Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Bez finanční pomoci by nacisté dodnes jen řvali v mnichovské pivnici

Projev Adolfa Hitlera v říšském sněmu 1. září roku 1939. foto: ČTK

Na článek historičky Evy Hahnové V Česku se řeší hlavně Mnichov a odsun. Přinášíme 9 milníků války, které mezi klíčovými událostmi často chybějí zareagoval Jan Schneider.
  17:15

Historička Eva Hahnová zveřejnila článek V Česku se řeší hlavně Mnichov a odsun. Přinášíme 9 milníků války, které mezi klíčovými událostmi často chybějí. Opravdu přináší devět punktů, které jsou více či méně zanedbávané. Velmi významný je hned ten první, „pakt čtyř“ z 15. července 1933, kdy se k vzmáhajícímu nacistickému režimu začala lísat Velká Británie a Francie.

Hahnová je však málo dbalá svého řemesla, pokud neplní skrytě dezinformační úkol na vyšší úrovni. Disentní hlasy válečných historiků totiž dlouhodobě upozorňují, že hlavní propagandistický kurz současných evropských politiků vynechává z historie velké kusy, aby ji mohl formovat podle svých okamžitých potřeb. Doplněním několika aspektů do diskuse má možná vzniknout dojem, že těmto disentním hlasům bylo učiněno zadost a že to je všechno a nyní je to komplet a úplné.

Je možná nepěkné podezírat z takového kroku historičku, která se snaží odvést dobrou práci. Každopádně je její příspěvek významný a míří dobrým směrem, ale má neobhajitelně omezené spektrum a příliš brzy se její úsilí vyčerpává. Proto je nutné si položit otázku: Proč? Je totiž těžké pochopit, proč v jejím expozé chybí dva zásadní momenty, z nichž jeden je nesmírně důležitý, a druhý dokonce fundamentální.

Opomíjená „drobnost“

Tím prvním je snaha československého prezidenta Edvarda Beneše o vybudování systému evropské kolektivní obrany proti nacismu. Podle historiků, kteří se problematikou zabývají v celé šíři, znamenala německo-polská smlouva v roce 1934 vražení kudly do zad všem protinacistickým silám v Evropě.

Hahnová též zapomíná na další německé smlouvy (přinejmenším) o neútočení uzavřené s Velkou Británií (30. září 1938, den po podpisu Mnichovské dohody), s Francií (6. prosince 1938) a s Estonskem a Lotyšskem (obě 7. června 1939). Všechny předcházely té, která je jediná diskutovaná – Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939.

Zásadní okolností je, že Eva Hahnová zcela pomíjí „drobnost“ – materiální stránku. Jak je možné, že se Německo vybabralo z inflační žumpy a za pár let disponovalo takovou obrovskou vojenskou mocí? Je příznačné, že tomuto tématu se nevěnuje téměř nikdo, kdo píše o vzniku druhé světové války.

Zásadní okolností je, že Hahnová zcela pomíjí „drobnost“ – materiální stránku. Jak je možné, že se Německo vybabralo z inflační žumpy a za pár let disponovalo takovou obrovskou vojenskou mocí? Je příznačné, že tomuto tématu se nevěnuje téměř nikdo, kdo píše o vzniku druhé světové války.

Historici jako by měli slepou skvrnu. Je to jen totální odtrženost akademiků od reálného světa, kterým nedochází, že bez obrovské finanční injekce a materiální pomoci by nacisté a jejich pohrobci dodnes jen vyřvávali v mnichovské pivnici? Nebo je to mlčení cílené, protože se za ním skrývají strašlivá a dodnes výbušná poznání, kdo skutečně z války profitoval? Že všelijaká odškodnění totálně nasazených a podobné akce jsou jen špičičkou ledovce?

Začněme od konce první světové války. Jak to bylo po jejím skončení s německými reparacemi stanovenými Versailleskou mírovou smlouvou? Co v tomto směru znamenal Dawesův (1924) a Youngův (1929) plán, a co Hooverovo memorandum (1931)? Projděme si letmo dostupná fakta.

Dawesův a Youngův plán

V roce 1923 vyzvala německá vláda Spojeneckou reparační komisi k revizi hospodářské situace Německa, které nebylo schopné v plné výši hradit nadiktované válečné reparace. USA v lednu 1924 navrhly vytvořit komisi pod vedením finančníka Charlese Dawese, aby vypracovala návrh opatření k hospodářskému oživení Německa.

