Přebytek rozpočtu škodí Německu i eurozóně

Evropská komise by měla dle Wolfganga Schäubleho mluvit jen do rozpočtů členských států, nikoli k fiskálnímu manévrovacímu prostoru eurozóny jako celku. Jan Macháček se ptá: Je možné, aby v rámci prostoru jednotné měny země nebraly ohled na ostatní? Nejsou rozpočtové přebytky stejně škodlivé jako schodky?

Jan Macháček 24.11.2016
Jsou rozpočtové přebytky stejně škodlivé jako schodky? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jsou rozpočtové přebytky stejně škodlivé jako schodky? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Jsou rozpočtové přebytky stejně škodlivé jako schodky?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Wolfgang Schäuble se ohradil proti doporučení Evropské komise (EK), aby německá vláda více utrácela (tuto výhradu EK činí již poněkolikáté).

Podle německého ministra financí se Evropská komise může vyjadřovat pouze k rozpočtům jednotlivých států, nikoli k fiskálnímu manévrovacímu prostoru eurozóny jako celku. V právní interpretaci může mít Schäuble pravdu (i to je velmi diskutabilní), ale přeci není možné, aby v rámci prostoru jednotné měny jednotlivé země nebraly ohledy na ostatní, a nebraly v potaz celkovou fiskální pozici. Pokud se navíc kritizují něčí přílišné schodky, měli bychom umět kritizovat i přílišné přebytky. Nejsou snad nerovnováhy s plusovým a minusovým znaménkem celkově stejně škodlivé? Co o tom soudíte?



Dalibor Roháč, vědecký pracovník American Enterprise Institute

Dalibor Roháč, vědecký pracovník American Enterprise Institute

Eurozóna potřebuje jednorázovou federalizaci veřejného dluhu

Deficity ani prebytky verejných financií sami osebe škodlivé nie sú. Naopak, v princípe sú úplne odôvodniteľnými reakciami na rôzne fázy hospodárskeho cyklu či na dostupnosť a náklady financovania verejného dlhu.

Problematickými sa deficity stávajú vtedy, keď vedú k neudržateľnému rastu verejného dlhu. Symetricky by nás mohli trápiť rozpočtové prebytky – ak by vlády ich neprestajnou kumuláciou držali v rukách stále rastúcu zásobu aktív. Avšak to sa prakticky nikdy nedeje. A nejde o náhodu. Logika politického procesu vytvára motivácie pre nekontrolovanému rast verejného dlhu tým, že dane, ktoré sú odkladané do budúcnosti, bolia súčasných voličov menej ako dane súčasné.

Pokiaľ má eurozóna prežiť, bude potrebovať nejakú formu spoločnej proticyklickej fiškálnej politiky a pravdepodobne aj jednorázovej federalizácie aspoň časti verejného dlhu členských štátov.

Súčasné fiškálne pravidlá eurozóny môžu môžu pôsobiť rigidne. Ak by ale vlády eurozóny mali slobodu robiť svoje rozhodnutia o verejných deficitoch a dlhu s tým, že by do úvahy brali fiškálnu pozíciu iných členských krajín a nielen seba, zosilnilo by to motiváciu pre tvorbu nadmerných deficitov. Situácia by bola dokonalou ilustráciou problému spoločnej pastviny, kedže každá krajina by si z dovoleného deficitu (ktorý by bol spoločný) chcela ukrojiť čo najväčší podiel.

Pokiaľ má eurozóna prežiť, bude potrebovať nejakú formu spoločnej proticyklickej fiškálnej politiky a pravdepodobne aj jednorázovej federalizácie aspoň časti verejného dlhu členských štátov. Na to budú potrebné politické mechanizmy, ktoré v budúcnosti umožnia spoločné, demokratické rozhodnutia o daniach, výdajoch, deficite a dlhu eurozóny. Táto spoločná fiškálna politika ale musí súčasne vytvárať motivácie k udržateľnému financovaniu na úrovni jednotlivých krajín, tak, ako aj americký federalizmus takéto motivácie vyvára pre štáty USA od vlny štátnych bankrotov v 40. rokoch 19. storočia.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Přebytek není problém

Za prvé, ekonomika na vrcholu hospodářského cyklu by měla produkovat přebytek státního rozpočtu, již jen z toho důvodu, aby byly pokryty kumulované schodky z předchozích období. Švýcarsko to má dokonce v ústavě. A pokud jde o Německo, jeho státní dluh není malý.

