Šéf ECB prospět může. Nesmí to ale přehánět.

Guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi opakovaně vystupuje ze své čistě ekonomické role a nabízí řešení v politické a institucionální oblasti. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: Kam jsme se to dostali, že politickou vizi pro Evropu představuje centrální bankéř?

Mario Draghi představuje politickou vizi pro Evropu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mario Draghi představuje politickou vizi pro Evropu. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Mario Draghi představuje politickou vizi pro Evropu.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi vystoupil v poslední letech už po několikáté z ulity centrálního bankéře na politické a institucionální pole. Vlády podle něj musí více investovat do infrastruktury a zaujmout prorůstovou pozici. Evropa musí zkompletovat bankovní unii, zařídit fiskální integraci apod.

Kam jsme se to dostali, že politickou vizi pro Evropu a dokonce vizi pro institucionální a ústavní architekturu musí v Evropě představovat centrální bankéř? O čem to svědčí? A souhlasíte s ním?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Draghi tlačí evropské instituce k rozhodnutí

Nepřekvapuje mě, že vizi Evropy dnes představuje guvernér ECB, je to totiž šéf nejvýkonnější federální instituce Evropské unie. Tato instituce je možná jako jediná schopna přiměřeně rychlé reakce na podněty z reálného světa. Evropskému parlamentu a Evropské komisi k tomu schází pravomoc, Radě akceschopnost. Mario Draghi je navíc úspěšný politik a velký Evropan.

Problémem Evropy je nedotaženost institucí. Při jejich budování se často neřešily sporné oblasti. A nedotaženosti vycházejí na povrch – jak známo – v době krizí, teprve tehdy se pracně hledá shoda tam, kde již dávno měla existovat.

Krize si vynutí řešení

O zmíněné vadě Evropské unie víme od počátku. Když se například začala připravovat společná měna, všichni věděli, že její úspěch potřebuje nejen centrální banku, ale i společný fiskus. Problémem bylo, že na měně a bance shoda byla, na fisku a na mnoha aspektech bankovního dozoru nikoli. Závěr zněl prostě: Po zavedení měny si první krize společný fiskus vynutí. Zaveďme tedy měnu, a vytvořme banku. Až krize přijde, řešení se najde – bude se muset najít.

Nikdo jiný není v podobně čisté pozici: Evropský parlament trpí demokratickým deficitem, Evropská komise se musí řídit politickou situací v Radě a Rada jsou státy, které tvoření dalších institucí bránily.

Nikdo si tehdy zřejmě nepředstavoval, že krize, která přijde, bude tak hluboká, jako je ta dnešní. Překvapen by ale nikdo neměl být; a že to Mario Draghi z pozice guvernéra ECB vidí a je schopen nejlépe formulovat, není divu. Nikdo jiný není v podobně čisté pozici: Evropský parlament trpí demokratickým deficitem, Evropská komise se musí řídit politickou situací v Radě a Rada jsou státy, které tvoření dalších institucí bránily. Asi je třeba, aby se krize ještě více prohloubila, aby si Rada uvědomila, že jednat musí.

Česko zůstane stranou

A třeba Radu popostrčí Draghi. Pravděpodobně se mu to do jisté míry povede, přejme mu úspěch. Rozhodování v Evropě sice trvá strašně dlouho, ale přece jen k němu dochází. Zdá se však, že se další integrace bude týkat pouze eurozóny. Česko zůstane stranou.

Vidím v tom velkou hrozbu. Naše ekonomika bude prosperovat jen tehdy, pokud bude součástí integrace, kterou Evropská unie projde. Je nešťastné, že jsme propásli příležitost se k eurozóně připojit spolu se Slovenskem. Jediným důvodem byla naše neochota, ve všech objektivních parametrech jsme byli (a jsme) připraveni lépe než mnozí současní členové.

