Něco nového přichází. Co přesně, nevíme.

Nastává doba velkých změn v ekonomické politice i demokracii. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Co o dnešní nestabilní situaci soudíte a na jaké změny se má společnost začít připravovat?

Přichází změna. Jaká bude? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přichází změna. Jaká bude? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Přichází změna. Jaká bude?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Ekonom Anatole Kaletsky napsal pro Project Syndicate článek, ve kterém spekuluje o další době velké nejistoty, jež mění paradigmata v přístupu k ekonomické politice i demokracii.

Jedno takové období přišlo jako reakce na deflaci, nezaměstnanost a Velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech 20. století a charakterizovala ho nedůvěra v trh, a naopak víra v keynesiánské zásahy.

Další období přišlo v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století jako friedmanovská protikeynesiánská revoluce a reagovalo na vysokou inflaci, přílišné státní zásahy a přehnanou regulaci.

Nyní nastává další období velkých změn. Je to cítit ve vzduchu. Jaké budou tyto změny? Kaletsky spekuluje, že se prolamují hranice mezi ekonomikou a politikou a jsou přehodnocovány předkrizové teorie racionálních trhů, ekonomických modelů a neutrality peněz.

Přehodnocena prý bude i nezávislost centrálních bank a oddělení fiskální a měnové politiky. Peníze se budou tisknout a rozdávat přímo lidem. Bude se zvedat minimální mzda, a tím bojovat proti příjmovým nerovnostem.

Co o tom soudíte?



David Marek, hlavní ekonom Deloitte

David Marek, hlavní ekonom Deloitte

Ekonomie zítřka: Hlavně s čistou hlavou

Ekonomie se mění stejně jako každý jiný obor. Někdy nové myšlenky nahlodávají převládající paradigma pozvolna, jindy pod tlakem událostí dochází ke změně rychleji. Zdaleka nejde jen o dialektiku (neo)klasická ekonomie versus keynesiánství, resp. Keynes versus Friedman.

Dříve bylo módní zmínit se o institucionální ekonomii, dnes je „in“ používat přívlastek behaviorální (ekonomie/finance). Sem tam se připomenou zastánci rakouské školy. Finanční krize oprášila slávu Hymana Minskyho a post-keynesiánské myšlenky. Pokud bychom hledali převládající tendenci, nejspíše by to byl příklon k větším zásahům státu do ekonomiky, jak ukazují například ankety univerzity v Chicagu mezi autoritami v oboru ekonomie.

Na finančních trzích se už nepřekřikují obchodníci, souboje na bojišti milisekund svádí algoritmy. Zprávy jsou dešifrovány jinou sadou algoritmů...

Do toho všeho přichází výrazná technologická změna. Digitální technologie mění finance, výrobní procesy, roli lidského faktoru v ekonomice. Na finančních trzích se už nepřekřikují obchodníci, souboje na bojišti milisekund svádí algoritmy. Zprávy jsou dešifrovány jinou sadou algoritmů. Při pohledu na texty hlavních agentur bych se nedivil, kdyby i autorem byly algoritmy. Mění se tak předmět zkoumání ekonomie a s tím i vědní obor samotný.

Co je z pohledu ekonomie důležitější než obsah jednotlivých teorií, je metodologická čistota a jasnost. Na riziko manipulace s ekonomickými teoriemi upozorňuje například Paul Romer, který pro něj používá termín „mathiness“. Doslova píše:“ Prezentovat model je jako předvádět kouzlo s kartami. Každý ví, že tam bude nějaký trik. Není v tom úmysl někoho podvést, protože to nikdo nebere vážně. Možná, že normy v ekonomii budou brzy stejné jako ty v profesionální magii.“



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Jedinou jistota? Trvalá nejistota

Začínající změna nejen v přístupu k ekonomice a politice, ale zejména obecně ve způsobu, jakým lidé prožívají svůj život, bude hlubší než změny způsobené hospodářskou krizí 30. let a snad i než změny způsobené industriálními revolucemi. Tentokrát jde o změnu způsobu, jímž lidé získávají a zpracovávají informace, takže srovnání snad snese jen s vynálezem a rozšířením knihtisku s následujícími převraty v myšlení a ekonomice, které označujeme jako začátek novověku.

Doufejme, že se nám podaří tímto obdobím proplout šťastněji, než byl začátek novověku s náboženskými válkami a ostatními hrůzami.

