Státy se nesmějí bát zadlužit, má-li to smysl

Americká fiskální pomoc ekonomice v pandemické krizi je razantnější než v Evropské unii. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Mají mít členské státy unie odvahu se více zadlužovat? Za jak dlouho se má EU vrátit k maastrichtským kritériím, respektive kritériím Paktu stability a růstu?

Státní dluh (ilustrační obrázek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Státní dluh (ilustrační obrázek). | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Státní dluh (ilustrační obrázek).

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Ekonomové upozorňují, že americká fiskální pomoc ekonomice v pandemické krizi je mnohem razantnější než v Evropské unii. Evropa by se prý měla inspirovat a být odvážnější už proto, že recese v ní bude delší a větší. Nějaké další společné akce však EU asi není schopná. Mají mít členské státy EU větší odvahu se více zadlužovat? A jak dlouho? Za jak dlouho se má EU vrátit k maastrichtským kritériím, respektive kritériím Paktu stability a růstu? A má se k nim vůbec vracet? Není rozumnější je zrušit?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Odstrašující bubák

Evropané mají často sklon dělat věci napůl, z čehož pak mají jen poloviční úspěch, a vypadá to, jako by ve snaze sedět na dvou židlích spadli mezi ně. Zdá se, že to učinili i ve finanční krizi před deseti lety a že se chystají to učinit teď znovu. Stále se opakující srovnávání pandemie s válkou je značně obehrané, ale co se týče financí, pak v obou případech má prohra mnohem horší důsledky (i ekonomické) než jakékoli zadlužení. Tudíž státy se nesmějí bát zadlužit, má-li to smysl.

Krize ukazuje nesmyslnost mnoha evropských pravidel i národních „dluhových brzd“– kdykoli nastane problém, jdou stranou. Dluhové brzdy jsou totiž nastaveny tak, aby slouzily jako odstrašující bubák. Dokud hrozí jen z dálky, umravňují populismus vlád, což je asi dobře.

Krize ukazuje nesmyslnost mnoha evropských pravidel i národních „dluhových brzd“– kdykoli nastane problém, jdou stranou. Dluhové brzdy jsou totiž nastaveny tak, aby slouzily jako odstrašující bubák. Dokud hrozí jen z dálky, umravňují populismus vlád, což je asi dobře. Pokud by na ně došlo, fungují vždy nerozumně, protože vedou k přiškrcení finančních prostředků, když je nutné je uvolnit, zatímco v dobrých dobách zbytečnému rozhazování nebrání.

Proto je nelze brát vážně, slouží jen k odstrašení, ale v praxi budou jen papírovými tygry. (To se netýká maastrichtských kritérií, která mají sloužit k rozhodnutí o přijetí do eurozóny, a tam slouží dobře, pokud se uplatňují.) Je ostuda, že demokracie dospívají k závěru, že je nutné hospodaření demokraticky zvolených vládců takovými šidítky kontrolovat. Když už to děláme, měli bychom hledat způsob, jak nutit vlády, aby vyrovnávaly dluhy, když je konjunktura a mají na to, nikoli vymýšlet dluhové brzdy. Zatím buďme rádi, že se dluhové brzdy budou obcházet.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Výjimka pandemie

„Jsem sice zdejší a ty místní mravy mám v krvi; řek bych však, že tenhle zvyk se nejlíp uctí, když se poruší,“ říká Hamlet v překladu Milana Lukeše. Nejsem si jistý, zda mají politici v krvi „místní mravy“ fiskální odpovědnosti, její zvyky však porušením uctívají často. Pakt stability a růstu je proto v podstatě bezcenným kusem papíru a jakékoliv jeho zmírnění se bude rovnat faktické rezignaci na fiskální pravidla. Tím se však opět eurozóna velmi promění, a argument o závazku přijmout euro bude ještě slabší.

Vlády se nemají programově zadlužovat. Měly by hospodařit s vyrovnanými rozpočty, nebo by se o to měly aspoň snažit. Pandemie je výjimkou. A vlády měly volit vyšší zadlužení a nakoupit například dost vakcín za vyšší cenu, zaplatit dost testů či „motivačné“, aby lidé zůstali doma a zavřeli podniky.

Eurozóna, do které jsme se teoreticky zavázali vstoupit Přístupovou smlouvou z roku 2003, je naprosto jiná měnová unie než ta z roku 2021 a dále. Zda je zadlužování dobré z fiskálního hlediska, je jiná otázka než dosud probírané politické hledisko. Ale i tady jsem „ze staré školy“, že se vlády nemají programově zadlužovat. Měly by hospodařit s vyrovnanými rozpočty, nebo by se o to měly aspoň snažit.