Snad to lze ještě napravit, měli bychom se o to alespoň usilovně snažit. Třeba se nám podaří i přispět k racionálnějšímu rozdělení pravomocí ve vznikající federaci. Jinak zůstaneme na periferii a naše účast na dalším vývoji se bude zmenšovat. Rozhodovat v Evropě se pak opravdu bude bez nás, i když většinou i o nás...



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Draghi s ničím novým nepřichází. Naopak.

Co originálního přináší vize Maria Draghiho? Představa sjednocené a centrálně řízené Evropy je stěží něco nového. Vždyť tato myšlenka straší Evropu již od dob římského impéria. Společné daně, společná armáda, všechny tyto nápady už tu vícekrát byly.

Skutečně nové by naopak bylo, kdyby někdo přišel s vizí otevřené a mírové Evropy bez nutnosti tuhé centralizace. Zkuste si představit tento model uspořádání EU:

  • Členské státy uznávají svobodný obchod, svobodný pohyb kapitálu a osob, přičemž svobodný pohyb osob zahrnuje právo podnikat, pracovat a nabývat majetek ve všech členských zemích. Nezahrnuje ovšem automatický nárok na sociální dávky mimo zemi, jejíž jste občanem.
  • Evropská komise je nepravidelně zasedající orgán, který má spíše zdvořilostní ráz a o ničem nerozhoduje. Rozpočet má pouze na občerstvení.
  • Evropský parlament neexistuje, neboť jej není třeba.
  • Neexistují evropské dotace a kohezní fondy.
  • Státní rozpočet je rozpočet daného státu. Zodpovědněji hospodařící státy nedotují ty méně zodpovědné.
  • Neexistuje žádná „harmonizace“ daní v rámci EU, aby byla zachována zdravá konkurence mezi státy. O nehoráznosti, jakou je celoevropská daň, nikoho nenapadne ve slušné společnosti vůbec mluvit.
  • Z celkového objemu evropského práva (Acquis Communautaire) o objemu 714 tisíc stran (stav z roku 2013) byl vyškrtán veškerý balast. To znamená, že zůstalo asi 200 stránek.
  • Hranice států jsou pro občany členských zemí otevřené, ale jednotlivé státy mají nad nimi suverenitu.
  • Společná měna existuje, ale není povinná, žádná členská země není nucena ji přijmout. V případě nouze mají členské země možnost zavést vlastní paralelní měnu.
  • Evropská centrální banka je přísně apolitická instituce a její vedení se nevyjadřuje k tématům, do kterých mu nic není.
  • Existují společné evropské instituce a projekty v oblasti vědy, vzdělání, kultury, ochrany zákona a dalších oblastí. Jsou realizovány na bázi mezivládních smluv, což jen podtrhuje zbytečnost celoevropské „federální vlády“.

Jistě, můžete říct, že jsem snílek. Ale nejsem jediný. Doufám, že jednoho dne kontinent dostane rozum a skončí se snahami o umělé sjednocení Evropy, které přinesly již tolik neštěstí.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Pochopitelné Draghiho angažmá

Hospodářská a měnová unie představuje nejpokročilejší fázi integračního seskupení, jež je do značné míry spravováno i společnou měnovou politikou, za kterou je zodpovědná ECB. Posílení instrumentária eurozóny a úsilí k završení Evropské měnové unie do roku 2025 nemůže zůstat bez odpovídající pozornosti její klíčové měnové autority – navíc v podmínkách bezprecedentní uvolněnosti měnové politiky, jež nutně vedla ke změně jejího paradigmatu.

Pokud jedeme vozem, který má zařazen neutrál, dost těžko se můžeme chlubit, jak jsme schopni pregnantně řadit, ale bezpečně dojedeme, pokud bedlivě pozorujeme provoz okolo nás a okolnosti, které jej ovlivňují.

Téma fiskálního federalismu zdá se být nyní tématem výlučně akademickým; v politickém prostředí je postaveno k ledu a dokud tam zůstane, uchrání i ECB od překročení hranic.

