Závislost na zahraničí dědictvím komunismu

Objevují kritické hlasy, které upozorňují na velký odliv prostředků ve formě dividend z Česka. Jan Macháček se ptá: Co soudíte o odlivu dividend a velké závislosti české ekonomiky na zahraničním kapitálu?

Je Česko na zahraničním kapitálu závislé příliš? foto: Richard Cortés, Česká pozice

Je Česko na zahraničním kapitálu závislé příliš?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Zástupci Americké obchodní komory v ČR se zúčastnili semináře na téma rozvoje českého hospodářství, který se konal pod záštitou Hospodářského výboru Senátu Parlamentu ČR. Na semináři se objevily i kritické hlasy upozorňující na příliš velký odliv prostředků ve formě dividend do zahraničí, což prý obírá pracující o jejich příjmy. Také se mluvilo o tom, že Česká republika je příliš závislá na zahraničním kapitálu.

V komoře se proto rozhodli analyzovat statistické údaje. Hrubý domácí produkt (HDP) představuje celkovou hodnotu, která se v ekonomice vytvořila. Hrubý národní důchod (HND) představuje tuto hodnotu upravenou o důchody rezidentů v zahraničí a o dividendy a další prostředky vyplacené nerezidentům. Česká republika má třetí největší rozdíl mezi HDP a HND v rámci EU. Je to ale nutně špatně? Může to být špatně, ale také nemusí. Pro investory je důležitá návratnost investice. Vysoký odliv prostředků ve formě dividend může odrážet velký objem investic a signalizovat příznivé prostředí pro investory. Dnešní situace může být přechodným obdobím, které je důsledkem přitažlivosti trhu a nedostatku domácího kapitálu v minulosti. Za zmínku stojí i skutečnost, že dva největší rozdíly mezi HDP a HND připadají na Lucembursko (které má nejvyšší HDP a zároveň i nejvyšší HDN v rámci EU) a Irsko (které má 10. nejvyšší HND v rámci EU). Řecko a Španělsko jsou na třetím a čtvrtém místě na opačné straně žebříčku (nejnižší rozdíl mezi HDP a HND).

Navrhují tedy kritici tohoto jevu, abychom se raději ocitli ve společnosti Řecka a Španělska? Co soudíte o odlivu dividend a závislosti české ekonomiky na zahraničním kapitálu?



Aleš Chmelař, Úřad České vlády

Nečíst data špatně

Příliv zahraničních investic přinesl naší zemi nebývalý růst a modernizaci živořícího národního hospodářství. Integroval naši ekonomiku do mezinárodních hodnotových řetězců, dovolil nám uvolnit obchodní bilanci a využít světových inovací. S daty o naší čisté výnosové bilanci však musíme zacházet opatrně.

Mezi země s reálně „nejmenším“ odlivem nepatří Španělsko a Řecko (což je podivná analytická zkratka), nýbrž země s čistým přílivem zahraničních výnosů (Dánsko, Švédsko a Německo), kterým rozhodně nemůžeme připisovat neúspěch.

Nelze říct, že je vše v pořádku jen proto, že mezi země s nejvyšším odlivem výnosů patří kromě nás i Lucembursko a Irsko (tedy ti úspěšní). I přes velký sektor ekonomiky pod zahraniční kontrolou nesdílíme s těmito zeměmi základní důvod vyššího odlivu, tj. zásadně jiný druh investic (v případě Lucemburska finanční sektor a v případě Irska znalostní ekonomika), přičemž v obou zemích investiční prostředí požívá jistou národní regulatorní diskreci. Mezi země s reálně „nejmenším“ odlivem pak nepatří Španělsko a Řecko (což je podivná analytická zkratka), nýbrž země s čistým přílivem zahraničních výnosů (Dánsko, Švédsko a Německo), kterým rozhodně nemůžeme připisovat neúspěch.

