Ani evropské Německo, ani německá Evropa. Ale jako vždy Lotrinsko.

Co kdyby nová německá centrální banka začala fungovat pro sever Evropy a její francouzský protějšek pro jižní státy kontinentu?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Evropské Německo, nebo německá Evropa? Ani jedno, ani druhé, jsou to jen dva zástupné slogany. Německo je jediným zbylým tahounem Evropské unie a současně státem, který pochopil dříve než ostatní země, že ze svého území již nikdy nepovede jiný než globální a mírový hospodářský rozvoj. Jednak proto, že zejména jeho poslední válečná expanze byla zrůdná, jednak proto, že žijeme v odlišném století, než byla dvě předchozí.

Má-li se evropská společnost ekonomicky, demokraticky a lidsky za rozumného vedení Německa někde zvednout, stane se to ve státech Beneluxu, Lotrinsku, Alsasku, Provenci, Lombardii a severu Itálie, Polsku a v bývalých jádrových zemích Rakouska-Uherska. To si plně uvědomují Poláci, jejichž ministr zahraničí Radosław Sikorski tento poznatek diplomaticky sděluje světu od Berlína až po Canberru. Nikoli však Česko. To jen vlaje v průvanu právě převažujících větrů, jejich potřeb a pokynů.

Nacionalismus vyprodukovala Francie

Až donedávna mnoho českých občanů v případě Německa žilo pod vlivem jednostranných a zavádějících pojmů, jako je německý revanšista, imperialista, nacionalista, militarista, přestože už několik desetiletí neplatí. Propaganda bývalého režimu totiž účelově vytvořila německého nepřítele proletariátu a světové revoluce, přičemž připouštěla existenci pouze našich přátel – internacionálních východních Němců.

Nacionalismus a imperiální ambice jsou vynálezem francouzským, a to přibližně od panování krále Ludvíka XIII.

Nacionalismus přisuzovaný ve 20. století výhradně Němcům však není produktem německého národa. Navíc z historického hlediska Němci vždy netvořili jeden národ, bývali například Bavoři, Sasové, Švábové, Frísové či Porýňané. Císař Karel IV. založil pražskou univerzitu pro čtyři národy – Čechy, Bavory, Sasy a Poláky, nikoli však pro Němce.

Nacionalismus a imperiální ambice jsou vynálezem navýsost francouzským, a to přibližně od panování krále Ludvíka XIII. v první polovině 17. století a jeho prvního ministra kardinála Richelieua. Francie se vymezovala proti skupině států a státních útvarů známých až do začátku 19. století jako Svatá říše římská. Největší nacionální a imperiální nápor na Evropu však způsobila Francouzská revoluce. Z vnějšího hlediska svým důsledkem – napoleonskými válkami – a z vnitřního totalitárním terorem, například genocidou jinak smýšlejících obyvatel ve Vendée v roce 1793.

Příklon Němců k tehdejšímu Prusku a němectví nastává až po Frankfurtském sněmu v roce 1848 a po ukončení prusko-francouzské války v roce 1871. Až v té době začal vznikat německý nacionalismus, z nějž se vyvinul nacismus. Ten zanikl v roce 1945 vítězstvím Spojenců – západní civilizace – a díky postupnému prozření tří generací Němců.

Tři německé generace

Osobně jsem se setkal s Němci poprvé v šedesátých letech. A byl jsem vůči nim ostražitý a podezřívavý. Svět mi totiž byl prezentován schematicky – na základě rozdělení po druhé světové válce. Jeho součástí nebyli Američané, Britové ani Francouzi, a dokonce ani Židé, přestože se jich tato válka a německý nacismus týkaly nejvíce a jejich osud v ní byl nejtragičtější. V tomto zjednodušeném světě neexistovali jedni Němci, ale jen ti „hodní“, co stříleli do vzduchu, a ti druzí.

