Řecko-židovská intelektuální symbióza a ideové soutěžení, tvořivost a vynalézavost se chýlí ke konci, jak Římané budou dobývat a pokořovat řeckou tisíciletou glórii poháněnou vědychtivostí a vášní po kráse a harmonii a nahrazovat ji kultem moci, precizností organizace, technologickou nadřazeností a krutostí způsobu vládnutí. V roce 63 před naším letopočtem obsazují Judeu s tisíciletým a všechny dosavadní okupace přežívajícím národem židovským a nastolují tam novou generaci kolaborantů.

Byli-li Řekové pro Židy nepadoušští sympatičtí nemravové vysoké kultury a kultivovanosti, Římané pro ně budou nemravové nesympatičtí, nekultivovaní a veskrze padoušští.