Debata o tomto problému musí být založená na dobré analýze dobrých dat, nikoli na zkratkovitém myšlení. Úřad vlády proto v rámci Akčního plánu pro růst a zaměstnanost bude předkládat vládě studii, která se pokusí tuto debatu postavit na robustnější analytický základ.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Pláč nad rozlitým mlékem

Kritika odlivu dividend do zahraničí připomíná pláč nad rozlitým mlékem. Současný odliv dividend je pouze opožděným důsledkem procesu transformace české ekonomiky. Jak ukázala kuponová privatizace, největším problémem ekonomické transformace byl především nedostatek domácího kapitálu. Nestačí pouze získat vlastnickou kontrolu nad podnikem, ale je nutný dostatečný kapitál pro nákup technologií, modernizaci výroby, podporu výzkumu a vývoje.

Čtyřicet let komunistického režimu neumožnilo naakumulovat dostatečné úspory, které mohly být přetaveny v investice. V konečném důsledku tedy kapitál potřebný na restrukturalizaci podniků musel přijít ze zahraničí. Česko je malou otevřenou ekonomikou, která vždy bude v centru pozornosti zahraničních investorů.

Rozlišujme

Pro zhodnocení odlivu dividend je nutné rozlišit portfoliové a přímé zahraniční investice. Cílem portfoliových investorů je právě realizace zisku – například i ve formě čerpání dividend. Portfoliové investice jsou vysoce nestabilní. Portfolioví investoři uzavírají své pozice v reakci na nepříznivě informace a často podléhají davovému chování.

Naopak přímí zahraniční investoři hledají dlouhodobé zhodnocení svých prostředků. Vytvářejí nová pracovní místa, platí daň ze zisku, přináší nové technologie a inovace. Část zisku odvádí zpět do mateřské společnosti (investorům) ve formě převodu zisku nebo dividendy. Podstatné ale je, zda jde o větší nebo menší část vytvořeného zisku. Pro českou ekonomiku bude vždy výhodnější, pokud větší část zisku bude reinvestována – například ve formě rozšiřování vývojových a inovačních kapacit.

Odliv zisku a dividend je pouze vyústěním masivního přílivu zahraničních investic v důsledku nedostatku domácího kapitálu na počátku transformace.

Odliv zisku a dividend je tudíž pouze vyústěním masivního přílivu zahraničních investic v důsledku nedostatku domácího kapitálu na počátku transformace. Nestabilitu může přinášet vysoký podíl portfoliových investic nebo přímých zahraničních investic s nízkou přidanou hodnotou, které se snadno při změně podmínek přesunou do výhodnějších zemí. Rizikový může být také dopad odlivu zisků a dividend na platební bilanci a zprostředkovaně na stabilitu měny.

Bude zajímavé sledovat, zda čeští investoři najdou dostatek finančních prostředků na investice v zahraničí, respektive zda budou schopni konkurovat i v rámci české ekonomiky investorům ze zahraničí. V obou případech půjde o běh na dlouhou trať. Prozatím můžeme sledovat první vlaštovky jako investice PPF v Číně a Rusku nebo úspěšnou firma Jablotron v Česku a věřit, že růst ekonomiky zvýší šance českých investorů v konkurenci globálních investic.

Pro netrpělivé pak může být alternativou myšlenka znárodnění podniků zahraničním investorům nebo restrikce na odliv kapitálu do zahraničí. Ale tuto alternativní cestu řešení problémů snad máme již historicky za sebou.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Přibližme se integrujícímu jádru EU

Zhoršení rozdílu mezi hrubým domácím produktem (HDP) a hrubým národním důchodem (HND) je důsledkem převahy zahraničního kapitálu u nás nad naším kapitálem v cizině, a to v situaci, kdy zpomalení hospodářského růstu v naší oblasti (a růst nejistoty všeobecně) vede na jedné straně k potřebě realizovat důchod z předchozích investic, na straně druhé ke snížení objemu kapitálu připraveného dále investovat v jiných zemích.

