Zvolila ECB správný recept na oživení?

Před měsícem zahájila Evropská centrální banka program nákupů státních dluhopisů a dalších cenných papírů, čímž se snaží podpořit ekonomiku a odvrátit deflaci v eurozóně. Kvantitativní uvolňování má kritiky, zastánce i alternativy. Co si o nich myslí přední čeští ekonomové, pedagogové a analytici?

Oživí eurozónu kvantitativní uvolňování? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oživí eurozónu kvantitativní uvolňování? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Oživí eurozónu kvantitativní uvolňování?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Evropská centrální banka (ECB) již měsíc provozuje program kvantitativního uvolňování (quantitative easing, QE) – v jeho rámci od 9. března nakoupila státní dluhopisy a další cenné papíry v hodnotě téměř 61 miliardy eur.

V této souvislosti někteří ekonomové připomínají myšlenku alternativy vůči tomuto opatření – takzvané kvantitativní uvolňování pro lidi, tedy myšlenku, že by ECB rozdala každému občanovi ze zemí eurozóny pět set euro. Vychází to z legendární myšlenky Miltona Friedmana na rozhazování peněz z helikoptéry.

S tím se snoubí již jednou diskutovaná myšlenka Larryho Summerse, že nejlepší pomocí ekonomice i vývoji cen v době, kdy jsou úvěry zdarma, by bylo investovat do infrastruktury.

Co si o alternativách ke kvantitativnímu uvolňování myslíte vy?



Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Oddálení tlaku na potřebné reformy

Diskuse o kvantitativním uvolňování má své zastánce i odpůrce. Hlavním argumentem zastánců je premisa, že jakýkoliv ekonomický problém se dá vyřešit napumpováním dostatečného objemu peněz do ekonomiky. Zastánci věří, že tyto prostředky budou využity pro spotřebu a investice a zprostředkovaně pak budou zdrojem ekonomického oživení. Podstatným vedlejším efektem pak může být znehodnocení měny a podpora konkurenceschopnosti ekonomiky.

Odpůrci této monetární strategie se obávají toho, že peníze napumpované na trh budou zneužity vládami k neproduktivním investicím a finančními trhy ke spekulacím a cenovým distorzím (například „nafouknutí“ akciových bublin). Největší obavu ale mají z dopadů kvantitativního uvolňování na inflační očekávání a nekontrolovatelný růst cen v okamžiku, kdy reálné ekonomiky skutečně začnou růst.

Drobný detail...

Z výše uvedených obav jsou diskutovány alternativy „pumpování peněz do ekonomiky“ jiným způsobem než nákupem vládních dluhopisů. Jako nejdemokratičtější řešení se pak jeví alternativa poskytnutí rovné částky všem občanům například formou šeku nebo snížení daňové povinnosti. Očekávaný efekt z neočekávaného příjmu každého občana je zřejmý. Empirické studie ukazují, že podstatná část neočekávaného příjmu je utracena, a je tak dosaženo žádaného efektu – růstu agregátní poptávky.

K žádanému efektu dojde pouze v případě, že občané věří v pozitivní ekonomický vývoj. V případě negativních očekávání bude podstatná část příjmu „uspořena“ na horší časy a úspěšnost kvantitativního stimulu bude výrazně omezena.

Jako u všech jednoduchých předpokladů je však očekávaný účinek omezen drobným detailem. K žádanému efektu dojde pouze v případě, že občané věří v pozitivní ekonomický vývoj. V případě negativních očekávání bude podstatná část příjmu „uspořena“ na horší časy a úspěšnost kvantitativního stimulu bude výrazně omezena.

Empirické studie ukazují smíšený obrázek úspěšnosti politiky kvantitativního uvolňování. Příklady politiky amerického Fedu a Bank of England v reakci na poslední krizi se jeví jako úspěšný příběh. Politika Bank of Japan naopak úspěch neslaví. Nevýhodou ekonomie vůči přírodním vědám je omezená možnost experimentu. Rozhodnutí o jakékoliv politice je nutné udělat dnes, přičemž teprve blízká budoucnost ukáže, zda provedené opatření bylo účinné a jaké jsou případné negativní vedlejší efekty.

Osobně jsem tedy spíše zastáncem méně populárních a z pohledu politiků a občanů bolestivějších přístupů ke stimulaci ekonomiky, než je tisk peněz. Mezi ně patří odstraňování regulací, byrokratické zátěže, snižování daní a veřejných výdajů a posilování tržních mechanismů. Politika kvantitativního uvolňování oddaluje tlak na potřebné reformy, které by vrátily západní ekonomiky k tradičnímu modelu tržní ekonomiky pouze s omezenou rolí státu.