Chcete-li, končí novověk a začíná cosi jiného. Je proto velice obtížné odhadovat průběh této revoluce a předpovídat její dopady. Doufejme, že se nám podaří tímto obdobím proplout šťastněji, než byl začátek novověku s náboženskými válkami a ostatními hrůzami. Dnes je ještě příliš brzy, abychom se pokoušeli kompletovat obraz této změny, i když již probíhá celou generaci.

Jediná jistota je, že budeme žít v trvalé nejistotě. Přesto se snad rýsují první obrysy změn. Předně se ukazují některé neočekávané stránky globalizace. Rozšíření informací v rámci jednotlivých států v novověku vedlo k prudkému zvýšení zejména průmyslové výroby a zdravotní péče. To vedlo k přelidnění na venkově a k masivnímu přílivu lidí do měst.

Dnes zažíváme totéž na globální úrovni – přebytek v málo vyvinutých zemích (světové vesnici) vede k masivnímu přílivu lidí do zemí vyspělých (světových měst). Stejně jako bylo marné zadržovat nevolníky na venkově, je marné bránit tomuto vývoji dnes na globální úrovni. Je proto nutno věnovat energii zvládání tohoto vývoje, nikoli donquijotským pokusům o jeho zastavení.

Hledání nové elity

Podobně jako rozšíření knih a gramotnosti vedlo ke ztrátě důvěry v elity v 16. a 17. století, tak rozšíření informovanosti na základě digitální revoluce vede ke ztrátě důvěry v elity dnes. Doufejme, že to dnes zvládneme lépe než tehdy. Jako tehdy postupně vznikla elita nová, která se naučila lidi vést, aniž by měla monopol na získávání informací, tak dnes musí vzniknout elita, která bude umět lidi vést za téměř úplné transparentnosti svého chování (tj. bez soukromých tajemství).

Svět se zdá být zvrácen: tištění peněz nevyvolává inflaci, šetrnost najednou již není ctností; naopak, ekonomové si lámou hlavu vymýšlením způsobů, jak přimět lidi k zadlužování a utrácení.

První pokusy v tomto směru vypadají stejně zoufale, jako vypadali politicko-náboženští reformátoři ze začátku novověku, ale snad se to změní dříve, než nastane tragédie. V každém případě se radikálně mění politika způsobem, který se starým elitám jeví jako barbarský. Budeme asi muset přizpůsobovat i své instituce.

Politická ekonomie vznikla jako věda humanistická, vlastně jako odnož filosofie. Po velkých krizích se proto značně měnila její východiska. Má zvláštní vlastnost, že každá její teorie, jakmile je obecně přijata, ze začátku dobře funguje a pomáhá vysvětlit a rozvíjet hospodářské aktivity. Po čase však neočekávaně selže (jako dnes selhávají téměř všechny makroekonomické modely) a po krátkém období zmatků vznikne teorie nová. Zdá se, že nastal okamžik pro takovouto novou teorii.

Digitální revoluce (robotizace) povede asi skutečně k redukci potřeby pracovní síly, a to se děje zároveň s tím, že morálka již nepřipouští hrozbu bídou všem, kdo nepracují. V této situaci nabývá na přesvědčivosti představa základního příjmu pro všechny občany jako zjednodušení rozhodování o podporách. Svět se opravdu zdá být zvrácen: tištění peněz nevyvolává inflaci, šetrnost najednou již není ctností; naopak, ekonomové si lámou hlavu vymýšlením způsobů, jak přimět lidi k zadlužování a utrácení. Banky si nechávají platit za to, že jim půjčujeme.

Doba je to nebezpečná, ale i zajímavá a je velkou výzvou jak politikům, tak ekonomům.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Myšlenkový posun nepřijde ze Západu

Citovaného autora (Anatole Kaletsky – pozn. red.) sice moc neznám, ale zase budu mít zakrátko příležitost v mnichovském Homo Oeconomicus komentovat text Edmunda Phelpse (Nobelova cena za ekonomii 2006) „What Is Wrong with the West’s Economies“ (New York Review of Books, 13. srpna 2015). Rovněž tento autor se snaží odhalit příčiny momentální ochablosti Západu tím, že se – kromě jiného – rozhodl obžalovat i ten způsob ekonomické vědy, kterému jsme my vždy říkali standardní, resp. učebnicový.