Nikde na světě nenajdeme zemi, která by se dostala do platební neschopnosti kvůli přebytkům.

Za druhé, pokud přebytek trvá dlouho a je zbytečně velký, není nic snazšího než snížit daně. Německo již k podobnému kroku přistoupilo.

Za třetí, nikde na světě nenajdeme zemi, která by se dostala do platební neschopnosti kvůli přebytkovým rozpočtům. Opačných případů jsou plné učebnice ekonomické historie.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Švábská“ spořivost je rozumná jen zdánlivě

Německé přebytky jsou z pohledu eurozóny jako celku určitě špatné. Kdyby eurozóna měla společné ministerstvo financí, velmi pravděpodobně by už dávno dalo pokyn, aby se německé přebytky začaly utrácet, a to nejlépe na periferii měnové unie. Jenže eurozóna jednotnou fiskální politiku nemá, a tak se Evropská komise snaží ji nahrazovat a tlačit Německo k útratám aspoň na domácí půdě.

Teď se na věc podívejme očima samotného Německa. Jeho dnešní fiskální přebytky zdánlivě dávají smysl: Je to způsob, jak splácet někdejší německé deficity. Ty totiž dotlačily německý veřejný dluh až na „neněmecky“ vysokou úroveň přes 80 procent HDP v roce 2010. Od té doby postupně klesají.

Za takových okolností je rozpočtový přebytek zcela jasným signálem, že ministr financí Wolfgang Schäuble a premiérka Angela Merkelová jsou špatnými hospodáři.

Jenže tahle kupecká logika („Pokud sis půjčil, rychle to zase vrať.“) se pro současnou situaci zkrátka nehodí. Za půjčení německému státu na 30 let chtějí investoři necelé jedno procento úroků; za půjčení až do horizontu 8 let jsou ochotni Německu dokonce naopak zaplatit. Přitom mnozí ekonomové v samotném Německu se shodují, že například tamní dopravní infrastruktura potřebuje investice jako sůl. Takové investice by v delším období jistě měly přímý nebo nepřímý daňový výnos vyšší než zmíněné jedno procento, takže by se vyplatily.

Za takových okolností je rozpočtový přebytek zcela jasným signálem, že ministr financí Wolfgang Schäuble a premiérka Angela Merkelová jsou špatnými hospodáři. Udržováním zdánlivě rozumné, „švábské“ spořivosti totiž německé obyvatelstvo vlastně okrádají. Podle průzkumů popularity jim za to ale většina Německa kupodivu tleská.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Rozpočtové přebytky teď rozhodně škodlivější nejsou

V současné situaci, která trvá desetiletí a která se mnohdy zhoršuje, musím důrazně odmítnout, že by velký rozpočtový přebytek byl stejně škodlivý jako schodek. Vždyť Evropu charakterizuje vysoké veřejné zadlužení, které se z úrovně mírně nižší než 90 procent HDP nechce zásadně snižovat. A strategie rozpočtových přebytků je jednou z nemnoha cest, jak situaci řešit.

Případy rozpočtových přebytků v Evropě jsou stále spíše ojedinělou vzácností. A tato disharmonie dosáhla stavu, který je žádoucí řešit, neboť jinak bude podrývat rozvojové možnosti Evropy.

Pokud bychom nežili s tímto dluhovým břemenem a s potřebou se jej zbavovat, byl by i pohled na případné přebytky jiný. Přebytky by svědčily o tom, že zdroje veřejného sektoru převyšují jeho reálné potřeby, a tudíž stát odjímá daňovým poplatníkům větší množství prostředků, než je schopen jim nabídnout v podobě veřejné služby (a to nijak nehodnotíme její kvalitu). Kdyby tyto prostředky ponechal daňovým poplatníkům k dispozici, nepochybně by byly alokovány lépe, efektivněji a racionálněji.

To však zdaleka není případ posledních několika desetiletí – minimálně v Evropě. V ní totiž daňoví poplatníci v podobě veřejné služby vždy spotřebovávali více, než na ni přispívali. Případy rozpočtových přebytků v Evropě jsou stále spíše ojedinělou vzácností. A tato disharmonie dosáhla stavu, který je žádoucí řešit, neboť jinak bude podrývat rozvojové možnosti Evropy.