Rovněž měnová politika v současné době překročila svůj tradičně vymezený stín a její rozsah se protíná s potřebou fiskální disciplíny a stability či s potřebou stabilního a bezrizikového prostředí na finančních trzích a často se vydává též do oblastí strukturální politiky. K tomu všemu je v nynějších podmínkách předurčena se nejen vyjadřovat, ale i do svého repertoáru zahrnout ECB, která to zvláště ústy svého předsedy a místopředsedy (zvláště v poslední době) přičinlivě dělá. Domnívám se však, že hranice jejich hájemství končí tam, kde by se případné kompetentní „policies“ měly přetvořit v aktivní „politics“. Tam si je ECB dobře vědoma, že zatím není parketa pro ni.

Téma fiskálního federalismu zdá se být nyní tématem výlučně akademickým; v politickém prostředí je postaveno k ledu a dokud tam zůstane, uchrání i ECB od toho, aby překročila výše vymezenou hranici. Už sám fakt, že v čase faktického vyřazení měnové politiky – respektive nastavení její vrcholně ofenzívní tváře – je ECB nucena zabývat se hospodářsko-politickým a strukturálním mixem, je záležitost, kterou by v ještě nedávných konceptech měnové politiky bylo jen velmi obtížné nalézt.



Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank, lektor Unicorn College

Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank, lektor Unicorn College

Vize jsou. Pokud ne, zkusme to bez nich.

Podobnou otázku si kladu také. Není to ale jen určitá selekce a neschopnost vidět skutečné vizionáře či naopak zoufalá snaha vidět vizionáře, jak si je pamatujeme z minulosti? Do těchto vizionářů s příchutí minulosti bych zařadil bizarnosti typu Donalda Trumpa. Tomu z druhé strany vytváří jakési vysvětlení nevizionářská nuda v podobě Hillary Clintonové.

A že bychom v Evropě neměli odvážné vizionáře? Na Angelu Merkelovou můžeme mít mnoho názorů, ale nedostatek odvahy a vize bych jí rozhodně nevyčítal. Její počínání v uprchlické otázce vyžaduje alespoň odvahu – pokud ne vizi. Ale vzpomeňme si na tandem Merkelová-Sarkozy, jenž zachraňoval eurozónu, nad kterou v jednu chvíli zlomil hůl nejeden intelektuál. Je pravdou, že při této záchraně byly vidět i extrémní přešlapy, které tehdy zachraňoval tehdejší šéf Jean-Claude Trichet.

Trichet byl propagátorem úsporných opatření, Mario Draghi naopak nabádá ke štědřejšímu „fiskálu“ zemí, které si to mohou dovolit. Ne náhodu schytal ostrou kritiku od německého ministra financí Wolfganga Schäubleho.

Kdo slyší vizionáře

Vizionářů je možná více, ale kdo je slyší? Ten, kdo tyto vize může prosadit. Máme zde silný vliv německé kancléřky, která ale bojuje o přežití. Francie má domácích problémů více než dost a François Hollande mi vizionáře opravdu nepřipomíná...

Pokud lidé více pochopí, do jaké míry jejich životy ovlivňuje chování centrálních bank, objeví se snaha je nějak svázat.

Skutečná sjednocující moc ECB a jejího šéfa je značná. Když po mně někdo bude chtít slyšet jméno toho, kdo zachránil eurozónu a celou EU před rozpadem, řeknu (přitlačen ke zdi): Mario Draghi. Trichet udělal také slušnou práci, ale šlo to lépe. V případě Draghiho to šlo sice jistě také lépe, ale není to podle mého názoru tak zřejmé. Trichet nedokázal správně vycítit, jak zle na tom ekonomika po krizi byla. V jednu chvíli dokonce začal zvyšovat úrokové sazby. Slova Maria Draghiho o tom, že udělá cokoliv aby zachránil eurozónu, Evropou stále rezonují.

