Podpora průmyslové politiky by měla být selektivní

Ve světě přichází do módy průmyslová politika. Souvisí to s klimatem a emisními cíli. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Měla by se podporovat průmyslová politika?

Jan Macháček 13.5.2021
Hospodářský růst. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hospodářský růst. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Hospodářský růst.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Ve světě přichází do módy průmyslová politika. Souvisí to s klimatem a emisními cíli, potřebu strategické autonomie a odolnosti zvýraznila zase pandemie a narůstající geopolitické napětí, rivalita mezi USA a Čínou také omezí globální konkurenci. Lze si s úsměvem vzpomenout na počátek devadesátých let u nás, kdy Občanské hnutí žádalo průmyslovou politiku a ODA či ODS trhulibá řešení. Dobře to rozepsal Gideon Rachman v komentáři ve Financial Times. Měla by se podporovat průmyslová politika?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Výjimečné situace

Jsou situace, kdy jsou státní zásahy do volného trhu nutné a správné. Patří sem především například bezpečnost státu či živelné pohromy. Zda je takovým ohrožením i změna klimatu, je sporné, ale zdá se, že vítězí představa, že ano. Při současném významném zhoršení bezpečnosti ve světě je proto přirozené, že zesiluje vliv státu v ekonomice. Bylo by však nešťastné, kdyby tento trend vedl k pokusům o autarkii, jak volají politické extrémy, protože téměř vždy ohrožují světovou ekonomiku a často způsobují katastrofy.

Jsou situace, kdy jsou státní zásahy do volného trhu nutné a správné. Patří sem především například bezpečnost státu či živelné pohromy. Zda je takovým ohrožením i změna klimatu, je sporné, ale zdá se, že vítězí představa, že ano.

Historie kapitalismu ukazuje výjimečné situace, kdy státní průmyslové politiky pomohly nastartovat v málo rozvinutých zemích efektivní proces dohánění zemí vyspělejších, například v 19. století Japonsko nebo Německo, ve 20. století Jižní Korea a snad Teng Siao-pchingova Čína. Takové pokusy netrvají déle než jednu generaci a skončily špatně v Latinské Americe, Indii či v Mao Ce-tungově Číně. Evropa ani Česko v podobné situaci nejsou.

Česká ekonomika zcela závisí na otevřenosti zahraničního obchodu, takže by pro ni byl jakýkoli takový trend dnes katastrofální. Evropa jako celek by to přežila spolu s ostatními velmocemi, ale vyhlídka je zdrcující. Energii bychom v naší zemi neměli věnovat narušování volného trhu, nýbrž podpoře vzdělanosti této i dalších generací.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom společnosti Roger

Dominik Stroukal, hlavní ekonom společnosti Roger

Drahý špás

Zahraniční politika může používat staré ochranářské techniky, je to její výsostné právo, ale měli bychom dobře znát všechny její náklady. Problém nastává, když ochranáři tvrdí, že jsou jejich zásahy jak politicky, tak ekonomicky výhodné. To není možné. Musíme dobře počítat. Že to nedělá indický premiér nebo čínský prezident, by nemělo překvapovat. V západním světě bych ale očekával, že bude standardem transparentní diskuse. Pokud někdo chce průmyslový nacionalismus, budiž.

Obchodní války se nedají nikdy vyhrát. Soběstačnost je jen chytrý termín pro chudobu a ochrana domácího průmyslu zní lépe než vyšší ceny či daně. Nic jiného to ale není.

Tak zatím funguje demokracie, a když volby vyhraje strana s ochranářským programem, nechť jej naplňuje. Netvrďme však, že to je výhodné. Pokud budou lidé ochotní platit vyšší daně či ceny, aby se nemuseli v obchodech dívat na etikety, a věděli, že si kupují jen české výrobky, můžeme to sice považovat za podivné, ale známe náklady. Jsme ochotní si zvýšit daně, aby nezkrachovala stará česká značka? Budiž, ale něco to stojí.

Bohužel i u nás se objevili politici, kteří tvrdí, že průmyslový nacionalismus je nejen „správný“, ale i by mohl vést k nižším cenám. Shodněme se alespoň, že není ekonomicky výhodný. Není ani „správný“, ale o tom lze vést debatu. Obchodní války se nedají nikdy vyhrát. Soběstačnost je jen chytrý termín pro chudobu a ochrana domácího průmyslu zní lépe než vyšší ceny či daně. Nic jiného to ale není.



Petr Zahradník, ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, ekonom České spořitelny

Výsledek až za 20 let

V dobách nejrobustnější transformace české ekonomiky na počátku devadesátých let byl termín průmyslová politikazakázaný. A to na základě dominantního Klausova vlivu a přesvědčení, že podnikatelské podmínky vytvářejí pro všechny společný makroekonomický rámec měnové a fiskální politiky, a proto další strukturální politika reagující na rizika nerovnováh již není třeba, o pravidlech pro finanční sféru či sektorovou politiku ani nemluvě. Až ve druhé polovině devadesátých let ledy v této oblasti u nás začaly tát díky investičním pobídkám.