Východní Německo jsem navštívil v roce 1966 a západní po dalších třech letech. A byl to problém i pro češtinu. U jedné češtinářky jsem se dožadoval výkladu toho, že jsem vycestoval postupně do „obou Němecek“, což byla pravda a zároveň nesmysl – důsledek tehdejšího uspořádání Evropy.

Starší válečná generace Němců nechtěla o druhé světové válce, nacionalismu a vině mluvit. Ta mladší měla pocit viny, neodčinitelného provinění.

V „obou Němeccích“ jsem potkal dvě generace Němců. Ta starší, válečná, nechtěla o válce, účasti v ní, nacionalismu a vině mluvit. Ta mladší rozpačitě měla pocit viny, neodčinitelného provinění, což ve východním Německu zakrývala režimním bolševismem a frázemi. V západním Německu se pak okázale distancovala od svých rodičů a propadala ultralevičáctví, neomarxismu a maoismu.

Následně se z některých z nich stala společenská třída okázalých levicových politiků, kteří bezmyšlenkovitě prosazují ideje Evropské unie. Jeden z nich například peskoval bývalého českého prezidenta, protože nevztyčil na Hradě vlajku EU, jiní zase tomu současnému nadšeně v roli evropské vrchnosti při jejím vztyčování asistovali.

Současné německé generace X a Y neznám – nemám s nimi žádnou osobní zkušenost. Nejspíše někteří jejich příslušníci v pátek 31. května protestovali ve Frankfurtu proti Evropské centrální bance a vylupování německého národního bohatství ideologicko-demagogickými cíli „nezvratného“ eurofederalismu.

Linie střetů

Linie evropských válečných střetů – oblast okolo řeky Rýna – prochází mezi Francií a německy mluvícími státními útvary. Byla jí již v 9. století za vlády dynastie Karlovců ve Franské říši, v novověku pak nejvíce zhruba 150 let před rokem 1945. V této době patřila tato oblast k příčinám prusko-francouzské války v letech 1870 až 1871, první světové války v roce 1914, příměří v roce 1918 a Versailleské smlouvy z roku 1919. Ta kvůli nacionalismu vítězů způsobila později pád demokracie ve výmarském Německu (1918–1933) a následně nástup nacismu.

Stručně řečeno, stále jde o mír a klid v Alsasku a Lotrinsku, Porýní a také ve Flandrech a Ardenách. Lotrinsko hraje rozhodující roli ve vývoji Evropy od smrti krále Ludvíka I. Pobožného (778–840), syna Karla Velikého. Mír na lotrinském pomezí není ani samozřejmostí ani daností odjakživa a bylo příčinou sporů až do roku 1945 a do vzniku Montánní unie, Euratomu, Evropského hospodářské společenství a Evropských společenství (ES), jež předcházela dnešní EU.

Není proto žádnou náhodou, že všechny nejdůležitější exekutivní, zákonodárné i soudní evropské instituce sídlí na území bývalé Lotharingie – od Bruselu přes Lucemburk až po Štrasburk.

Role Velké Británie

Současné evropské uspořádání netrvá dlouho – od roku 1945, kdy se i díky úsilí Francouzů Jeana Monneta a Roberta Schumana a jejich plánů na evropský mír a prosperitu postupně přes uvedená evropská společenství začala vytvářet EU. Tento mírový vývoj nevznikl ani náhodou, ani nebyl zadarmo.

Není žádnou náhodou, že všechny nejdůležitější exekutivní, zákonodárné i soudní evropské instituce sídlí na území bývalé LotharingieFrancouzi patřili k vítězům druhé světové války a demokratická společnost v nově vzniklé Spolkové republice Německo potřebovala mír a hospodářskou obnovu, což se v prostoru Evropských společenství podařilo. Dávala totiž smysl nejen politickým cílům ve zničené Evropě, ale i aktuálním ekonomickým a mravním představám o hospodářské politice a rozumné míře ekonomické integrace západní Evropy.

