Bláhové snění (18.) Hrdinství jako sport

Další díl seriálu Benjamina Kurase se věnuje dvojímu pojetí hrdinství v době předhistorické.

V Odysseově vítězství nad kyklopem Polyfémem probleskuje táž oslava vítězství důvtipu nad silou jako v příběhu Davida a Goliáše. foto: © repro foto British Museum, LondonČeská pozice

V Odysseově vítězství nad kyklopem Polyfémem probleskuje táž oslava vítězství důvtipu nad silou jako v příběhu Davida a Goliáše.

U biblických Židů je hrdinství převážně prostředkem k dosažení určitého vyššího cíle (například vysvobození z otroctví, dobytí území či obrana národa, zákona a víry) a nepřikládá se mu nadměrná důležitost. U Řeků se však pěstuje jako cíl sám o sobě nebo sport. Židovská heroická dramata mají nadčasovou a nadlidskou dimenzi, jež od začátku do konce směřuje k určité vizi, s častým „deus ex machina“, zásahy Božími, které však mají přesný účel – posunout drama správným směrem, když se scestně, bezvýchodně nebo nerelevantně zašmodrchalo.

Deset ran egyptských, rozevření moře, záhadná potrava zvaná „mana“ snášející se v poušti z nebe, pramen vody tryskající ze skály – biblický autor těmto zásahům shůry říká „zázraky“, ale není na nich nic zázračného. Ani všemocný Adonaj Elohim nedokáže porušit přírodní zákony, jejichž je autorem. Všechno jsou to běžné přírodní jevy dodržující zcela přírodní zákony. Zázračného na nich pouze je, že se dějí zrovna ve chvílích, kdy jsou lidu židovskému v něčem nápomocné.

Smysl lidské existence

Obráceno naruby, jak argumentovali někteří talmudičtí rabíni, zázrak není to, že se moře otevřelo Mojžíšovi (vědci od té doby dokázali, že to bylo možné nějakým zemětřesením či výbuchem středomořské sopky), nýbrž to, že Mojžíšova intuice (kupříkladu vnuknutí, zjevení či spolehnutí se na Boží vůli) ho dovedla v přesnou chvíli na správné místo a dala mu odvahu otevřenou souší s otroky projít, než se moře opět zpětnou vlnou zavřelo. I to zastavení slunce potřebné k dokončení Jošuova vítězství se dá vysvětlit relativitou časového vnímání: hodina Wagnerovy opery trvá déle než hodina Sinatrova koncertu.

Řekové mají se svými bohy těžký problém, protože nemají sebemenší tušení, oč jim vlastně jde, jakými hodnotami se řídí či k jakému cíli jejich drama směřuje

Řekové mají se svými bohy těžký problém, protože nemají sebemenší tušení, oč jim vlastně jde, jakými hodnotami se řídí, k jakému cíli jejich drama směřuje, v čem jim mohou být vzorem, jak s nimi mohou spolupracovat, na čem a proč. Židům je účel všech kosmických a lidských dramat jasný. Je jím oduševnění hmotného světa a připodobnění pozemského života imaginárnímu ideálnímu životu nebeskému pomocí zákonů platných stejně makrokosmicky i mikrokosmicky: vesmírně, přírodně, politicky a psychologicky.

Pozemský život jako promítání kosmických energií, napodobování kosmických procesů, snaha žít v souladu s nimi. „Jako v nebi, tak i na zemi,“ praví židovská meditace později převzatá do křesťanské modlitby.

Návrat domů

Na toto pojetí smyslu lidské existence si Řekové ještě musí počkat až do Sókrata a jeho Absolutna, které je nad bohy – absolutně dokonalé, matematicky přesné a vzor veškeré harmonie vesmíru hodné napodobování. Chtějí-li Řekové do té doby žít svůj život promítáním a napodobováním života vlastních bohů, dostávají se do nekonečných šlamastik, bezvýchodností a tragédií bezmocnosti, v nichž je jen částečně chlácholí postupně vytřibovaný smysl pro komično.

Hrdinové Hektór a Achilles v hrdinné destrukci Tróje sami umírají. Agamemnóna po návratu domů vraždí jeho žena Klytaimnéstra a její mladý milenec, kteří za jeho nepřítomnosti uchvátili moc. Mnozí hrdinové se domů nedostanou, někteří po cestách zahynou, jiní skončí v neznámých zemích, další dlouhá léta bloudí po Středomoří. Šťastně z nich končí vlastně jen Odysseus, který kruté nepřízně osudu překonává jen svým pověstným důvtipem a lstivostí.

Čemu vlastně posloužilo tolik promrhaných noblesních životů obětovaných kráse ženy jednoho pokořeného kamaráda?

„Mnoho bolestí protrpěl ve své duši na širém moři v boji o vlastní život a návrat svých spolubojovníků, které nakonec nedokázal zachránit,“ začíná Homérovo vyprávění Odysseova návratu domů, kde po něm pláče věrná manželka Pénelopé a mladistvý syn Télemachos se marně snaží zabránit padoušskému převratu. Odysseův návrat trvá po deseti letech bojů o Tróju ještě dalších deset let plahočení, trosečnictví, zajetí, potyček s vichry, bouřemi, víry, šestihlavými obludami, svůdnými sirénami, čarodějnicemi, jednookými obřími lidožrouty kyklopy a bohem moří Poseidónem.

Vítězství důvtipu nad silou

V Odysseově vítězství nad kyklopem Polyfémem probleskuje táž oslava vítězství důvtipu nad silou jako v příběhu Davida s Goliášem, kdy obelstěný kyklop hořekuje, že „malý človíček, zbabělý a slabý, mě připravil o zrak, když mě nejprve do bezmocnosti opil vínem“. A jen díky důvtipu a lstivosti se Odysseovi podaří přežít všechna nebezpečí a v přestrojení za žebráka vybojovat zpět vládu z rukou padouchů.

Jeho velkolepé, obdivuhodné, dramaticky strhující a morálně fascinující hrdinství trvá 20 let. Ale na jeho konci zeje pocit pusté marnosti a otázka: Čemu vlastně posloužilo tolik promrhaných noblesních životů obětovaných kráse ženy jednoho pokořeného kamaráda? Co dobrého to přineslo lidskému životu na této planetě – kromě fascinující literatury? Stačí to?