Obávám se, že pokud lidé více pochopí, do jaké míry jejich životy ovlivňuje chování centrálních bank, objeví se snaha je nějak svázat. Kam jsme se dostali, možná tušíme, ale k čemu to povede?

Filosofická poznámka na závěr: Vize jsou fajn, ale pokud chybí, neměli bychom zvládat současnost i bez nich?



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Dvojí čtení Draghiho vystupování

Draghiho počínání svědčí o tom, že Evropská centrální banka již není tou nezávislou institucí, o které snili němečtí voliči a politici. Při jednáních o jejím vymezení trvali němečtí zástupci na tom, aby ECB byla mírou nezávislosti věrnou kopií úspěšné poválečné německé centrální banky, Bundesbank. Nezávislá centrální banka s jediným úkolem (zodpovědností za cenovou stabilitu) byla dle německého mínění jedním z klíčových úspěchů německého hospodářského zázraku a stability marky ve druhé polovině 20. století.

Výměnou za vzdání se marky prosadili německé politické elity značnou nezávislost ECB na národních vládách i institucích EU. Její nezávislost měla dokonce převyšovat nezávislost, které se těšila Bundesbank. Němečtí občané tím měli být ujištěni, že nová centrální banka bude důsledně dbát o nízkou inflaci a cenovou stabilitu.

Přelom v roce 2008

Do roku 2008 ECB roli striktního ochránce stability cen plnila. V realitě dokonce byla některými politickými lídry – francouzským prezidentem Sarkozym či italským premiérem Berlusconim – kritizována za příliš restriktivní politiku, jež nebere ohled na specifika členských států, ekonomický růst a vývoj na trhu práce.

Do roku 2008 plnila ECB roli striktního ochránce stability cen. V realitě dokonce byla některými politickými lídry – francouzským prezidentem Sarkozym či italským premiérem Berlusconim – kritizována za příliš restriktivní politiku.

Změna nastala po roce 2008. Tehdy se ukázalo, že ani členské země, ani rozpočet EU nemají dostatečné fiskální kapacity k podpoře ekonomik zasažených krizí. Vedení ECB i přes kritiku německých členů Výkonného výboru ECB postupně opustilo pozici striktního ochránce stability cen a začalo provádět politiku, jež se více podobá politice centrální banky USA. Ta má nejen cíl v oblasti cenové stability, ale má rovněž přispívat k ekonomickému růstu a stabilizaci trhu práce. Němečtí zástupci v ECB nakonec rezignovali na funkce v jejím vedení. Přesto se dnes chování ECB během krize považuje za pozitivní a nenahraditelné jinými nástroji hospodářské politiky.

Dvě alternativy

Vystoupení a prohlášení šéfa ECB Draghiho lze vnímat dvěma způsoby. Zaprvé jako snahu o udržení získaných pozic během krize a posun ECB blíže pozici americké centrální banky, která se aktivně účastní vytváření optimálního mixu hospodářské politiky USA. Zadruhé lze v Draghiho vystupování vidět upozornění vládám členských zemí, že ECB se vrátí ke své striktní politice cenové stability a politiku vyhlazování hospodářského cyklu nechá opět plně v kompetenci národních vlád.

Jaký scénář se naplní, bude záležet především na schopnosti obnovy ekonomického růstu a na zatím ne zcela probádaných dlouhodobých dopadech politiky kvantitativního uvolňování na budoucí inflaci.

Status ECB nebyl doposud změněn. Logiku by tedy dával spíše návrat k centrální bance s vysokou mírou nezávislosti a pouze jedním cílem, kterým je cenová stabilita, což je stále především v zájmu stárnoucí německé populace. Největším nebezpečím pro naakumulované bohatství během aktivního života je právě inflace.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 1, poslední 10.6.2016 07:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.