Jaroslav Borovička, New York University

Jaroslav Borovička, New York University

„Helicopter drops“ a fiskální transfery

Centrální banky včetně ECB mají mandát k provádění finančních operací, které ovlivňují objem peněžní zásoby. Tyto transakce ale nemohou mít podobu pouhého tištění a rozdávání nekrytých peněz. Centrální banka musí za nově emitované peníze nakoupit finanční aktiva.

Programy označované jako kvantitativní uvolňování se liší tím, že centrální banky začaly nakupovat také dlouhodobé dluhopisy, sekuritizované hypotéky a jiné rizikové instrumenty

V běžných dobách centrální banka typicky nakupuje krátkodobé vládní finanční instrumenty (ať už formou přímých nákupů jako v USA, nebo v podobě repo operací v Evropě) a účelem je ovlivnit krátkodobé úrokové míry. Programy souhrnně označované jako kvantitativní uvolňování se liší tím, že centrální banky začaly nakupovat také dlouhodobé dluhopisy, sekuritizované hypotéky a jiné rizikové instrumenty. Cílem těchto operací je přímo ovlivnit ceny těchto aktiv a dlouhodobé úrokové míry.

Stále se však jedná o nákupy aktiv, nikoliv o rozdávání peněz. Myšlenka „helicopter drop“ je sice lákavá, ale podle současných právních úprav nelegální.

Podobný experiment

Dejme tomu, že by však helicopter drop legální byl. Jak velké bychom mohli očekávat dopady? Naštěstí máme skutečné experimenty, které nám mohou pomoci. V případě USA se jedná zejména o známé „daňové vratky“ (tax rebates) z roku 2008, kdy se vláda rozhodla vrátit lidem část zaplacených daní – a rozeslala jim šeky ve výši 300 až 600 dolarů.

Pokud centrální banka uskuteční helicopter drop, projeví se to jako účetní ztráta, kterou nakonec bude muset zaplatit vláda – v podobě vyšších daní

Proč se jedná o podobný experiment? V konečném důsledku lze totiž vládu a centrální banku chápat jako jeden subjekt. Pokud vláda dnes rozdá daňové vratky, bude muset v budoucnu vybrat více daní. Pokud centrální banka uskuteční helicopter drop, projeví se to jako účetní ztráta, kterou nakonec bude muset zaplatit vláda – v podobě vyšších daní. Druhou alternativou je, že obě operace zaplatí centrální banka – v podobě trvale zvýšené peněžní zásoby, a tedy vyšší inflace.

Jak velké byly dopady oněch daňových vratek? Na to existuje celá řada studií, protože se ekonomové tomuto experimentu detailně věnovali – včetně dotazování domácností, které šeky získaly. Dobrým čtením může být například široce přístupná studie od Sahma, Shapira a Slemroda.

Zkoumané domácnosti v průběhu jednoho roku od obdržení šeku utratily zhruba jednu třetinu částky, kterou obdržely, a zbytek rozdělily mezi úspory a splácení dluhů. Studie také detailně popisuje, které skupiny obyvatel utratily větší část šeku na spotřebu (to se hodí v případě, pokud chceme helicopter drop více cílovat). Autoři nicméně shrnují, že daňové vratky měly pouze mírný stimulativní efekt na každý utracený dolar. Podobné efekty lze očekávat i v případě helicopter drop. Je však třeba zdůraznit, že i mírný efekt je často lepší než nic.

Klíčová neefektivita

Teď se ale dostáváme ke klíčové otázce: Proč by vlastně měl být helicopter drop lepší než klasické měnové operace? Záleží totiž na tom, co centrální banka nebo vláda chtějí nebo potřebují ovlivnit.

Zvýšení poptávky tak může zlepšit ekonomickou situaci, i když je financované zvýšením budoucích daní...

V dobře fungující ekonomice nemají podobné operace moc velký smysl, protože se jedná v podstatě jen o redistribuci od jedné domácnosti ke druhé – každou korunu, kterou vláda dá jedné domácnosti, musí vybrat od jiné. Různé ekonomické teorie a modely však tvrdí, že přinejmenším v některých okamžicích takové operace smysl mít můžou, protože dokážou odstranit určitou tržní neefektivitu.

