Zveličená čínská mise. Navíc s otazníky.

Česká republika několik dní žila návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-Pchinga. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: V čemu může být dohoda o strategické spolupráci prospěšná? Jakou budoucnost má čínský kapitalistický komunismus?

Česko-čínská spolupráce. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Česko-čínská spolupráce.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V čem může být pro Českou republiku prospěšná dohoda o strategické spolupráci s Čínou? Zatím víme o investicích do existujících podniků, které jen vyměnily vlastníka. Má mít Česká republika seznam strategických státních podniků a odvětví, do kterých nebude pouštět zahraniční, případně zahraniční státní kapitál? Může se Česká republika stát branou či nástupištěm Číny do Evropy? Jakou budoucnost má čínský komunistický kapitalismus, který se zrovna nachází v kritické fázi zpomalení? Může se šířit do světa?



Pavel Kohout, Partners

Před Čínou se ponižovat nemusíme

Česká republika není v situaci, aby musela před nějakým jiným státem panáčkovat a žebronit o přízeň. Zejména ne o přízeň v podobě zahraničního kapitálu. A už vůbec ne čínského kapitálu.

Česká posedlost zahraničními investicemi se datuje do roku 1990, Tehdy se vynořila otázka, jak obnovit kapitalismus při absenci domácích kapitalistů. Řešení bylo zřejmé a jedna z prvních velkých investic — Volkswagen v mladoboleslavské Škodovce — byla a stále je obrovským úspěchem. Odtud vzniklo přesvědčení, že jediný „skutečný“ kapitál je ten zahraniční, že bychom bez něho umřeli hlady. Tato víra byla ještě posílena po tragickém zániku českého bankovnictví během 90. let.

Kapitál má národnost

Zahraniční investice byly vítány a dokonce dotovány. Zvláště Zemanova vláda se v tomto směru snažila až příliš vehementně. Jenže na jednu věc se zapomnělo. Investice nejsou charita. Investor očekává, že z investované miliardy se mu vrátí miliarda a několik dalších miliard v průběhu delšího časového období. Pokud je investor domácí, miliardy zůstanou přinejmenším zčásti doma. Pokud je zahraniční, odplynou samozřejmě za hranice.

Bohatství je vždy tam, kde se čerpají dividendy, a to není v Česku. Jsou to centrály zahraničních společností, kde sídlí majitelé kapitálu.

S tím souvisí další hloupá pověra, tou je, že kapitál nemá národnost. Ale má, jistěže ji má. Dividendy samozřejmě plynou tam, kde žijí kapitalisté. V české ekonomice se stále silněji projevuje skutečnost, že úvodní pozitivní impuls pro ekonomiku plynoucí ze zahraničních investic je následován vystřízlivěním: investice v Česku vydělávají, ale Češi z nich mají jen malý prospěch. Nízká nezaměstnanost, dobrá, to vypadá statisticky pěkně. Jenomže tato výhoda je vyvážena velmi omezeným počtem skutečně kvalitních, dobře placených míst.

Bohatství je vždy tam, kde se čerpají dividendy, a to není v Česku. Jsou to centrály zahraničních společností, kde sídlí majitelé kapitálu a kde pracují zaměstnanci s nejvyššími příjmy: obchod a marketing, výzkum a vývoj, design, strategie, finanční řízení.

Nic proti tomu, je to přirozené a normální. Zahraniční kapitál je v rozumné míře potřebný pro zdravý rozvoj ekonomiky. Jenomže míra závislosti Česka na zahraničním kapitálu dávno překročila všechny rozumné meze. Věci došly tak daleko, že zahraniční investory, byť pouze potenciální, stát radostně vítá a servilně před nimi rozvine červený koberec, zatímco domácím podnikatelům se nadává do daňových únikářů a jsou terčem stále horší šikany.

Příliš zahraničních investic

Česká ekonomika nepotřebuje další zahraniční investice, neboť už nyní je jich příliš. A už vůbec nepotřebuje montovny s nízkou přidanou hodnotou. V žádném případě bychom neměli zahraniční investory rozmazlovat různými pobídkami či dokonce přímými dotacemi. To se týká i domácích podnikatelů: podpora by se měla omezit na vytvoření příznivého prostředí, víc nic.

Čína doposud rostla díky peněžní a úvěrové expanzi epických rozměrů, ale té nyní dochází dech.

A jen mimochodem: skvělá budoucnost donedávna úspěšného čínského ekonomického modelu není nijak zaručena. Čína doposud rostla díky peněžní a úvěrové expanzi epických rozměrů, ale té nyní dochází dech. Ani zhruba čtyřicetiprocentní podíl investic na HDP není udržitelný. Čínská ekonomika se samozřejmě nezhroutí zpět do stavu, ve kterém byla v 80. letech, ale leccos naznačuje, že s každoročním desetiprocentním růstem HDP je konec.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Poučme se z gigantických změn v Číně

O Eskymácích se říkalo, že dokážou rozlišit padesát druhů sněhu. Na přelomu 80. a 90. let jsme se pro změnu my chlubili, že známe desítky typů socialistického uspořádání světa. Posléze jsme se i naučili klasifikovat kapitalismy na angloamerický, kontinentálně evropský a jihovýchodně asijský.

