Zločin bílých prapředků by neměl být dědičný

Důsledkem dění v USA a podpory hnutí Black Lives Matter bude debata o odškodnění černých Američanů za mnoho desetiletí otroctví a rasismu. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Jaké by mělo být odškodnění Afroameričanů za otroctví a rasismus?

Podle odhadů šlo v průvodu zhruba 300 lidí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Podle odhadů šlo v průvodu zhruba 300 lidí. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA
Podle odhadů šlo v průvodu zhruba 300 lidí.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V USA se diskutuje o odškodnění Afroameričanů za otroctví. Je to primárně otázka právní, ale i ekonomická. Nevyhnutelným důsledkem současného dění v USA a obrovské podpory hnutí Black Lives Matter bude debata, jaké má být odškodnění černých Američanů za mnoho desetiletí otroctví a rasismu. Úmyslně píši „jaké má být“, protože o tom, jestli má být, se tolik nediskutuje. V médiích už se to hemží výpočty.

Anna Szymanská v komentáři pro Reuters Breakingviews počítá pro začátek s částkou 13 bilionů dolarů. Jak k tomuto výpočtu došla? Když Amerika v roce 1865 zrušila otroctví, patřilo Afroameričanům 0,5 procent bohatství USA. Nyní to jsou tři procenta, přestože tvoří 13 procent obyvatel. Nejde prý o historickou nehodu, ale o důsledek vládních politik a institucionálních záměrů.

Profesor University of Connecticut Thomas Creamer odhaduje nevyplacené mzdy za 89 let otroctví – 1776 až 1865 – na 20 bilionů dolarů, když počítá tříprocentní úrok. Při šestiprocentním úroku jsme na sedmi trilionech dolarů, 50násobku ročního globálního HDP. V roce 1865 rozhodl zákon, že domácnosti Afroameričanů mají dostat 40 akrů půdy a oslíka. Celkem mělo být alokováno 40 milionů akrů půdy, jenže nebylo.

Kdyby tato cena půdy rostla ročně o šest procent, jsme na částce tři biliony dolarů, což je tržní kapitalizace Amazonu a Applu dohromady. To je ale prý jen začátek, pokud jde o transfer bohatství od bílých. Navíc je tu účet za segregační zákony, diskriminaci v práci a vyloučení z vládních programů. Hypotéky v oblastech, kde žily minority, nebylo možné pojistit. Podle Szymanské je prý možná lepší se podívat na dnešní realitu. Afroamerické domácnosti jsou v průměru (mean net wealth) o 800 tisíc dolarů chudší než bílé.

V přepočtu na obyvatele rozdíl činí 13 miliard dolarů. Bílí by se tedy měli vzdát 12 procent svého bohatství. Staletí násilí a diskriminace to sice nevrátí, ale ekonomickou spravedlností je možné začít. Tento zajímavý výpočet vyvolává spoustu otázek. Jsou za bílé považováni i Hispánci? Proč Szymanská nepočítá, kolik bylo vyplaceno sociálních dávek a podpor? Nebo jejich příjemce neuvádí, zda se hlásí k africkým kořenům? Proč neuvádí, kolik bylo vyplaceno státní podpory na hypotéky?

Jaké by mělo být odškodnění Afroameričanů za otroctví a rasismus?



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Progresivistická představa

Na jaře 1990 se ve Federálním shromáždění bouřlivě debatovalo, zda a jak napravovat křivdy způsobené minulým společensko-politickým vývojem – od Bílé hory až po první a druhou světovou válku. A rychle se ukázalo, že jediné, co snad lze ideově uchopit, jsou majetkové křivdy, a to jen ty, které vyvolal Únor 1948.

Dnes jsou restituční nároky kladeny v podmínkách progresivistické představy historické viny za aktuální úspěch, prosperitu a bohatství

Metodologickým vodítkem tehdejšího řešení byly i širší historické úvahy, včetně těch o původním obyvatelstvu Ameriky a o osobách do ní zavlečených na otrockou práci. Ohledně otroků se i dnes nabízí analogie s odškodňováním totálně nasazovaných občanů na práci do Německa. Co se týká původního obyvatelstva Ameriky, stačí připomenout lidovecké heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, a položit si otázku naturální či finanční kompenzace za krádež ostrova Manhattan.

Byl to tento typ otázek, které před 30 lety v ekonomech vyvolávaly silnou nechuť k restitucím. Černý scénář tehdy nenastal a řešení se dočkalo dostatečně široké politické shody. Dnes jsou ovšem totožné restituční nároky kladeny ve zcela jiné atmosféře – v podmínkách progresivistické představy historické viny za aktuální úspěch, prosperitu a bohatství.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Velký hřích

Toto může být zajímavé akademické cvičení, stejně jako, proč Jidáš neuložil 30 stříbrných v bance s úrokem – dnes by měli jeho potomci při jednoprocentním úroku více než 13 miliard stříbrných. Úvaha, jak odškodnit černochy, se zkomplikuje, pokud si položíme otázku, zda jsou na tom lépe dnešní Afroameričané nebo jejich současníci v afrických zemích, odkud byli do Ameriky zavlečeni. Jak to zakomponovat do výpočtu?

Otroctví je velký hřích USA, následky si nesou dodnes. Receptů, jak se s ním vyrovnat, je mnoho, jedním z nejdůležitějších zásadní reforma trestní justice jak na federální, tak na státní úrovni.

