Ad kauza Opencard: O úřednické (ne)odpovědnosti

Skutečně by úředníci neměli být trestně stíháni, protože pouze „poslouchali příkazy nadřízených“?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Veřejný diskurs o kauze Opencard znovu rozvířil otázku trestněprávní a politické odpovědnosti a hranice mezi nimi. Jaké jsou role jednotlivých aktérů a jak fungují zákony? A je třeba je měnit, nebo lépe chápat a dodržovat?

Soustředím se na názor, že úředníci by neměli být trestně stíháni, protože pouze „poslouchali příkazy nadřízených“.

  • První otázkou je, proč jim jejich nadřízení něco nařizovali, a koho těmi nadřízenými vlastně myslet.

Nadřízení těm úředníkům cosi „nařizovali (dávali pokyn) provést“ proto, že sami k tomu neměli kompetence. Kdyby měli, udělali by to asi sami. Z toho vyplývá, že těmi nadřízenými byli politici, kteří z dobrých důvodů nemají jisté úřední pravomoci, protože jejich odpovědnost je pouze politická. Z těch samých důvodů jsou ony výkonné pravomoci posunuty na nejvyšší úředníky, kteří mají hlídat právní stránku konání nadřízených. Tito úředníci jsou na vysokých funkcích a jsou příslušně platově zvýhodněni oproti svým kolegům.

  • Druhou otázkou je, jaká je povaha pokynů nadřízených? Je možné je v případě pochyb o jejich právní čistotě neuposlechnout?

Předně je třeba říci, že i v ozbrojených sborech existuje nejen možnost, ale přímo povinnost neuposlechnout rozkazu, je-li evidentně protizákonný. Tím spíše je tato povinnost zakotvena v psaných či nepsaných etických indexech úředních, kde skutečně nehrozí polní soud za neuposlechnutí rozkazu.

  • Třetí otázkou je, co hrozí úředníkovi, který neuposlechne, respektive uposlechne protizákonného pokynu „shůry“?

V prvním případě ztráta místa. A uposlechne-li, hrozí mu trestní postih. Právem. Sedí na exponovaném a relativně dobře (až velmi dobře) placeném místě, na něž se dostal chtěně, a dobrovolně vzal na sebe všechna práva, povinnosti a omezení.

  • Čtvrtou otázkou je, co může podřízený dělat proti snaze nadřízeného dostat ho do kritické situace?

Předně je jeho povinností trvat na písemném vyhotovení inkriminovaného pokynu. Pak může potichu odejít, a dát tak kompromisně najevo, že toto je už na něj moc, ale menší šmé, to že by ještě risknul. (Ten písemně vyhotovený pokyn funguje v tu chvíli jako určitý kompromitující materiál na nadřízeného, který má dobrý důvod vyhovět přeložení dotyčného na méně exponovanou, leč stále dobrou funkci.)

Nebo může odejít s kraválem, prásknout dveřmi, udělat tiskovku, zadokumentovaný pokyn zveřejnit, dát případně trestní oznámení...Nebo může odejít s kraválem, prásknout dveřmi, udělat tiskovku, zadokumentovaný pokyn zveřejnit, dát případně trestní oznámení. Bude sice nějaký čas bez práce, než se rozhoupou nějací podobně ladění duchové, a pomohou mu najít jinou obživu. Bude se mu však excelentně spát, po žaludečních vředech ani stopy, a občas mu někdo v lokále či na fotbale či jinde pošle panáka.

Anebo může zůstat na svém místě, a ačkoliv má důvodné pochybnosti o právní čistotě aktu, který je po něm žádáno provést, nebo si je dokonce vědom jeho konfliktu se zákonem, přání nadřízených splní. Případnému trestnímu postihu se pak nemůže divit, protože spoluobčané na něj spoléhají, že bude svůj úřad vykonávat s péčí řádného hospodáře ku prospěchu společnosti – a nikoliv pouze tak, aby se na tom lukrativním fleku co nejdéle udržel.

Byl by to konec politiky?

Budeme-li tedy ronit krokodýlí slzy nad „nebohými úředníky, kteří pouze vykonávali pokyny svých nadřízených“, nedobereme se funkčního státu a blbá nálada nám zůstane. Politici z principu nemohou být za své politické záměry trestněprávně stíháni, to by byl konec politiky. (Byl by to začátek nějakého autoritativního režimu, který by se mohl překlopit do režimu diktátorského, od něhož už by byl krůček k totalitě, jejíchž reziduí se tak halasně a urputně chceme zbavit: cesta vede mimo jiné i tudy!)

Možná nebude od věci zopakovat, že jsem se soustředil pouze na odpovědnost v procesu schvalování v rámci pravomocí úředníků veřejné správy. Což nevylučuje, ale naopak doplňuje krédo Hany Marvanové, nové náměstkyně ministryně spravedlnosti, totiž „sledovat stopu peněz“. To je naprosto zásadní strategie, která může odhalit ony „konečné beneficienty“. A právě ti souzení úředníci měli být jednou z překážek účinně znesnadňujících vznik špinavých peněz. Proto musíme začít brát zákony vážně.

Počet příspěvků: 18, poslední 28.4.2014 12:55 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.