Výše zmíněný helicopter drop nebo daňové vratky mají za cíl zvýšení spotřeby domácností (formálně, zvýšení agregátní poptávky). To je v souladu s neokeynesiánskými teoriemi, které tvrdí, že jednou z klíčových tržních neefektivit jsou strnulé ceny a mzdy, které v recesích způsobují příliš nízkou poptávku, a ta vede k nadměrné nezaměstnanosti. Zvýšení poptávky tak může zlepšit ekonomickou situaci, i když je financované zvýšením budoucích daní.

Tato neefektivita však nemusí být vždy ta nejdůležitější. Například v průběhu finanční krize a následné recese zřejmě spočívala klíčová neefektivita ve finančních omezeních velkých finančních institucí. V takovém případě má kvantitativní uvolňování v podobě nákupu rizikových aktiv od bank daleko větší smysl, protože pomáhá odbourat tato finanční omezení (například zlepšením kapitálové přiměřenosti).

Efekt spíše mírný

Stimulační efekt podobného helicopter drop by šlo jistě zvýšit, pokud by šlo lépe cílovat domácnosti, které šek obdrží

V situaci, ve které se dnes nacházejí země eurozóny, se může helicopter drop jevit jako atraktivní nástroj. Mějme však na paměti, že zkušenosti z daňových vratek nám říkají, že jeho efekty by byly spíše mírné, a navíc stále narážíme na problémy s legalitou (a existují dobré důvody, proč centrální banky v normálních dobách nekryté peníze rozdávat nemohou).

Stimulační efekt podobného helicopter drop by šlo jistě zvýšit, pokud by šlo lépe cílovat domácnosti, které šek obdrží – například tím, že by se šeky posílaly na jih eurozóny a centrální banku by rekapitalizovaly severní země. To už by se ale jednalo o klasický fiskální transfer – a pokud chtějí země eurozóny postupovat tímto směrem, měly by se dohodnout na těsnější fiskální unii a nezatahovat do těchto operací centrální banku.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Nástroj pro jinou dobu

Kvantitativní uvolňování, Summersův vrtulník nebo Keynesův důl se zakopanými bankovkami (myšlenka publikovaná v jeho Všeobecné teorii v roce 1936) – toto vše jsou mimořádné prostředky vhodné pro mimořádnou dobu.

Kdyby centrální banky v USA a v Německu používaly tyto nástroje začátkem 30. let, první z obou zemí by se pravděpodobně vyhnula Velké depresi a druhá ještě horšímu osudu. A když na přelomu let 2008 a 2009 Spojené státy skutečně použily tyto netradiční nástroje, mohlo být všem zřejmé (některým skutečně bylo), že se žádná druhá Velká deprese konat nebude. Ekonomika se nepropadla o desítky procent, akcie se zotavily, nezaměstnanost poklesla.

Problémy strukturální, nikoli cyklické

Současná eurozóna ovšem není v žádné mimořádné situaci, která nastává zhruba jednou za padesát let. Eurozóna čelí pomalému růstu a vysoké nezaměstnanosti, ale tyto problémy jsou strukturálního, nikoli cyklického charakteru. Dysfunkční trhy práce a přehnaně vysoká daňová zátěž ve většině ekonomik jsou notoricky známým jevem, ale je tu ještě něco jiného.

Současná eurozóna ovšem není v žádné mimořádné situaci, která nastává zhruba jednou za padesát let...

Vezměme si Finsko, které bylo ještě před pár lety vydáváno za příklad. Co se s ním stalo? Kromě vysokých daní je zde jeden méně nápadný problém: vyhasl mocný růstový motor zvaný hypotéky. Během února 2003 až února 2009 rostl objem finských hypoték tempem 13,5 procenta ročně. Během dalších šesti let do února 2015 včetně se tempo zpomalilo na 4,8 procenta ročně. To je důvod, proč ceny finských domů na sekundárním trhu klesají od roku 2010. Není možné, aby objem hypoték v nízkoinflační ekonomice rostl dlouhodobě dvojciferným ročním tempem. Prostě to není možné.

Většina Evropy je přetížena úvěry, přetížena daněmi, přetížena byrokracií. Růstový potenciál většiny evropských ekonomik je poblíž nuly. Kvantitativní uvolňování ani obdobné nástroje na tom nic nezmění.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Proč vymýšlet krkolomná opatření?