Skutečnost, že je u nás investováno řádově více cizího kapitálu než našeho v cizině, je smutný důsledek čtyřiceti let komunismu. Po roce 1989 byl náš stát zcela dekapitalizován a hledat kapitál pro rychlý rozvoj hospodářství uvnitř země bylo marné. (Ostatně kupónová privatizace byla jakýmsi pokusem tento problém obejít.) Zahraniční kapitál umožnil v podstatě úspěšnou transformaci, a tím vytvořil hodnoty daleko vyšší, než se dnes snad snaží extrahovat.

Důležité upozornění

Přesto je tento vývoj důležitým upozorněním pro naši budoucí hospodářskou politiku v několika směrech. Dokud trvá naše závislost na světovém kapitálu, je velice důležité, abychom udržovali v naší zemi prostředí, které cizí kapitál (a také náš nově vytvořený) láká k dalším tuzemským investicím. Rozhoduje-li se investor, zda má v této části světa investovat, a pokud vůbec, zda právě v Česku a nikoli u sousedů, bude se zajímat, zda země, kam investuje, má otevřený přístup k velkému evropskému trhu. Kdekoli udržujeme (nebo dokonce vytvoříme) bariéru mezi námi a evropskou komunitou, odrazujeme tyto investice a zvyšujeme nebezpečí, že kapitál poplyne spíše od nás než k nám.

Kdekoli udržujeme bariéru mezi námi a evropskou komunitou, odrazujeme investice a zvyšujeme nebezpečí, že kapitál poplyne spíše od nás než k nám.

Naše země má řadu výhod, které není třeba opakovat, ale při dnešním vývoji v Evropské unii je nutné, abychom se co nejvíce přiblížili k integrujícímu se jádru. V tomto směru zaostáváme; je například nepochopitelné, že se bráníme rychlému přijetí eura. Mnoho investorů sem přicházelo od 90. let proto, že předpokládali přijetí eura, takže se mohou v budoucnosti rozhodovat jinak.

Dlouhodobým řešením je podpora našeho investování doma i v cizině, aby se snižovala nerovnováha v investicím. To je ovšem běh na dlouhou trať.



Jan Drahokoupil, Evropský odborový institut (ETUI) a Mannheimská univerzita

Odliv dividend jako příznak ekonomického modelu závislosti

Velký rozdíl mezi hrubým domácím produktem (HDP) a hrubým národním důchodem (HND) představuje makroekonomické riziko a dělá Česko chudší. Lze očekávat, že v budoucnosti odliv dividend poklesne spolu s nástupem dalších fází investičního cyklu. Zároveň je však repatriace zisků fenoménem, se kterým se Česko musí naučit žít. Odráží totiž ekonomickou závislost na zahraničních investicích. Tento model byl řešením problému zpackané transformace. Zároveň však nyní naráží na svoje limity. Proces konvergence se Západem se za poslední desetiletí prakticky zastavil. Rozdíl mezi HDP a HND lze snížit zvýšením mezd, zamezením zneužívání tržní síly a chytrou podporou reinvestic. Tyto politiky jsou také klíčem k vymanění se z modelu ekonomické závislosti.

Česko je spolu s ostatními zeměmi východní Evropy svou závislostí na zahraničních investorech specifické. Samozřejmě, že i jiné otevřené ekonomiky vykazují velkou zásobu zahraničních investic. Ve vyspělých zemích je však vyvážena velkou mírou domácích investic v zahraničí. Ty generují výnosy, které vyvažují odliv dividend. Míra českých investic v zahraničí je však jen velice malá. Srovnání s Irskem, Lucemburskem a i Řeckem a Španělskem pokulhává. V případě Irska a hlavně Lucemburska čistý odliv dividend do velké míry odráží jejich statut daňových rájů. Řecko je i v tomto ohledu výjimečné, neboť se jedná o nezvykle uzavřenou ekonomiku. Španělsko je zase velká země. Poměr zásob zahraničních investic k HDP je funkcí velikosti ekonomiky. Není proto překvapivé, že ve Španělsku je zásoba zahraničních investic a míra repatriace zisků relativně nízká. Česko by se tak mělo spíše srovnávat s malými otevřenými ekonomikami, jakými jsou Belgie, Nizozemsko či skandinávské země; ty vykazují daleko vyrovnanější způsob ekonomické integrace.