V otázce je pak obsažen ještě jeden zásadní rozměr, tím je vliv rozpočtové disciplíny ze strany jednotlivých členů měnové unie. Zpřísněná fiskální disciplína představovala jednu z nejviditelnějších reakcí fiskální politiky Evropské unie na krizi. Týkala se zpřísnění pravidel vůči členským státům eurozóny (v některých případech i celé EU). Nyní se na úrovni EU pozvolna šíří další, s tím související téma, které je zatím zakukleno v označení fiskální kapacita eurozóny, z níž se případně může vyklubat společný rozpočet zemí eurozóny, který by představoval dodatečnou fiskální reakci směrem k posílení ekonomické homogenity společné měnové oblasti.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Zadluženost má být přinejhorším nulová

I já si myslím, že stát nelze řídit jako firmu. Na rozdíl od firmy mu totiž chybí pud sebezáchovy, a to i proto, že má kratší rozhodovací horizont, a to i kvůli pevně nastaveným volebním cyklům.

K tomu se pak musí přičíst standardní lamentace ohledně principiální neschopnosti státu smysluplně investovat, když tuto dovednost zhusta postrádají i investoři, kteří riskují své vlastní peníze.

Rovnou tedy můžeme přejít k libertariánskému požadavku, aby státní sektor byl co nejmenší a jeho zadluženost pokud možno záporná, či přinejhorším nulová.

Rovnou tedy můžeme přejít k libertariánskému požadavku, aby státní sektor byl co nejmenší a jeho zadluženost pokud možno záporná, či přinejhorším nulová. Pokud by někdo tvrdil něco jiného, je třeba mu připomenout, že nejspíš uvěřil tomu, že politický systém (jakýkoliv) je schopen (jakémukoli) národu dodat ministra financí, který je obdarován jak podnikatelským talentem, tak i totální oddaností veřejnému blahu. A že taková víra je nejen v rozporu s postojem našeho dnešního parlamentu, ale i, a to je důležitější, odporuje stohům teoretických i empirických důkazů předkládaných respektovanou větví ekonomické teorie, často označované jako public choice school of economic thought.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Prosperující eurozónu takto vybudovat nelze

Eurozóna je projektem společné měny, eura. Při jejím vzniku a následném dotváření se bohužel zapomnělo na jedno zásadní ekonomické pravidlo – pravidlo optimální měnové zóny. Podle otce tohoto pravidla Roberta Mundella můžeme vytvořit optimální měnovou zónu (zónu zemí s jednotnou měnou) spojením ekonomik, které jsou synchronizované, tj. pohybují se stejným směrem. Když tomu tak ale není, pak by pracovní síla a kapitál měl mít možnost a schopnost se volně přesouvat z jedné země do druhé – ze země postižené recesí, kde chybí pracovní i investiční příležitosti, do země prosperující, kde příležitostí je dost. Když ani to není splněno, pak poslední záchranou pro „optimální“ měnovou zónu je transferová unie, ve které si státy navzájem pomáhají a přesouvají veřejné prostředky (transfery) ze slabších ekonomik do silnějších ekonomik.

Fiskální unie je zatím utopií stejně jako optimální měnová zóna eura. Kdy si politici uvědomí, že takhle prosperující eurozónu nevybudují a že naopak ohrožují její prosperitu i samotnou existenci?

A jaká je realita dnešní eurozóny? Na míle vzdálená optimální měnové zóně. V E(M)U vítězí národní zájmy nad společnými. Jednotný trh práce je pouze teorií. Neexistuje ani žádný mechanismus přerozdělování veřejných prostředků v rámci eurozóny. A jak naznačují slova německého ministra financí Schäubleho, politici odmítají i opatrnou snahu Evropské komise o sladění a koordinaci rozpočtových politik v eurozóně. Fiskální unie je zatím utopií stejně jako optimální měnová zóna eura. Kdy si politici uvědomí, že takhle prosperující eurozónu nevybudují a že naopak ohrožují její prosperitu i samotnou existenci?

A mimochodem i české ekonomice, nejen členským zemím eurozóny, by prospělo, kdyby německá vláda a německé firmy více investovaly.



Monitor Jana Macháčka

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.