Bláhové snění (29.) Estetika versus etika

Poučení z doby okupace Alexandrem Velikým: Řecko předává židovství elegantní formu, ale odsává mu duchovní obsah.

foto: © Česká poziceČeská pozice

Estetika versus etika. Tak se dají shrnout tři století helénizace a křehké symbiózy Řecka s Izraelem od poloviny 4. století před naším letopočtem. Okupace Alexandrem Velikým, jejímž hnacím motivem je vědomí nadřazenosti řecké kultury a cílem pořečtění celého dostupného světa, ponechává Judeji absolutní náboženskou svobodu a udílí jí výjimku z povinnosti ctít řecké bohy.

To Židům umožňuje přijímat řeckou kulturu jako přátelskou a neohrožující. Natolik, že slavnostnímu přivítání Alexandra Velikého v Jeruzalémě požehná sám velekněz. Řecký civilizační nápor na okupovanou Judeu se odehrává ve dvou proudech, které v Řecku hladce a bez problémů ladí, ale zde hlasitě skřípou.

Dva proudy

Prvním proudem je záplava filozofického, vědního a literárního bohatství a svobodomyslného přístupu k bádání, kterou učení a argumentů lační Židé hltají plnými doušky. Řeckou formu dialogů a debat přebírají do svého talmudického mudrování o tom, co znamená a jak se dá plnit ten či onen biblický zákon. Řeckému stylu vyprávění, hloubání a argumentace přizpůsobují svá postbiblická literární díla sebraná později do sbírky apokryfů. Do řečtiny si překládají hebrejskou bibli a v řečtině začínají archivovat své události. K liturgické hebrejštině a každodenní aramejštině si přidávají řečtinu jako třetí mateřštinu.

Židé přebírají do svého talmudického mudrování o tom, co znamená a jak se dá plnit ten či onen biblický zákon, řeckou formu dialogů a debat

Druhým proudem je hédonistická kultura s elegantními sochami krásných nahotinek a statných naháčů, nahatým sportovním zápolením a s homosexualitou a pederastií. Ty jsou v Řecku považované za společenskou samozřejmost, ale zde narážejí na do té doby už pevně stojící zeď biblické morálky vyučované šábes co šábes v biblických čteních, komentářích a diskusích. I ta se však pomalu začíná drolit, jak snadným svodům helénizace podléhá rozkošechtivá mládež soutěžící s Řeky v nahatých atletických závodech a zápasech a stydící se za své komicky vypadající obřezance.

Prosperujícím byznysem se u patricijské judejské mládeže stávají bolestivé operace prodlužující zbývající kůžičku penisů v opětnou předkožku. Řecká divadla nacházejí nadšené publikum. Řecké sochy začínají zdobit veřejná prostranství a soukromé domy bohatých, figurativní mozaiky porušující Mojžíšův zákaz zobrazování všeho živého dláždí podlahy synagog.

Kolaboranti a vlastenci

Řecko předává židovství elegantní formu, ale odsává mu duchovní obsah. A dává další námět k tradičnímu židovskému hašteření, jímž je politické rozštěpení na helénizátory a antihelénizátory. Kolaboranty a vlastence, řekli by jedni. Světáky a burany, řekli by jiní. Ale ve srovnání se všemi jinými okupanty není alexandrovský Řek padouch, jen nemrava. Nemrava sice sympatický, ale přece jen nemrava.

A teď už tedy prrr, začnou jednoho dne hřímat rabíni. A taktak zavčas, protože Alexandrova osvícenost nepřežije jeho smrt v roce 323 před naším letopočtem a jeho velkolepou říši si rozporcují jeho méně kultivovaní a méně tolerantní generálové Antigonos, Seleukos a Ptolemaios, které kultura zajímá méně než moc, o niž se budou dlouho rvát. A budou podstatně méně citliví k okupovaným etnikům a jejich zvláštnostem, podivnostem a tikům, jichž mají Židé pěknou přehršel.

Ve srovnání se všemi jinými okupanty není alexandrovský Řek padouch, jen nemrava. Nemrava sice sympatický, ale přece jen nemrava.Do té doby už však jsou Židé nejen plně sebevědomými pány svého plácku okolo Jeruzaléma, ale i rozstěhovaní do každého kouta pořečtěného světa a společensky i ekonomicky etablovaní natolik, že podle zprávy pozdějšího řeckého zeměpisce Strabóna „se těžko najde jediné místo na světě, kde tento kmen nebyl přijat a nestal se dominantní“.

Pozvolná degenerace

Antigonos se vrátí do starého Řecka, Seleukos zakládá svou říši a dynastii v Malé Asii, Ptolemaios a jeho budoucí dědicové získávají Egypt a Palestinu, jak Řekové a Egypťané tuto celou oblast nazývají – nejspíš podle někdejších Filištínů. Východ říše odpadá a vrací se Peršanům. Palestinou prochází jejich hranice a budou se o ni víc než sto let rvát, jako by Židé byli nějaký poklad, za nějž stojí obětovat tisíce padlých Řeků. Ptolemaiovci, vládnoucí z bohaté a kultivované Alexandrie, začnou samým blahobytem pomalu degenerovat a slábnout, až je z jedné strany skřípne Řím a z druhé Seleukovci, neustále udržovaní ve střehu a cviku asijskými nájezdníky.

Ve snaze upevnit řecké sjednocení všech provincií pod svou vládou seleukovský král Antiochos IV. Epifanés v roce 176 před naším letopočtem ruší židovskou výjimku a nařizuje sochy bohů a králů na veřejných místech. Nachází podporu pořečtěných helénizujících kolaborantů (jeden jako druhý padouch), kteří do funkce velekněze dosazují arcikolaboranta s pořečtěným jménem Jáson. Ten otvírá pohanským bohům i jeruzalémský Chrám. Do řeckého světa se vrací padoušství a biblické tradici hrozí zánik.

To už je moc i na mnohé mírné helénisty a vypuká dlouhá řada „židovských válek“ proti okupantům a jejich kolaborantům za právo dál bláhově snít o světě bez padouchů.