Bláhové snění (14.) Jeden chrám versus stovky svatyň

Řekové se zdokonalují v hrdinství a překonávání lidských mezí. Hebrejci se cvičí v jakési zbrusu nové vlastnosti, které říkají „svatost“.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Jakou roli v těch masakrech Tróje a Jericha hrají bohové? Jošua (či autor Jošuovy knihy) je přesvědčen, že Adonaj Elohim jerišský masakr přikázal. Pomáhá v něm všelijakým chrlením balvanů a zpomalením západu slunce a rozšiřuje jej na „ničení všeho, co dýchá“ v širokém okolí Kanánců, Amoritů, Amalekitů, Hititů, Chivitů, Perizitů, Jebusanů, Zerahitů, a jak se jmenují všechny ty místní kmeny, jejichž území mu Adonaj Elohim přiděluje, aby z něho vyčistil pohanské modloslužebnictví, lidské oběti, náboženskou prostituci a podobné lumpárny, a zavedl místo nich Boží zákony. Masakrem.

Jako by autor textu všem čtenářům všech dob chtěl sdělit skutečnost, o níž budou pochybovat jen bláhoví snílci o světě bez padouchů. Žádný národ se nikdy nestal národem, aniž by ublížil nějakému jinému národu. Jedinými vzácnými výjimkami v dějinách potvrzujícími pravidlo budou Monako, San Marino, Andorra a Lichtenštejnsko.

Civilizování Féničany

Achillem manipuluje bohyně Thetis orodováním u Dia, aby nejprve nechal Agamemnóna s Trójany prohrávat a Achillovi nechal až hlavní roli v konečné hrdinské záchraně bitvy. Válečné střety vibrují sem a tam, jak bohyně Héra pomiluje Dia do mátožna a bezmocna, až Řeky před potupným zahnáním do moře musí zachraňovat Poseidón. Pak jim zas napráská Apollón fandící Trójanům, Héfaistos posílí Achilla téměř k nesmrtelnosti ukováním nové výzbroje, bohyně Artemis a Athéna se do toho zapletou každá na opačné straně, až v tom božském frmolu není jasné, kdo komu fandí.

Řekové nakonec nevědí, zač vlastně válčili, a vracejí se s jakýms takýms lupem domů. Hebrejci naopak nemají kam se vracet a domovem se jim stává dobyté území. Přeživší Trójané ze zničeného města prchají na jih, kde se na pobřežích Libanonu a Sýrie pravděpodobně spojují s Kanánci prchajícími před Jošuou a splývají s Féničany. Ti zpětně civilizují Řeky i Hebrejce vynálezem peněz. A oné fonetické abecedy, kterou od nich, ač každý trochu po svém, Hebrejci i Řekové přebírají. Tak se řecký alfabet jmenuje hebrejsky alefbet, gama se jmenuje gimel, delta dalet, iota jod, theta thet, pí pé, tau tav.

Féničané civilizují Řeky i Hebrejce vynálezem peněz a fonetické abecedy, kterou od nich, ač každý trochu po svém, přebírají

Féničanům však brzy Hebrejci i Řekové polezou na nervy natolik, že se nakonec seberou a rozplují do celého Středomoří zakládat státy, jako je Kartágo, a stanou se na tisíc let námořní velmocí ovládající téměř celé pobřeží, než je převálcují Římané a z jejich slavné civilizace zůstanou jen paběrky lingvistické v maltštině a jižní sardinštině.

Zakázaná pelešení

Hebrejci se dávají do budování malého jednotného státu podle svých nových Božích zákonů, který se jim zanedlouho rozpadne vedví. Řekové se však roztékají po březích a ostrovech do malých městských státečků, v nichž budou experimentovat s různými systémy vládnutí, vzájemně si konkurovat a hecovat se ke krkolomným intelektuálním a estetickým akrobaciím. Navíc si místo jednoho hebrejského chrámu zasvěceného jednomu Bohu rozestaví stovky svatyň zasvěcených kdekterému bohu a kdekteré bohyni na kdekteré zdaleka viditelné skále po dobré polovině Středomoří – od Malé Asie až po Sicílii.

Zatímco se Řekové zdokonalují v hrdinství a překonávání lidských mezí, Hebrejci se cvičí v jakési zbrusu nové vlastnosti, které říkají „svatost“. Pokoušejí se být svatí, stejně jako je svatý Bůh, jehož si vymysleli, že je stvořil. Zatímco Achilles se mezi bitvami náruživě mazlí ve svém stanu se svým milcem Patroklem, jehož smrt na bojišti ho vyhecuje k pomstychtivé nebojácnosti, hebrejští kněží rozepisují dopodrobna, kdo s kým se nesmí pelešit:

  • muž s mužem, to především, a fuj Řekům;
  • s dcerou, matkou, neteří, tetou, macechou, sestrou (včetně poloviční nevlastní), snachou, tchýní, švagrovou a vnučkou – to jen z příbuzenstva;
  • s ženou souseda;
  • se dvěma ženami, které jsou si dcerou a matkou;
  • s ženou „rituálně nečistou“, čili menstruující;
  • a také chraň pánbůh se zvěří.
Umírňování padoušských pudů

Dále se nesmí „předávat sémě ohněm Molochovi“. To může znamenat jednak zákaz zápalného obětování dětí pohanskému bohovi (jak se praktikovalo před invazí), jednak ale možná i vášnivou masturbaci končící ejakulací. Nevášnivá masturbace zastavená před ejakulací (obhájitelná u soudu jako obyčejné podrbání svědících genitálií) je zřejmě dovolená. Jakož i není zakázané mazlení ženy s ženou.

Překážkou k pěstování svatosti je také veškeré porušování Desatera

Potravinových zákazů je celá kapitola – od veškerého chutnání krve a kusů zvířete živého nebo přirozeně zahynulého přes plazy, hlodavce, šelmy, korýše, mlže, plže, ještěrky, hmyz s výjimkou kobylek a cvrčků až po nepřežvýkavce, lichokopytníky, dravé a rybařící ptáky a nešupinaté ryby. A nakonec jmenovitě velblouda a jakékoli jiné dopravní prostředky.

Pak je ještě překážkou k pěstování svatosti veškeré ostatní porušování Desatera, jako je rouhání, zbožňování materiálna, loupení, vraždění, závist, pomlouvání a nectění rodičů. Všechny tyto zákazy mají sloužit k umírňování padoušských pudů.

Není divu, že kvůli samému vypiplávání svatosti nebudou Hebrejci moci konkurovat Řekům v tvorbě harmonické krásy, která je pro Řeky tím, co pro Hebrejce svatost. Ta zas může být Řekům ukradená a potrvá ještě půl tisíciletí, než si nějaký Sókratés začne lámat hlavu otázkou, zda ke kráse a harmonii nepatří cosi trochu podobného svatosti jménem etika.