Výše mzdy

Odliv kapitálu ve formě dividend představuje riziko pro udržení rovnováhy platební bilance. V tomto kontextu je relativně neproblematické, že průmyslové firmy patří mezi největší zdroje odlivu zisků. Zároveň totiž generují exportní výnosy, které pozitivně přispívají k vnější ekonomické rovnováze. Je však důležité si povšimnout, že mezi sektory s největší mírou repatriace patří i infrastrukturní sektory, telekomunikace a finanční služby. Ty nijak pozitivně k platební bilanci nepřispívají a přínos zahraničního know-how je zde méně zřejmý. Navíc, jak varuje ve svých studiích OECD, tyto sektory u nás vykazují nadprůměrnou ziskovost. Je tedy otázkou, zda v Česku nedochází ke zneužívání tržní síly a neselhává regulace hospodářské soutěže.

Je relativně neproblematické, že průmyslové firmy patří mezi největší zdroje odlivu zisků. Zároveň totiž generují exportní výnosy, které pozitivně přispívají k vnější ekonomické rovnováze.

Odliv dividend pracující o příjmy neobírá. Nízká mzdové hladina jej však podporuje. Odliv přichází až po rozdělení přidané hodnoty mezi majiteli firem a zaměstnanci. K problému v Česku dochází již v této fázi. Zvýšení mezd by zmenšilo objem prostředků k repatriaci a snížilo rozdíl mezi HDP a HND. Zároveň by se zvýšila životní úroveň i domácí poptávka. Nízké mzdy také Česko udržují v pozici ekonomiky přitahující investice skrze levnou pracovní sílu. Tudy však cesta k další konvergenci nevede.

Dalším způsobem snížení míry repatriace je skrz stimulace větší míry reinvestic. Kapitál by tolik neodcházel, kdyby se mu nabízely atraktivní investiční příležitosti. Ty nelze vytvořit dalším spoléháním se na konkurenční výhodu levné práce. Jediný udržitelný způsob představuje zvýšení kvality lidského kapitálu a infrastruktury, včetně veřejných služeb.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Špatně postavený problém

Uvedený problém asi nebude dobře postavený. Nejspíš jde jen o to, že dividendy zahraničních firem se někomu zdají být příliš vysoké, tedy že tyto firmy dosahují zdánlivě „nepřiměřeně“ vysoké zisky.

Pokud je tomu tak, nejdřív připomenu, že kdysi se zde řešil právě opačný problém, kdy firmy svůj zisk uměle snižovaly a tunelovaly svůj majetek formou takzvaného transfer pricingu, tj. prostřednictvím smluv s mateřskou či jinak spřízněnou firmou.

Kdysi se zde řešil právě opačný problém, kdy firmy svůj zisk uměle snižovaly a tunelovaly svůj majetek formou takzvaného transfer pricingu.

Dnes diskutovaný „příliš vysoký“ zisk je tedy jiného druhu a podle učebnic by měl signalizovat poněkud jinou závadu. Alespoň u nás ve škole mně u zkoušky musí studenti popsat, jak existence kladného zisku – ve fungujícím konkurenčním prostředí – přiláká na příslušný trh další konkurenty, čehož důsledkem je snížení ceny příslušného produktu, tedy i zisku, a to až do dosažení shut-down ceny, při které nebude mít první z konkurentů na zaplacení fixních nákladů.