Protože je hlavním cílem způsobit růst spotřeby, kvantitativní uvolňování „pro lidi“ by mělo být lepší než „pro banky“. I mezi lidmi však zůstává otázka, zda rozdané peníze budou použity pro spotřebu, nebo uloženy do matrací. Dá se spekulovat, že mezi lidmi by tak nejvíce mohli chtít rychle utratit takové peníze pro spotřebu lidé s nízkými příjmy (zejména ti, kdo žijí již dnes ze státních podpor), popřípadě flancmajoři, kteří si kupují například drahá auta či vily a nemají na ně.

Ty druhé opomiňme, těm prvním takto lze pomoci jednorázovým zvýšením podpor, popřípadě negativní daní z příjmu. Není tudíž třeba vymýšlet krkolomná řešení. Ostatně plošná řešení jako rozdání určité částky všem občanům nejsou efektivní, protože velká část takových peněz půjde do matrací středního stavu, kde odpovědní občané mimořádný příjem jen ušetří.

Stavme „hladové zdi“

Žádná mimořádná opatření však není třeba hledat. Už Karel IV. dal v podobné situaci stavět hladovou zeď. Stát může přímo zvyšovat (výrobní) spotřebu investicemi. Dvě oblasti jsou nasnadě: vzdělání a infrastruktura. Třetí, o něco problematičtější (ale aktuální), je obrana.

Stát může přímo zvyšovat (výrobní) spotřebu investicemi. Dvě oblasti jsou nasnadě: vzdělání a infrastruktura. Třetí, o něco problematičtější (ale aktuální), je obrana.

Je sice pravda, že efektivní investice v těchto oblastech vyžadují delší přípravu a dobře fungující státní správu, jinak – jak dobře víme – dojde k plýtvání, neefektivnosti a korupci. Nicméně takové investice nejen že roztáčejí kola ekonomiky, ale jsou-li dobře zvoleny, pomohou nastartovat další rozvoj v budoucnosti, což rozhazování peněz učiní jen v daleko menší míře.

Je třeba říci, že se zdá, že se naše vláda snaží tímto způsobem orientovat. Nejsnazší asi bude rozhýbat infrastrukturní investice. Jen houšť a větší kapky!



Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Řešení bez alternativy

Kvantitativní uvolňování (QE) stále budí emoce, neboť nevíme, nakolik bude fungovat. Zkušenost ze Spojených států stále ještě není u konce a trhy si neprošly plnou očistnou kůrou bez nových peněz.

QE je netradiční nástroj monetární politiky, ke kterému se centrální banky uchylují v době, kdy jsou úrokové míry instrumentů s krátkou dobou splatnosti na nule. QE se tedy liší v tom, že centrální banka nakupuje instrumenty, obvykle dluhopisy, s dlouhou dobou splatnosti, čímž tlačí jejich cenu nahoru a snižuje výnosy. Nákup dlouhodobých dluhopisů tak nemá za cíl ovlivňovat úrokovou míru, ale poskytnout dostatek likvidních peněz pro reálnou ekonomiku.

Pochyby o fungování QE pramení už z toho, že první použití v novodobé historii proběhlo v Japonsku na počátku tohoto tisíciletí, kdy se Japonsko neúspěšně snažilo dostat z vleklého období mírné deflace.

Likvidní hotovost bankám

Než se zamyslíme nad tím, jestli jsou alternativy ke kvantitativnímu uvolňování vhodné, je třeba se podívat, jak QE probíhá. Centrální banka používá nově vytvořené peníze, obvykle v elektronické formě, na nákup dlouhodobých vládních dluhopisů na sekundárních trzích. Tímto způsobem je zaručeno, že centrální banka nepředává hotovost přímo vládě a nemonetizuje a priori vládní dluh. Jelikož jsou dluhopisy obvykle drženy komerčními bankami, je tento akt vnímán jako poskytnutí likvidní hotovosti přímo bankám.

Pokud by kvantitativní uvolňování bylo příliš velké, může to naopak způsobit dlouhodobé inflační tlaky, zatímco při nedostatečném QE se nově poskytnutá likvidita nedostane do reálné ekonomiky

Na úrovni centrální banky je pak třeba ještě rozlišit, jestli a jak bude nová hotovost sterilizována. Samotný fakt, jestli bude QE fungovat, závisí na míře, s jakou je provedené. Pokud by kvantitativní uvolňování bylo příliš velké, může to naopak způsobit dlouhodobé inflační tlaky, zatímco při nedostatečném QE se nově poskytnutá likvidita nedostane do reálné ekonomiky.