Ohledně té posledně uvedené kategorie si vybavím, jak mi moje druhá – sinologická a v Pekingu vystudovaná – exmanželka v roce 1993 po své první návštěvě Tchaj-wanu vyrazila dech výkladem podobností mezi kapitalistickým Tchaj-wanem a komunistickou Čínou. Analogickým srovnáním mi pak v Severní Koreji přivodil duševní trýzeň jeden německý koreanista vystudovaný v Soulu. To už ale bylo v tomto tisíciletí a došlo k tomu na cestě z Pchjongjangu do zvláštní zóny Kesong. A když jsem se v roce 1996 vrátil ze své poradenské mise v Čínské lidové republice (ČLR), předváděl jsem se bonmotem, že pokud to, co tam mají, je komunismus, tak my jsme tady měli něco docela jiného.

Nechápe-li někdo, že z Číny se lze poučit, bude to asi tím, že jeho duševní obzor zakrněl na úrovni triviálních problémů typu řecké dluhové krize.

Tím chci říct, že o třetím, jihovýchodně asijském typu kapitalismu vím velmi málo. Možná však vím víc než většina lidí. Přinejmenším si uvědomuji, že nic z toho, co se během posledních 25 let odehrálo ve střední a východní Evropě, nesnese srovnání s gigantických rozměrem institucionálních změn, kterými ve stejné době prošla ČLR. Dokonce se mi zdá, že pokud někdo nechápe, že z čínské zkušenosti se lze poučit, bude to asi tím, že jeho duševní obzor zakrněl na úrovni triviálních problémů typu řecké dluhové krize.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Přínosná mise, ale s velkými problémy

Rozšiřování obchodu je ceteris paribus vždy prospěšné pro obě strany, takže lze očekávat, že dohody s Čínskou lidovou republikou (ČLR) budou přínosné. Bezprostředně asi ne příliš (byť se všichni zainteresovaní snaží zdůrazňovat opak), dlouhodobě mohou jistě pomoci více. To je pravda i o rozvoji investic, byť v tomto okamžiku naším problémem nedostatek kapitálu není (v bankách ho leží dost), naším problémem je neschopnost jej aplikovat.

Kritika, že z takovýchto dohod budou někteří profitovat více než jiní, není příliš relevantní. Je tomu tak totiž vždy a v delším horizontu by se to mělo v konkurenčním prostředí vyrovnat. Že se kolem takovéto dohody udělá velký candrbál, zvláště při jednáních s komunistickou zemí, rovněž není nic nového ani důležitého, i když člověk se zkušeností s komunismem neví, zda se má raději smát či plakat. Čínský komunistický kapitalismus se vyvíjí, nebude vždy stejný a je dobré, abychom na na jeho vývoj byli připraveni lépe než doposud. V tomto smyslu lze ocenit tvrdou práci těch, kdo na dohodě pracovali.

Dva problémy

Významné problémy vidím dva. ČLR zřejmě věnuje této relativně málo významné dohodě daleko více energie a zájmu, než jejímu významu na první pohled odpovídá. Sotva je tomu tak jen proto, že její představitele naši představitelé oslnili svými osobnostmi. Bránu či nástupiště do Evropy Číňané nepotřebují, mají jich už dnes v obchodní sféře po Evropě více. Zřejmě očekávají přínos někde jinde, i mimo ekonomiku a kulturní výměnu. Musím jen doufat, že naši představitelé a naše tajné služby mají lepší přehled než já o tom, co si Číňané od toho slibují, zda to získají a zda nám to neublíží. Abych o tom byl zcela přesvědčen, se kolem prezidentské kanceláře pohybuje příliš mnoho lidí bez naší bezpečnostní prověrky. Sebedůvěra masy vynořivších se cizinců napadajících naše protičínské demonstranty mě o tom také zvlášť nepřesvědčuje.

Bránu či nástupiště do Evropy Číňané nepotřebují, mají jich už dnes v obchodní sféře po Evropě více. Zřejmě očekávají přínos někde jinde,

Patrně ještě větším problémem je výrazný posun ve vyjádřeních našeho prezidenta. Není to tak dávno, kdy začal vyvěšovat vlajku Evropské unie na Pražském hradě. Sám se charakterizoval jako evropský federalista. Dnes se v čínské televizi raduje z toho, jak se osvobozujeme ze jha Evropské unie a Spojených států slovy, za něž by se nemuseli stydět naši představitelé z doby závislosti na Moskvě.

Vzhledem k tomu, že má autoritu u značné části našich občanů, nejsou tyto názorové piruety zanedbatelné. Snad skutečně jde jen o opojení z komunistického prostředí podobného tomu, v němž vyrůstal, a kde vědí, jak mu lichotit. Nebo tu hraje roli pocit zneuznaného génia a snaha „udělat díru do světa“, ať nás to stojí, co to stojí? Kam to však povede? A hlavně: podporují to skutečně lidé, kteří ho volili a asi ještě budou volit?