Pokud by tomu bylo skutečně tak, že zisky zahraničních firem jsou „nepřiměřeně“ vysoké, měl by o tom být neprodleně informován antimonopolní úřad. Jedině ten by totiž mohl autoritativně ověřit, zda zahraniční firmy nejsou „nepřiměřeně“ zvýhodňovány oproti potenciální domácí konkurenci. Například by mohl takto odhalit strukturální defektnost takzvaných investičních pobídek, které – jen tak na okraj – do této ekonomiky zavedla již předlistopadová vláda Lubomíra Štrougala.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Česká dvourychlostní ekonomika

Především v raných fázích ekonomické transformace v 90. letech bylo těžko představitelné, že by tato transformace byla úspěšná bez výrazné injekce zahraničního kapitálu, neboť v tuzemských podmínkách se kapitálu jaksi nedostávalo. A to nemluvíme o zkušenosti, znalosti, kontaktech, které s sebou zahraniční investice nesly. Tiše se však tehdy předpokládalo, že výrazná role zahraničních korporací v raných transformačních fázích bude následně vyvážena odpovídající pozicí korporací tuzemského původu a že později dojde i k vývozu tuzemského kapitálu do zahraničí a jeho alokace v těch teritoriích, kde by se mu mohlo dostat vyššího zhodnocení než v tuzemsku či jinde v Evropě. K tomu však dosud nedošlo. S odstupem lze také konstatovat, že masivní a náhlý vstup velkého počtu zahraničních investorů v podmínkách tehdy ještě velmi nezralé tržní ekonomiky odpovídající nástup tuzemského kapitálu v domácí ekonomice i v zahraničí pozdržel.

Projevem dvourychlostní ekonomiky je též to, že v našich podmínkách fakticky nevznikl funkční Mittelstand, jež má velmi důležitou funkci nejen ekonomickou, ale i sociální a působí vůči danému území soudržně.

Z tohoto pohledu je možné o české ekonomice stále hovořit jako o dvourychlostní a tato dvojí rychlost se projevuje v řadě aspektů. Velmi viditelným projevem je chronicky deficitní bilance výnosů v rámci platební bilance, jež dosahuje obrovského makroekonomického rozsahu (zhruba 8 procent HDP či čtyřleté průměrné čisté pozici České republiky vůči rozpočtu Evropské unie, tedy čtyřletému čistému přílivu fondů Evropské unie). Částečně se projevuje například i v tom, že řada dovozů do České republiky je uskutečňována pod zahraničním vlivem dobře fungujících řetězců a vytlačuje produkci tuzemskou (což je patrné zvláště v regionálním a lokálním pohledu). Projevem tohoto stavu je též to, že v našich podmínkách fakticky nevznikl funkční Mittelstand, jež má velmi důležitou funkci nejen ekonomickou, ale i sociální a působí vůči danému území soudržně. U nás je velmi obvyklé, že v regionech existují provozy, jejichž produkce je z drtivé většiny vyvezena, a lokální trh je saturován dováženým zbožím.

Všechny tyto a některé další projevy indikují strukturální poruchy a rizika. Mohou být vnímány jako velká překážka pro sblížení urbánních a rurálních teritorií v České republice, neboť vedou k neoptimálnímu využití zvláště lokálních a regionálních zdrojů a v důsledku brání tomu, aby se česká ekonomika a společnost stala homogennější. Nemám vůbec nic proti tomu, aby v české ekonomice fungoval zahraniční kapitál. Informace o tom, kam míří dividendy je velmi důležitá a záleží na ni. Měli bychom nasměrovat všechny legitimní nástroje hospodářské politiky k tomu, aby nastalý stav vyvážila větší váha a význam firem tuzemského původu a zaměřit se též na model vývozu českého kapitálu do těch zemí, kde toto dává dlouhodobý smysl.



Pavel Kohout, Partners

Podpořme malé a střední podniky

Americká obchodní komora v Praze publikovala zprávu, podle níž český hrubý národní důchod (HND) představuje jen asi 86 procent hrubého domácího produktu (HDP). Národní důchod odpovídá příjmům v dané ekonomice. Nezahrnuje dividendy, které jsou na území Česka sice vydělané, ale vyplácené zahraničním akcionářům. Česko je bohužel subdodavatelskou ekonomikou, která funguje na základě velmi tenkých ziskových marží.

Česko by mělo přijmout inteligentní daňovou politiku a stát by měl být vstřícnější vůči malým a středním podnikům. Jedině mezi nimi lze totiž najít budoucí šampiony.