Druhý fenomén je pak velmi často probíraný v médiích, jelikož je přeložen jako fakt, že komerční banky dostanou do rukou likvidní hotovost, kterou místo aby dále převedly do reálné ekonomiky skrze půjčky pro malé a střední podniky, použijí ji pro spekulace. Z tohoto důvodu je QE provázeno růstem akciových indexů bez podpory v reálné ekonomice.

Z bláta... do mnohem horší louže

Neschopnost, či neochota, převést nově vytvořenou hotovost do reálné ekonomiky zavdává k alternativám. Problém ale je, že současné známé alternativy nejsou schopny používané QE nahradit a vedou k potenciálně mnohem horším problémům.

Vedle poskytnutí peněz přímo lidem se často vyskytuje otázka, zdali by centrální banka neměla místo státních dluhopisů kupovat přímo dluhopisy samotných komerčních podniků

Předně, poskytnutí hotovosti přímo občanům by zřejmě nepřineslo dostatečné výsledky, neboť by byla, v případě USA či Evropy, utracena na spotřebu, která by sama o sobě negarantovala další ekonomickou aktivitu – například na nákup zboží dovezeného mimo státy eurozóny.

Vedle poskytnutí peněz přímo lidem se často vyskytuje otázka, zdali by centrální banka neměla místo státních dluhopisů kupovat přímo dluhopisy samotných komerčních podniků. Tímto by se ale deformoval trh a vytvořil by se sektor vítězů, kteří by dostali defaultní financování bez ohledu na své výsledky.

Státní komerční banka?

To by mohlo sloužit jako výrazný signál, že komerční banky nemusejí být vždy za každou cenu zachráněny...

Na druhou stranu, podobný systém by se mohl přetransformovat do podoby, která by mohla být považována za přijatelné řešení. QE se aplikuje v době, kdy komerční banky nezvládají poskytovat dostatečné množství úvěrů pro komerční subjekty. Tato neschopnost je obvykle spojena s bankovní krizí a přílišným napětím v systému, kdy například banky jsou nuceny navýšit rezervní kapitál, a tudíž nejsou ochotny rozšiřovat svoji bilanci.

A tak by místo toho, aby QE sloužilo jako nástroj pro opravu potíží soukromých bank z peněz daňových poplatníků, mohla být založena státní komerční banka, která by byla postavená na nově vzniklých penězích a její funkce by byla poskytovat úvěry pro reálnou ekonomiku. Z tohoto řešení by pak mohly prosperovat malé a střední podniky, které jsou v dobách bankovních krizí jako první na řadě v neposkytování úvěrů. A také by to mohlo sloužit jako výrazný signál, že komerční banky nemusejí být vždy za každou cenu zachráněny.

Nebo dluhopisové financování komerčního sektoru?

V neposlední řadě by ale Evropě prospělo, pokud by se komerční sektor přetransformoval z úvěrového financování na financování dluhopisové. V dnešní době je zvykem, že komerční společnosti získávají dluhové finance především skrze úvěry. Ty se pak permanentně vyskytují na bilanční listině komerčních bank, a zbytečně je tak zatěžují.

Komerční banky by pak v tomto případě byly mnohem štíhlejší bez nutnosti masivního navyšování rezervního kapitálu v době krizí

Dluhopisové financování přitom poskytuje mnohem flexibilnější způsob financování, kdy by půjčka nevznikala formou kontraktu mezi podnikem a bankou, ale skrze dluhopis, který by byl na bilanční listině jejího vlastníka, třeba investičního fondu či střadatele, bez účasti banky. Komerční banky by pak v tomto případě byly mnohem štíhlejší bez nutnosti masivního navyšování rezervního kapitálu v době krizí. Dostatek dluhopisů by také umožňoval v době QE alternativu ke vzniku akciových bublin.

Shrneme-li současnou diskusi, kvantitativní uvolňování je řešení, ke kterému v podstatě nemá ECB alternativu. Divoké alternativy jsou buď nevyzkoušené, nebo právně velmi obtížné. V současné době tak spíše můžeme přemýšlet, jak se ze situace poučit. Jedním z vhodných řešení je transformace úvěrového financování směrem k dluhopisovému. To je ale role spíše exekutivy než monetární politiky.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Zablokovaná podnikatelská tvořivost

Už jednou jsem v uvedené souvislosti konstatoval, že dnešní stagnaci charakterizuje vyčerpanost dvou zdrojů z počátku devadesátých let: mohutného rozšíření evropského trhu o postkomunistické země a exploze informačních a komunikačních technologií. Co se tedy dnes hledá, je cesta, kudy a jak dál.