Pandemie je výjimkou. A vlády měly volit vyšší zadlužení a nakoupit například dost vakcín za vyšší cenu, zaplatit dost testů či „motivačné“, aby lidé zůstali doma a zavřeli podniky. Vlády zcela propadly ve vyřešení nerovnice, že biliony jsou více než miliardy. Každý měsíc pandemie stojí neuvěřitelné částky. Výdaje veřejných rozpočtů jsou v porovnání s tím zcela zanedbatelné. Ale po pandemii bychom se měli vrátit k fiskální odpovědnosti.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom banky CREDITAS

Dominik Stroukal, hlavní ekonom banky CREDITAS

Tři cesty

Nepřekvapuje, že členské země Evropské unie porušují evropská rozpočtová pravidla. Překvapuje však, že je neporušovaly mnohem dříve, více a všechny. Symbolem rozpočtové nezodpovědnosti se stalo Řecko, které však jen využilo všech možností, které mu členství v EU a společná evropská měna přinesly. Je s podivem, že toho jiné země nevyužily stejně a držely se zkrátka.

V ideálním světě stoupenců liberální evropské spolupráce by se všichni měli zodpovědně držet zkrátka a zbytečně se nezadlužovat, neboť chceme být součástí rodiny evropských zemí. V realitě se však členské země EU liší, a především jejich představitelé nejsou zpravidla typickými členy jedné, vzájemně se milující rodiny. Pakt stability a růstu měl určitou sílu na konci devadesátých let, kdy se členské země na pravidlech nadšeně domluvily. Po téměř čtvrt století je iluzí si myslet, že takový dokument bude svazovat jen pro náš dobrý pocit.

Za prvé, můžeme zkusit pravidla změnit, opět zasednou k jednomu stolu. Druhou cestou je odklon od evropské integrace. Třetí cestou je ještě těsnější unie. Dobré řešení neexistuje, proto nejprve vyzkoušejme první cestu. Pokud nevyjde, rozhodněme se na rozcestí, jestli se vydat tou druhou či třetí.

Cesty jsou tři. Za prvé, můžeme zkusit pravidla změnit, opět zasednou k jednomu stolu, což bude za rok 25 let a mělo by to určitou symboliku. Stejně jako dříve i nyní by mohla pravidla pár let fungovat prakticky dobrovolně. Možná by se i nastavila dobrovolně, protože nedává smysl vynucovat něco, aniž bychom uměli trestat.

Druhou cestou je odklon od evropské integrace. Řešení problému to je, ale ze zkušenosti víme, že se této cesty nechytají politici ani voliči kvůli specifickým problémům Paktu stability a růstu a touze po rozumnější rozpočtové a měnové politice, ale často je to pro ně spíše nástroj k vynucování protekcionismu a xenofobie.

Třetí cestou je ještě těsnější unie. Federace by problém rozpočtových pravidel vyřešila, ale můžeme si být jistí, že za dalších 25 let nezapomeneme, proč jsme federaci zakládali, a nebude zneužívaná k jiným cílům? Dobré řešení neexistuje, proto nejprve vyzkoušejme první cestu. Pokud nevyjde, rozhodněme se na rozcestí, jestli se vydat tou druhou či třetí.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Odpis státního dluhu

Pohled na zadlužení se mění. Předchozí desetiletí se neslo ve znamení dluhové intolerance. Panoval jednoznačný názor, že dluh je špatný, a vlády by měly zabránit jeho zvyšování. V souvislosti s ultranízkými sazbami a bezprecedentní pandemií však nastal tektonický posun ve vnímání státního dluhu. V prostředí nízkých úroků vykazuje fiskální politika značnou účinnost. Navíc pandemie představuje velkou neznámou a není bezpečné ji podceňovat. Proto benevolentnější postoj k zadlužování zaujímá i Mezinárodní měnový fond.

V poslední době se začíná stále častěji objevovat názor, aby centrální banky odepsaly státní dluh, který drží ve svých bilancích. Taková myšlenka byla před pár lety absurdní, ale stále více ekonomů se jí začíná reálně zabývat. Určitou logiku to má.

Tento přístup může vést k fiskální dominanci – tedy režimu, kdy monetární politika neslouží primárně k udržení cenové stability, ale k zajištění dostatečně uvolněných měnových podmínek k robustní rozpočtové expanzi. Taková konstelace přispívá k velké destabilizaci finančního systému a způsobuje bubliny na trzích aktiv. Návrat k normální výši úrokových sazeb je extrémně náročný. Řada investorů doufá, že měnová politika zůstane uvolněná navždy.

Představitelé Evropské centrální banky i řady evropských zemí upozorňují, že eurozóna ani zdaleka neopouští model monetární dominance. Fiskální výdaje zůstanou vyšší jen omezenou dobu. Například šéf Bundesbanky Jens Weidmann prohlásil, že jakmile pandemie odezní, měly by země eurozóny rychlé zredukovat své bobtnající dluhy.

Ekonomiku lze oddlužit pouze fiskálními restrikcemi, inflací, státním bankrotem nebo umazáním dluhů. V poslední době se začíná stále častěji objevovat názor, aby centrální banky odepsaly státní dluh, který drží ve svých bilancích. Taková myšlenka byla před pár lety absurdní, ale stále více ekonomů se jí začíná reálně zabývat. Určitou logiku to má.Ukončit neortodoxní monetární nástroje, jako je kvantitativní uvolňování, půjde také pouze nekonvenčně.



Monitor Jana Macháčka