A s blížícím se vstupem do Evropské unie se tehdy průmyslová politika stala integrální součástí naší hospodářské politiky. Motivy pro ni jsou však v různých zemích různé a klimatická transformace sice patří mezi zásadní, ale nikoli jediné. Již předtím, než se téma klimatu stalo intenzivní, se řada západních států EU snažila vyvážit zpracovatelský průmysl a služby, neboť jeho podíl na přidané hodnotě prakticky zmizel, a tyto ekonomiky a jejich výkonnost začaly nebezpečně záviset na službách.

Ústřední bod

Česká republika řešila opačný problém – jak být výkonnější a lépe prosperovat v podmínkách nadprůměrně vysokého podílu zpracovatelského průmyslu na přidané hodnotě, či jak tento průmysl dostat více do domácích rukou a přispět, aby se středně velké podniky tuzemského původu lépe prosadily na zahraničních trzích. Byť to nebylo nahlas akcentované, tématem průmyslové politiky je také zajištění národní dominance či vyšší soběstačnosti s právem rozhodovat o osudu a budoucnosti pro danou zemi významných a strategických odvětví.

Ústředním bodem naší průmyslové politiky by se proto měl stát nový způsob výroby energie, využití odpadu k následnému materiálnímu zpracování a rozvoj odvětví, ve kterých uplatníme svou technickou erudici a jež dovedeme k excelenci a k mezinárodní konkurenční výhodě

Nyní kvůli pandemii a akcentu na zelenou a digitální transformaci má obsah průmyslové politiky nové, náročné zadání a v rámci tohoto obecného rámce by měl být cíleně selektivní a akcentovat potřeby národní ekonomiky. V našem případě utlumit těžební odvětví s dopadem na téměř 50 procent energetických zdrojů k výrobě elektřiny, utlumit či transformovat velké firmy těžkého průmyslu, a nahradit tyto kapacity novými aktivitami natolik, že nebude přerušen růst, což nás v dohledné době dovede na úroveň průměrně vyspělé země EU.

V našich podmínkách se nám občas více daří bourat a ukončovat, než tvořit, začínat a rozvíjet. Ústředním bodem naší průmyslové politiky by se proto měl stát nový způsob výroby energie, využití odpadu k následnému materiálnímu zpracování a rozvoj odvětví, ve kterých uplatníme svou technickou erudici a jež dovedeme k excelenci a k mezinárodní konkurenční výhodě.

Posílíme-li v této souvislosti svou produktovou nebo rozhodovací soběstačnost v odvětvích, kde to dává smysl (například tam, kde nesmyslně dovážíme něco, co jsme schopní vyrobit doma), lze považovat českou výzvu v oblasti průmyslové politiky za naplněnou. A pokud v jejím rámci dokážeme sladit obrovské vstupní náklady s přínosy, jež je objeví až po delším čase, bez úhony a dramatického zadlužení, a přitom udržitelně budeme růst, zasloužíme si potlesk. Na toto hodnocení si však budeme muset nejméně 20 let počkat.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus

Tvrdší regulace

Volný trh patří mezi hlavní oběti covidové krize. Fiskální stimuly se počítají v bilionech dolarů. Stát proto získá na chod ekonomik významnější vliv. Koronavirová pandemie rovněž omezí dosud zaběhlou praxi – maximální využívání globálních výrobních řetězců, což firmám umožňuje udržovat velmi nízkou úroveň zásob. Nyní je pro řadu korporací klíčová odolnost a efektivní, ale zároveň komplexní dodavatelské řetězce přispívají ke zranitelnosti.

V následujících letech se v řadě klíčových odvětví dočkáme opětovného pěstování národních šampionů. Za preferování svého podnikání vládou však tyto firmy draze zaplatí tvrdšími regulacemi.

Studená ekonomická válka USA a Číny také vede k mnoha státním zásahům. Ty se týkají například akciového obchodování, jelikož některým čínským společnostem vyhrožují americké autority delistingem z tamních burz. V následujících letech se v řadě klíčových odvětví dočkáme opětovného pěstování národních šampionů. Za preferování svého podnikání vládou však tyto firmy draze zaplatí tvrdšími regulacemi.

Zatímco velký byznys přísnějším restrikcím zřejmě neunikne, menší inovativní společnosti budou nadále využívat poměrně svobodného globálního obchodu. Jejich případné omezování nastane, až překonají kritickou velikost. Ani tyto podniky, jež většinou působí v technologické sféře, však nejsou nezničitelné. Riziko pro jejich byznysové modely představuje rozdělení on-line světa na mocenské bloky (takzvaný splinternet). Takový scénář zatím není reálný. Poslední roky však ukazují, že hranice možného se bezprecedentně rychle mění.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Žádný důvod

„Podpora průmyslu“ znamená, že politici vybírají své favority, zpravidla své již bohaté kamarády a sponzory, kterým pak musejí mnohem chudší spotřebitelé platit nelegitimní výhody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být český nebo evropský průmysl podporován na úkor spotřebitelských cen – ať průmyslovou, společnou zemědělskou nebo celní politikou či potravinovou soběstačností.