Tuto rozumnou míru potvrdil i pozdější vstup konzervativní Velké Británie do ES, velmoci, jež nejpozději od roku 1066, kdy do Anglie vpadli a ovládli ji Normané, usilovala o pozitivní vývoj kontinentální Evropy, aby ji dění v ní neohrožovalo. Chyba nastala až politickým chtěním nemožného – evropského centralizovaného, ať už federálního nebo unitárního státu, umělé konstrukce evropského národa a společné měny euro.

Opatrnost, pochybnosti a výhrady Velké Británie vůči podobným extrémům jsou vždy signálem k vyšší pozornosti. Platí to i dnes v případě evropského superstátu. Předtím směřování k němu odmítl Vídeňský kongres zasedající v letech 1814 až 1815 a zastavili Evropané pod vedením vévody z Wellingtonu a pruského generála Blüchera v bitvě u Waterloo v roce 1815, v níž porazili Napoleonovu armádu.

Evropský úspěch: Mír v Lotharingii

Problémy však má Evropa i v roce 2013. A příští rok bude 200. výročí zahájení Vídeňského kongresu i 100. výročí začátku první světové války. Navíc existuje sklon především jižních evropských států svalovat vinu za veškeré potíže EU na Německo. Němci si údajně nahrabali kupu žetonů v kasinu, chtějí si je podržet a dál hrát tu ruletu. Tak tomu však není.

Obrana eura se sice Německu značně nevyplácela a ještě dlouho vyplácet nebude, ale mír v Lotharingii je velkým evropským úspěchem

Německé národní bohatství je produktem trvalého a produktivního úsilí této země, snahy Němců o vývoj Evropy, z níž budou mít prospěch všechny její národy, jejich odmítnutí myšlenky jakékoliv mocenské a teritoriální expanze a prosazování jen ekonomického a funkčního rozvoje. Obrana eura se Německu sice v minulých letech značně nevyplácela a ještě dlouho vyplácet nebude, ale mír v Lotharingii je velkým evropským úspěchem.

Současný systém eura, jenž způsobil zadluženost nezodpovědných států, přinesl značný „kasinový“ zisk nejen německým soukromým finančním institucím, ale i dalším globálním bankám – například americkým, britským, francouzským či švýcarským. Němci mají nálepku všeobjímající povinnosti vůči EU a odpovědnosti za ni. Tu však dnes nesou všechny členské země unie.

Mene tekel TARGET2

V Německu se z bývalé samozřejmé prosperity probouzí nejen daňový poplatník, ale i volič – a volby do německého parlamentu (Bundestagu) se konají letos na podzim. Eurozóna sice nezanikne, ale Němci jsou do jejích problémů namočeni mnohem více než do dosavadní finanční pomoci jihu Evropy prostřednictvím Evropského nástroje finanční stability (EFSF), Mezinárodního měnového fondu či Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Němci navíc dobře vědí, že dvanáctimístné částky na „pomoc a rozvoj“ na ekonomické i mentální politické sjednocení „obou Němecek“ se jim dosud nevrátily.

Většina členských států eurozóny dluží Německu zhruba bilion eur, který by mohlo v případě poruchy systému jen odepsat

Skutečný „mene tekel“ – TARGET2, platebně vyrovnávací systém euroměny ve formě nepodložených elektronických zápisů, jež jsou mezinárodně značně nevyrovnané – leží v Evropské centrální bance ve Frankfurtu nad Mohanem. Většina členských států eurozóny totiž dluží Německu celkově zhruba bilion eur, který by mohlo v případě poruchy systému jen odepsat. Oproti tomu by byl krach německé marky v roce 1923 a pozdější pád Výmarské republiky pouhou selankou.

Řešení jako obvykle a již dvanáct století spočívá v Lotharingii. Co kdyby nově vytvořená německá centrální banka (Bundesbank) začala fungovat pro sever Evropy a její francouzský protějšek (Banque de France) pro jih kontinentu?