Komise, aby se vyhnula střetu s Velkou Británií a Francií (která požadovala neúměrně vysoké reparace a dokonce obsadila Porúří, aby si je zajistila), nestanovila jejich celkovou výši, ale navrhla nové schéma plateb reparačních splátek, Dawesův plán, podle nějž reparační platby Německa závisely na jeho hospodářském výkonu. Německo mělo v průběhu následujících 30 let splatit 25 až 30 miliard dolarů.

Vzhledem ke stále prekérní finanční situaci Německa byla na další věřitelské konferenci dohodnuta modifikace reparačních plateb. Americký projekt z února 1929, Youngův plán, navazoval na Dawesův. Německu byly ještě sníženy reparace a splátky rozloženy na 59 let.

Německé hospodářství dostalo finanční injekci ve formě půjčky ve výši 800 milionů marek z amerických bank. Pak mohlo platit reparace Francii a Velké Británii, které zase mohly vyrovnat své dluhy vůči USA. Vznikl dluhový kolotoč, který učinil Německo atraktivní pro americký velkoprůmysl. Výše amerických investic pouze ve druhé polovině dvacátých let činila na tu dobu obrovskou částku 1,5 miliardy dolarů.

Americká investiční smršť znamenala obrovský odliv kapitálu, což podle některých odborníků mohlo také přispět ke krachu na burze („černý čtvrtek“ 24. října 1929). Američtí investoři uskutečnili velké transakce, například ITT koupil šest německých telekomunikačních podniků, GM firmu Opel, Ford zřídil filiálku v Kolíně – a o Rockeffelerovu Standard Oil a jeho propojení s IG Farben, pozdějším výrobcem cyklonu B, raději ani nemluvit.

Vzhledem ke stále prekérní finanční situaci Německa byla na další věřitelské konferenci dohodnuta modifikace reparačních plateb. Americký projekt z února 1929, Youngův plán, navazoval na Dawesův. Německu byly ještě sníženy reparace a splátky rozloženy na 59 let. Německo zaplatilo první splátku v květnu 1930. Na základě Hooverova moratoria (1931) byly další splátky odloženy – a již nikdy nebyly obnoveny.

Stopa peněz

Zbývá se jen zajímat o osud investic do německého průmyslu, kudy a komu chodily dividendy po celou válku? I historička Hahnová by se mohla na internetu dočíst, že přes basilejskou banku BIS. (Pravda, někteří akcionáři si je vyplácet nenechali, s tím, aby byly investovány do rozvoje podniku, který po válce pozřeli celý, přičemž blábolili, že s Hitlerem nic neměli a že na válce nezbohatli...)

Pouze tak by začala dostávat kontury i odpověď na otázku, co se dělo s největším lupem v historii, jak někteří znalci nazývají druhou světovou válku. Ti, kteří jsou nohama na zemi, radí nedbat ideologických tanců týkajících se historie a pečlivě sledovat stopu peněz. Pak by třeba mohli najít klíč k řešení záhady, jak to, že se spojenecké letectvo nemohlo při několika pokusech strefit do jedné z nejvýznamnějších, pro nacisty pracujících zbrojovek – plzeňské Škodovky.

Ti, kteří jsou nohama na zemi, radí nedbat ideologických tanců týkajících se historie a pečlivě sledovat stopu peněz. Pak by třeba mohli najít klíč k řešení záhady, jak to, že se spojenecké letectvo nemohlo při několika pokusech strefit do jedné z nejvýznamnějších, pro nacisty pracujících zbrojovek – plzeňské Škodovky.

Přitom spojenecké bombardéry dokázaly takové filigránské věci jako roztočit v přesném náletovém úhlu, výšce a rychlosti válcovou pumu, aby po vodní hladině jako žabka přeskákala nacistické zátarasy, narazila na stěnu přehrady, po ní sklouzla dolů a v určité hloubce vybuchla. Ale do obrovské Škodovky se ne a ne trefit – až na konci války, jako by byla zakletá.

Kletba spočívala pouze v seznamu akcionářů, kteří celou válku dostávali od nacistů dividendy, zatímco jejich spoluobčané rukovali proti těmtýž nacistům. A když jeden svědomitý muž chtěl v USA žalovat tato a podobná, donebevolající porušení zákona o zákazu obchodu s nepřítelem, proces se z rozhodnutí politiků neuskutečnil, protože by „zřejmě podryl morálku branců“.

Paní historičko Hahnová, dobrý nákrok, ale máte před sebou ještě strašně dlouhou a strastiplnou cestu. Bylo by však důstojné se po ní vydat, chcete-li hovořit o opravdových milnících války.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!