Neexistuje žádný důvod, proč by měl být český nebo evropský průmysl podporován na úkor spotřebitelských cen – ať průmyslovou, společnou zemědělskou nebo celní politikou či potravinovou soběstačností

Toto téma je populární u voličů, kteří – jak píše Bryan Caplan – trpí protitržním a proticizineckým zkreslením, tedy nedoceňují tržní efektivity a nemají rádi cizince a cizí zboží, což není legitimní důvod pro zavádění takových věcí. Pokud má být EU k něčemu, měla by bránit těmto nacionalistickým choutkám národních vlád.

Ekonomové se shodují, že volný mezinárodní obchod je efektivní a výhodný zejména pro chudší obyvatele. Pokud se tímto jihokorejským směrem chce vydat Velká Británie, je to její chyba. Ale když skočí Boris Johnson z okna, přece to neznamená, že my skočíme taky.



Libor Žídek, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

Libor Žídek, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

Poražení versus vítězové

Průmyslová politika bude znamenat trade-off s efektivitou systému. Pokud se USA rozhodnout v rámci strategického soupeření obětovat část efektivity, je to jejich volba. Americké tržní prostředí je velmi konkurenční, což přispívá k tamnímu dlouhodobému růstu, což si uvědomuje i nová demokratická vláda, která v tomto ohledu není jiná než předchozí republikánská.

Evropa se tváří, že se snaží na vnitřním trhu udržovat rovné prostředí pro všechny. Je velký rozdíl, podporuje-li průmyslová politika poražené (subvencování neefektivních výrob, například udržování ztrátových dolů – taková pomoc se odstraňuje velmi špatně), nebo vítěze (pokud stát či EU rozhodne kupříkladu o podpoře ekologických průmyslů).

Pokulhávající srovnání

Srovnání současné situace s transformační pokulhává. Podniky ze socialismu byly zvyklé, že když se jim nedaří, dostanou subvenci. Jedinou jistotou po roce 1989 bylo, že o podporu se hlásili všichni, přičemž tvrdili, že jsou strategičtí, a když nedostanou subvenci, budou propouštět a vládu nebude nikdo volit. Strategičtí či výjimeční, a tím zasluhující subvence se cítili zemědělci, těžký průmysl, lehký průmysl – textilky, elektronika, obuv –, zbrojní průmysl.

Kdo si mohl za této situace troufnout vybírat, které podniky mají šanci uspět a které ne? A jakým klíčem se subvence či ochrana trhu měly přidělovat? Zejména při obrovském počtu podniků (všechno bylo státní) se zcela iluzorním účetnictvím (kdo dělá něco rozumného a kdo ne) a s úředníky, kteří měli dříve v popisu práce centrálně plánované řízení (o fungování tržní ekonomiky se neučilo ani na ekonomických vysokých školách – nikdo netušil, které obory to ustojí a které ne, a už vůbec, jak vybírat vítěze).

Srovnání současné situace s transformační pokulhává. Podniky ze socialismu byly zvyklé, že když se jim nedaří, dostanou subvenci. Jedinou jistotou po roce 1989 bylo, že o podporu se hlásili všichni, přičemž tvrdili, že jsou strategičtí, a když nedostanou subvenci, budou propouštět a vládu nebude nikdo volit.

Představme si, že se stát rozhodne například chránit trh s tradičním českým textilem – to jen oddálí agónii tohoto odvětví, protože kvůli vysokým platům nemá ve světové konkurenci šanci, a vše budou financovat ostatní firmy a občané ze svých daní. Co bylo za těchto okolností cílem průmyslové politiky? Aby se československé podniky dostaly na světovou úroveň – bez toho nemohla transformace uspět. Vláda postupovala cestou cukru a biče.

Sebrala podnikům subvence, ale například Škoda Auto byla před prodejem očištěna asi miliardou korun a trh s auty se liberalizoval až v roce 2000. Podniky také byly hned od roku 1991 vystaveny zahraniční konkurenci. Ale souběžně se odehrála velká devalvace, která dala podnikům časově omezenou plošnou výhodu před zahraniční konkurencí.

Také byla zavedena dočasná dovozní přirážka, proto bylo získat úvěr v následném období relativně jednoduché. Vláda deklarovala snahu o plošná opatření proti selektivnímu vybírání, komu subvenci dát a komu ne – ne vždy se toho stoprocentně držela, ale snaha o rovné prostředí nepochybně byla.



Monitor Jana Macháčka

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.