Má kritika této Phelpsovy kritiky se odvolává na nespoutanou transformační tvořivost střední a východní Evropy a významnou podporu, kterou jsme tehdy načerpali právě ze studnice standardní ekonomie, a to často za pošklebování západních kolegů.

Nic z toho nás ovšem nemůže omezit v intelektuálních inovacích společenskovědního bádání. Sám se nacházím v poločase své monografie pro nakladatelství Wolters Kluwer, která by chtěla završit mé celoživotní úsilí o prosazení ekonomické metody myšlení do právní nauky a operačního výzkumu. Takže už příští rok touto dobou se budeme moci přesvědčit, že i já cítím ve vzduchu významný myšlenkový posun. Bude nicméně docela jiného typu, než zřejmě očekává pan Kaletsky. Už proto, že se ho jen těžko dočkáme ze silně povadlého Západu.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Růst, nebo ne-růst? To je to, oč tu běží

Ekonomický růst a nástroje jeho stimulace jsou páteří většiny ekonomických teorií. A nejen teorií. V průběhu poslední krize se i v intelektuálních debatách více a více objevovala otázka nutnosti soustředit veškeré úsilí v ekonomice na stimulaci ekonomického růstu. Je tedy růst skutečně nezbytnou součástí vývoje lidstva? Je možné zajistit rozvoj společnosti a ekonomiky i bez ekonomického růstu? To je a bude hlavní otázka ekonomů při hledání nového paradigmatu ekonomické teorie pro 21. století a zprostředkovaně také tvůrců hospodářské politiky.

Při diskuzích o prioritách hospodářské politiky je však nutné rozlišovat mezi vyspělými ekonomikami (USA a členské země Evropské unie, Japonsko), ekonomikami dohánějícími (například země označované jako BRICS) a zeměmi rozvojovými (většina afrického kontinentu).

Vyspělé, dohánějící a rozvojové ekonomiky

Jestliže dlouhodobě největším problémem vyspělých ekonomik do budoucna je stárnoucí populace, u dohánějících a rozvojových ekonomik je dlouhodobou prioritou růst a dohánění životní úrovně. Benchmarkem je pak životní úroveň vyspělých ekonomik.

Jste-li jste stárnoucí německý občan, vlastníte dům, dva automobily a odjíždíte dvakrát za rok na zahraniční dovolenou, jste citlivější na inflaci než na perspektivu růstu ekonomiky.

Je samozřejmostí, že stárnoucí populace ve vyspělých ekonomikách mají zcela rozdílné priority od populace zemí dohánějících a rozvojových. Jestliže jste stárnoucí německý občan, vlastníte dům, dva automobily, odjíždíte dvakrát za rok na zahraniční dovolenou a máte děti s univerzitním diplomem, jste mnohem citlivější na inflaci, která znehodnocuje vaše úspory a naakumulované bohatství než na perspektivu růstu ekonomiky. Jestliže jste naopak občan země, kde neexistuje státní důchodový systém, veřejná zdravotní péče, do práce chodíte pěšky nebo jezdíte na kole, bude ekonomický růst a možnost zlepšení vašeho postavení jednoznačnou prioritou.

Bez růstu to nejde

Bez ohledu na vývojové stadium a typ ekonomiky však stále považuji ekonomický růst za středobod jakékoliv nové ekonomické teorie a její transformace do podoby reálné hospodářské politiky.

Ekonomický růst je stále nejlepším nástrojem financování veřejných výdajových programů (penze, zdravotnictví) a udržování stability ukazatele dluh/hrubý domácí produkt. Mnohem důležitější je ale právě motivace ekonomického růstu ve spojení s šancí zlepšit životní úroveň jednotlivce, a to bez ohledu na to, zda žije ve vyspělé, dohánějící nebo rozvojové ekonomice.

Prostor pro změnu paradigmatu vidím spíše v oblasti návratu k principům tržní ekonomiky s výrazným omezením intervencí a regulací státu. Dobrým příkladem efektivnosti trhu může být například produkce elektromobilů Tesla či projekt vesmírných dopravních prostředků SpaceX s využitím prostředků soukromých vlastníků a privátních investorů.

Tyto projekty nejen vrátily výrobu přímo do USA, ale dokázaly významně snížit náklady produkce. Mohou sloužit jako příklad obrovského potenciálu pro ekonomický růst nejen v dohánějících a rozvíjejících se ekonomikách.



Monitor Jana Macháčka