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Příliš povyku nad Čínou

Čína má uzavřenu dohodu o strategické spolupráci s padesátkou zemí světa, včetně téměř poloviny zemí Evropské unie. Česká dohoda je proto unikátní asi jako novoroční závazek zhubnout - dělají to skoro všichni, aby měli chvíli pocit, že něco aktivně rozvíjí. Ovšem pravděpodobnost, že to ovlivní víceméně standardní vztahy je stejná jako u většiny diet: pokud nedojde na nějakou nečekanou souhru okolností, vše zůstane při starém.

Bránit čínskému kapitálu ve vstupu do jakýchkoli podniků není nutné, neboť není důležité, kdo firmy vlastní, ale jak je spravuje.

Peking rozhodně nemá zapotřebí hledat zadní vrátka do Evropy přes Prahu, protože v Berlíně, Bruselu, Londýně i Paříži má otevřenou slavobránu. Jejich diplomatům sice stojí za pokus propašovat do běžné dohody něco o územní celistvosti či tržní povaze komunistického kapitalismu nad rámec zavedených diplomatických floskulí, ale více nečekají; zvláště od zemí, které nejsou v sousedství a neexportují energie či komodity. Nicméně střídmá očekávání, že čínské investice v Česku porostou jsou na místě, neboť objemná obchodní výměna po čase vede k vzájemným investicím, zvláště pokud není vyrovnaná.

Bránit čínskému kapitálu ve vstupu do jakýchkoli podniků není nutné, neboť není důležité, kdo firmy vlastní, ale jak je spravuje. Drtivá většina firem či fondů se státním kapitálem se drží běžných komerčních kritérií, neboť i jim jde nakonec o zhodnocení investic. Navíc pravidla podnikání, zvláště v důležitých odvětvích, jsou nastavena stejně v celé Evropské unii, takže tolik nehrozí, že by čínští investoři mohli zneužívat aktuální náklonnost některých politiků k získání výjimek, třeba z ochrany životního prostředí, zákoníku práce či veřejných podpor.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Pozitivní čínská návštěva

Česká republika je malá otevřená ekonomika. Více než 80 procent toho, co se vyrobí v české ekonomice, je spotřebováno mimo její území. Jestliže vysoká otevřenost je pozitivní a ukazuje na schopnost českých podniků konkurovat se svou produkcí na zahraničních trzích, je na druhé straně poměrně negativní a potenciálně riziková vysoká orientace na trhy Evropské unie.

Čína a její trh s velikostí více než dvojnásobku celého trhu Evropské unie je pro exportéry obrovským potenciálem a pro českou ekonomiku možností k diversifikaci teritoriální struktury exportu. I když Čína jako celek dosahuje stále nízké úrovně příjmu na obyvatele, i když je často zpochybňován potenciál budoucího ekonomického růstu či jejího politického směřování, je Čína jedním z nejdynamičtěji rostoucích trhů, kde řádově stovky milionů spotřebitelů překročilo hranici příjmů, která jim umožňuje zvyšovat spotřebu.

Růst spotřeby

Růst čínské domácí spotřeby je jednou z nejočekávanějších ekonomických událostí nejen v Číně ale i ve zbytku světa.

Růst čínské domácí spotřeby je jednou z nejočekávanějších ekonomických událostí nejen v Číně ale i ve zbytku světa. Čínská ekonomika by se stala největším trhem pro zboží spotřební i investiční povahy. Lze spekulovat, kdy tento zlom v chování čínské společnosti nastane, ale – jak je známo – štěstí přeje připraveným. V budoucnosti se může ukázat, že úspěšný vstup na trh Číny bude bránou pro vstup na další trhy Asie.

Pokud tedy stávající „koketování“ s čínskými politickými vůdci s ohledem na specifika čínské společnosti a podnikatelského prostředí vytváří předpolí pro postupný vstup českých exportérů na čínský trh, lze považovat návštěvu čínského prezidenta v Česku za pozitivní pro blízkou či více vzdálenou budoucnost. Díky podepsaným dohodám budou mít české firmy jednodušší vstup na trh a vyjednání podmínek s čínskou byrokracií.

Nešiřitelný model

Otázka, zda se česká republika může stát bránou pro vstup čínského kapitálu do zbytku Evropy, je složitá. Vyžadovala by podobnou znalost čínského daňového systému. V případě možnosti optimalizace daňové zátěže čínskými producenty a investory v kombinaci s vhodnou politikou vlády by se Česko mohlo stát pro čínské investory „daňovým rájem“, jako jimi dnes jsou Nizozemí, Kypr nebo Lucembursko. Je však otázkou, zda je to v současném světě boje proti daňovým únikům vůbec realizovatelné.

Na otázku, zda lze šířit model „komunistického kapitalismu“, zní má odpověď: Jednoznačně ne. Jedná se o specifický model ve specifické kulturní a historické entitě. Jediná země, která s ohledem na velikost Číny přichází pro jakékoliv srovnání v úvahu, je Indie. Z toho srovnání pak čínský model vychází prozatím jako úspěšnější než indický model „kapitalistické demokracie“.



Monitor Jana Macháčka