Ze západních zemí je v podobné situaci Irsko, kterému se však alespoň podařilo stát se mezinárodně vyhledávanou daňově výhodnou lokalitou. V Irsku se vykazují zisky nadnárodních korporací, kdežto Češi pracují jen jako levní montéři. Pokud Češi pracují v kvalifikovanějších pozicích, jsou relativně vzato ještě levnější než západní inženýři, manažeři nebo výzkumníci. Smutná situace.

Co s tím? Direktivní metody – překážky v odlivu dividend – by nefungovaly. Tím bychom se jen dostali na úroveň zemí třetího světa. Spíše by bylo žádoucí podpořit domácí podnikání. Nikoli však dotacemi, které jsou vždy jen nástrojem korupce a klientelismu. Nikoli státními zakázkami, pro které platí totéž. Česko by mělo přijmout inteligentní daňovou politiku a stát by měl být vstřícnější vůči malým a středním podnikům. Jedině mezi nimi lze totiž najít budoucí šampiony, podnikatele, kteří budou úspěšní díky schopnostem spíše než díky „šikovné“ privatizaci a zručnosti v čerpání dotací.



Radek Schmied, Partner společnosti REDBAENK

Není tu žádný problém. Naopak

Faktem je, že z České republiky v posledních letech každoročně odchází na dividendách stovky miliard korun. Na první pohled kontroverzní téma, jelikož z ekonomiky odchází kapitál, který by mohl být investován v Česku, je však filozofickou než ekonomickou otázkou. A nemyslím diskusi o tom, kolik ze zahraničních vlastníků je v Nizozemsku, na Maltě či na Kypru vlastněno českými občany.

Za prvé, nelze upřít vlastníkům společností nárok na svobodné rozhodování o alokaci svých zisků (nehledě na to, že se jedná o zisk již zdaněný), Česká republika prostřednictvím Ministerstva financí tedy dostala svůj desátek. V tomto případě dokonce ve výši 19 procent na dani z příjmů. Občas je dobré si uvědomit, že na každé čtyři vyplacené koruny dividendy půjde jedna koruna do státního rozpočtu na platy ve školství, přídavky na děti, důchody atd.

Opravdu chceme, aby dividendy vyplácené zahraničním vlastníkům se investovaly v České republice a poměrově navyšovaly hodnotu majetku zahraničních vlastníků oproti domácím investorům?

Za druhé, občas slyšíme kritiku na poměrně vysoký podíl firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice. Jen počet firem s německou účastí se v Česku odhaduje téměř na čtyři tisíce. Není se čemu divit, podíl německých firem na zahraničním kapitálu v Česku dosahuje 21 procent. Opravdu chceme, aby dividendy vyplácené zahraničním vlastníkům se investovaly v České republice a poměrově navyšovaly hodnotu majetku zahraničních vlastníků oproti domácím investorům, aby zahraniční firmy posilovaly tržní podíl na úkor českých firem, aby zahraniční investoři koupili více nemovitostí na Václavském náměstí, aby z dividend ponechaných v České republice nakoupili více hektarů lesů a orné půdy?

A na závěr za třetí, tento týden byla zveřejněna statistika prodejů Škoda Auto za srpen. Pouze 7,9 procenta vyrobených automobilů bylo dodáno zákazníkům v České republice. Zbývající podíl prodala Škoda Auto v jiných zemích, především v západní Evropě a v Číně. Nepředpokládám, že podobné společnosti, které podnikají globálně a na českém trhu realizují pouze část svých tržeb, společnosti, které pro svou výrobu potřebují významné investice do výrobních kapacit, historicky podcenily investice na úkor výplaty dividend svým akcionářům.

Obecně tedy – podle mého – není špatně, že zahraničním společnostem odcházejí vysoké dividendy. Je to znak toho, že ekonomice se daří a že podniky v Česku fungují, jsou dostatečně zainvestované, jsou schopny vyplácet zaměstnancům mzdy, generovat zisk a platit daně. A nakonec vyplatit i ty dividendy.



Monitor Jana Macháčka