Co pomohlo tehdy...

Myšlenka použít pro toto hledání peníze z helikoptér, tedy uměle zvýšit kupní sílu spotřebitelů, může mít svůj smysl. V kuponové privatizaci byla tato metoda použita pro hledání relativní atraktivity těch akciových společností, po kterých byla v prvním kole (zejména první vlny) nulová poptávka. V dalším kole proto byly pro příslušné akcie extrémně sníženy jejich ceny (kurzy) s cílem u nich uměle vyvolat převisy poptávky. Odlišná velikost těchto převisů pak již umožňovala rozlišit relativní zájem investorů.

Jeden pozorný novinář tehdy tento Friedmanovský manévr označil jako „Třískův podběrák“. Vedl sice k promarnění jednoho privatizačního kola, nicméně ziskem byla informace, která již jasně ukázala, do čeho investovat a co kupovat.

Výsledkem Friedmanových peněz by se tak nejspíš stal zase jen nějaký „solární boom“, na nějž by pak opět navázala lavina soudních procesů s korupčníky

Dnes řešíme v principu tentýž problém nulové poptávky. Obávám se ale, že tentokrát nám peníze z helikoptéry nepomohou. Realistické ocenění budoucích podnikatelských aktivit takto nezískáme, protože mu zabrání nově vybudovaný svět dotací a regulací. Výsledkem Friedmanových peněz by se tak nejspíš stal zase jen nějaký „solární boom“, na nějž by pak opět navázala lavina soudních procesů s korupčníky – zejména těmi domnělými.

Neboli: dnešní stagnace není způsobena nedostatkem peněz, ale zablokováním podnikatelské tvořivosti; pro podnikatele je stále těžší zavádět cokoli nového, aniž by se vystavili nebezpečí trestního postihu.



Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Čas na šokovou terapii vypršel

Přímý tisk peněz do ekonomiky má smysl ve chvíli, kdy vám hoří půda pod nohama a ekonomika potřebuje výrazný pozitivní šok. Podobně jako v USA po pádu Lehman Brothers nebo v eurozóně na vrcholu euro-krize (přelom let 2011 a 2012). V takovém případě je především ve větších uzavřenějších ekonomikách (jako například USA) vhodnější zacílit tisk peněz přímo na spotřebitele. A to ať už formou darů (například 500 dolarů na osobu), nebo půjček se záporným úrokem (pokud pomineme právní problémy).

V takových časech ale nežijeme. Doba, kdy bylo třeba nasazovat agresivní šokovou terapii, je ta tam. Měnová politika dnes na mnoha místech (v eurozóně především) spíše zaskakuje za národní vlády kvůli jejich neschopnosti poprat se se skutečnými brzdami domácí poptávky.

„Strukturální problémy“

Tyto brzdy zpravidla ekonomové házejí do jedné nádoby s názvem „strukturální problémy“. Nádoba je to ale příliš velká a obecná. Dá se o ní mluvit nebo psát mnoho, ale konkrétní řešení v praxi se hledají těžko a výsledek je častokrát nejistý.

Jednou z největších brzd eurozóny v tuto chvíli je špatně fungující trh práce

Jednou z největších brzd eurozóny v tuto chvíli je špatně fungující trh práce. Generuje málo pracovních míst (především pro mladé absolventy) a na rozdíl od USA vůbec nefunguje jako jeden stroj. Nezaměstnaní ze Španělska nebo Řecka nedokážou kvůli řadě bariér využít přetlaku pracovních příležitostí například na jihu Německa.

Na druhou stranu je ale problémem i narůstající nerovnost v rozdělování příjmů. Zde jsou eurozóna spolu s USA v zásadě na jedné lodi. Většinové populaci rostou mzdy velice pomalu, zatímco příjmy procenta nejbohatších ruku v ruce se zisky společností stoupají o poznání rychleji. V takovém prostředí těžko věřit rychlejším útratám domácností. Tedy pokud je někdo nepřesvědčí, aby si vzaly úvěr.



Monitor Jana Macháčka

J. Poděbradský Re: pry bankeri?! o zlatu nebyla rec! 16:52 11.4.2015

Počet příspěvků: 34, poslední 13.4.2015 12:16 Zobrazuji posledních 34 příspěvků.