Nerad bych mluvil za jiné, ale jak sleduji americkou debatu, nevšiml jsem si, že by odškodnění bylo téma, s nímž by se ztotožňovala velká část Afroameričanů. Také proč, je to nesmyslná debata, jež se nikdy nedobere hmatatelného výsledku. To se mělo řešit za Lincolna (i se řešilo), nikoli za Trumpa. Mnohem víc by Afroameričanům pomohlo, kdyby v USA skončil systematický institucionální rasismus především v trestním systému, kdy černochy mnohem víc šikanuji policisté a u soudů si za stejné prohřešky odnášejí mnohem delší tresty.

Otroctví je velký hřích USA, následky si nesou dodnes. Receptů, jak se s ním vyrovnat, je mnoho, jedním z nejdůležitějších zásadní reforma trestní justice jak na federální, tak na státní úrovni. Akademická cvičení, co by bylo kdyby, by neměla rozptylovat od důležité práce, jak učinit společnost spravedlivější.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Individuální odpovědnost

Poškození si zaslouží odškodnění, zaslouží si ale trest ti, co nic neudělali? V době, kdy si připomínáme 100 let Versailleské smlouvy, není třeba připomínat, že reparace jsou v principu důležitý a správný nástroj, s nímž se však musí zacházet opatrně. V teorii je to jednoduché – stát způsobil škodu a měl by oběti odškodnit. Nicméně stát si neumí sám vydělat a peníze sebere na daních lidem, kteří žádnou škodu nezpůsobili. A přesně to by se dělo v tomto případě.

Nezbývá, než individuální lidská odpovědnost, a snaha o potrestání jakéhokoliv rasismu tady a teď. Odpovědnost za zločiny praprarodičů, navíc v systému, který je umožňoval, musí být individuální. Stát neumí odškodnit oběti, aniž by poškodil nevinné. Hlavním cílem nyní musí být postarat se, aby se to nedělo dále.

Největším problémem je, že by měl stát selektivně zdanit lidi na základě barvy pleti, aniž by prokazoval, zda se daný člověk dopustil rasistického násilí. Může být zločin praprapředků dědičný? Zjevně by neměl být. I lidé, kteří zasvětili celý život boji proti rasismu, by museli zaplatit odškodné jen proto, že mezi jejich předky byl rasista. A možná ani nebyl. Je to jako kdybychom chtěli po současných potomcích bývalých členů KSČ, aby doplatili zbytku populace rozdíl mezi průměrnou mzdou v Rakousku a u nás.

Nezbývá, než individuální lidská odpovědnost, a snaha o potrestání jakéhokoliv rasismu tady a teď. Odpovědnost za zločiny praprarodičů, navíc v systému, který je umožňoval, musí být individuální. Stát neumí odškodnit oběti, aniž by poškodil nevinné. Hlavním cílem nyní musí být postarat se, aby se to nedělo dále.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Nereálná diskuse

Debata o reparacích za otroctví se může vést maximálně v morálně-filozofické rovině. I tak se nabízí otázka, zda má smysl tyto historické křivdy otvírat. Pokud by se kompenzací dočkala afroamerická komunita, ozvou se i ostatní. Výsledkem by mohla být situace, kdy by se odškodnění domáhala řada etnických, náboženských a jiných lidských skupin. Například český občan by mohl požadovat od švédské vlády odškodnění za újmu na majetku, kterou jeho předkové utrpěli v průběhu třicetileté války.

Částka 80 bilionů dolarů činí veškeré diskuse o možných kompenzacích, zcela nereálnými

Pokud by měly být uspokojeny všechny podobně absurdní nároky, nastane vlna vládních bankrotů, masivní tisk peněz a inflace. Ve světě by zřejmě zavládl nepředstavitelný chaos. Z technického hlediska jsou mnohé výpočty novinářů zarážející. Například astronomická částka sedm trilionů dolarů vychází z šestiprocentní úrokové sazby. Proč zrovna šest procent? Má toto číslo reálný základ?

Nejčastější odhady hovoří zhruba o deseti milionech otroků. Pokud bychom vzali aktuální americký čistý mediánový příjem 32 tisíc dolarů a 250 let otroctví, dostaneme se na částku 80 bilionů dolarů, což nepředstavuje 50násobek globálního HDP, ale zhruba 60 procent světového ekonomického výstupu. A jde o částku, která činí veškeré diskuse o možných kompenzacích, zcela nereálnými.



Pavel Kohout, Algorithmic Investment Management, a.s.

Pavel Kohout, Algorithmic Investment Management, a.s.

Nelegitimní reparace

Finanční odškodné černým Američanům za otroctví? Nic takového se nikdy nestane. Z mnoha důvodů. Tím prvním je právo. Reparace černochům by představovaly obrovskou pokutu pro nejen bílé, ale i ostatní Američany, která by byla udělena na základě kolektivní a dědičné viny. Ani jeden z těchto konceptů nemá v právním státě místo. Reparace černochům by proto byly stejně nelegitimní jako masivní a makroekonomicky významná pokuta udělená nacistickým režimem Židům v roce 1938 (Judenbusse).

Finanční transfery podstatně snižují motivaci pracovat, vzdělávat se a podnikat. To je to poslední, co by tato etnická menšina měla zapotřebí.

Dále existuje řada ekonomických argumentů proti masivním transferům ve prospěch údajně „znevýhodněné“ části populace. V první řadě, finanční transfery podstatně snižují motivaci pracovat, vzdělávat se a podnikat. To je to poslední, co by tato etnická menšina měla zapotřebí.



Monitor Jana Macháčka