Ceska Pozice

Friedmanova esej není ideologický pamflet

Před 50 lety vyšla ve víkendovém magazínu deníku The New York Times klíčová a krátká esej amerického ekonoma Miltona Friedmana (1912–2006) s jasným závěrem: „První a jediná zodpovědnost byznysu je maximalizovat zisk.“ Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Platí stále Friedmanova teze?

Milton Friedman, americký ekonom (1912–2006) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milton Friedman, americký ekonom (1912–2006) | foto: Wikipedia
Milton Friedman, americký ekonom (1912–2006)

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Před 50 lety vyšla ve víkendovém magazínu deníku The New York Times klíčová a krátká esej amerického ekonoma Miltona Friedmana (1912–2006), nositele Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1976, s jasným závěrem: „První a jediná zodpovědnost byznysu je maximalizovat zisk.“ V americkém korporátním světě, nemluvě o sféře akademické, se to považuje za překonanou myšlenku.

Loni v létě podepsalo 181 manažerů dopis, ve kterém se hlásí k jiným prioritám. Jak to vidíte? Je Friedmanova esej nadčasová? Je už dávno překonaná, nebo naopak překonat nejde?



Michal Skořepa, ekonom České spořitelny, člen Výboru pro rozpočtové prognózy

Michal Skořepa, ekonom České spořitelny, člen Výboru pro rozpočtové prognózy

Požadavky majitele

Friedman svým textem na toto téma (možná záměrně – i on měl v sobě trochu marnivosti a poťouchlosti) předvedl umění sebepropagace a jemné provokace. Teze o maximalizaci zisku jako jediné odpovědnosti firmy je totiž sice uvedena v titulku jeho článku pro New York Times a dodnes se traduje jako jeho hlavní závěr, ale Friedman hned v jednom z prvních odstavců nenápadně a nepřímo připouští, že jeho skutečné tvrzení je slabší a mnohem banálnější – odpovědností firmy je naplňovat požadavky jejího majitele.

Diskutabilní podobu dostává teze až poté, co k ní Friedman dodá, že požadavkem majitelů firem je obvykle vydělat firmou co nejvíc peněz (při dodržení všech norem psaných i nepsaných, dodává Friedman možná trochu idealisticky). V „některých případech“ prý sice může být požadavek majitele firmy jiný než ziskový, nicméně zbytek textu je založen na předpokladu, že majitel firmy chce jen vydělávat, a rozebírá zejména důsledky, jež z toho vyplývají pro manažera firmy čelícího tlaku, aby firma plnila i jiné, neziskové cíle.

Teze o maximalizaci zisku jako jediné odpovědnosti firmy je totiž sice uvedena v titulku jeho článku pro New York Times a dodnes se traduje jako jeho hlavní závěr, ale Friedman hned v jednom z prvních odstavců nenápadně a nepřímo připouští, že jeho skutečné tvrzení je slabší a mnohem banálnější – odpovědností firmy je naplňovat požadavky jejího majitele.

Friedman tvrdí, že pokud po firmách maximalizujících jen zisk chceme, aby plnily i jiné cíle, musíme tlačit nikoli na jejich manažery, ale vlastníky. Dalo by se to přirovnat třeba k prosazování touhy po slabším silničním provozu: tu bychom neměli sdělovat autům, nýbrž jejich vlastníkům. V tomto případě Friedmanovo uvažování kontroverzně nevyznívá. Pikantnost mu dodává až předpoklad, že vlastníci chtějí maximalizovat jen zisk – předpoklad silný a empiricky Friedmanem nedoložený.

Ve skutečnosti je nejspíš mnoho vlastníků firem, kteří chamtivě neuvažují, tedy mají požadavků víc – vedle maximalizace zisku se třeba snaží mít spokojené zaměstnance, neznečišťovat okolí, mít dobré vztahy se sousedními firmami nebo obyvateli. Oddělit maximalizaci zisku od těchto dalších požadavků je v praxi obtížné. Příklad za všechny: pokud si jako vlastník firmy snížím zisk v prvních letech tím, že štědře platím své zaměstnance, můj zisk bude zpočátku relativně nízký, ale díky jejich vyšší loajalitě může být později o to vyšší.

Vše uvedené nemá naznačit, že Friedmanův text (který je na internetu k dispozici bezplatně k přečtení) je banální, že se zabývá jen touto jedinou otázkou a že nestojí za přečtení. Pravdou je opak, stejně jako u mnoha jiných Friedmanových textů.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Byznys a stát

Úspěšné podniky vždy přispívaly společnosti činnostmi (nebo jejich podporou) v oblastech mimo vlastní generování zisku. Jsou-li úspěšné, mají většinou vizi a starají se o potřeby zaměstnanců, klientů, obchodních partnerů a také komunity i celého státu. Nakolik se to děje z idealismu při aplikaci vize, nebo proto, že to vyžaduje jejich podnikatelský úspěch v soutěži s konkurencí (tedy zisk), je nejen obtížné rozlišit, ale pravděpodobně se v rozhodovacích procesech firmy ani nerozlišuje.

Má-li společnost zájem ovlivnit byznysová rozhodnutí firem, má na to řadu nástrojů (od finančních, například daňových, po systém zákonů), kterými může přizpůsobovat prostředí, ve kterém se byznys odehrává. Přenášení těchto povinností na firmy povede ke smazání rozdílu mezi byznysem a státem.

Navzdory tomu nepovažuji za správné takový postup jakýmkoli způsobem vynucovat. Úkol byznysu se liší od úkolu státu a jeho složek a je velmi nebezpečné tyto cíle směšovat. Management v byznysu se liší od managementu státu a jeho složek zejména tím, že byznys pracuje na základě předpokladu, že existuje jediná účelová funkce, podle níž je hodnocen jeho úspěch, a tím je zisk.

Na rozdíl od toho management státu se nezabývá optimalizací jediné účelové funkce, nýbrž vyvažováním protichůdných zájmů různých částí společnosti. Má-li společnost zájem ovlivnit byznysová rozhodnutí firem, má na to řadu nástrojů (od finančních, například daňových, po systém zákonů), kterými může přizpůsobovat prostředí, ve kterém se byznys odehrává.Stát také musí garantovat volný trh.

Přenášení těchto povinností na firmy povede ke smazání rozdílu mezi byznysem a státem. Byznys se zaplevelí negativními jevy, se kterými musí bojovat stát, jako je lobbování a další oblasti pro nadržování a korupci. Řídit firmu jako stát je stejně nemožné jako řídit stát jako firmu.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nezpochybnitelná přednost

Začnu historickou poznámkou, že nejvýznamnějším popíračem ideálu ziskové maximalizace byli takzvaní centrální plánovači v době reálného socialismu. Bohužel, právě v jejich stopách se dnes prosazuje globalistické a progresivistické pojetí politicky korektní ekonomiky. Připomeňme si, že při všech notoricky známých a v učebnicích popsaných výhradách je nezpochybnitelnou předností ziskového motivu jeho téměř dokonalá srozumitelnost, tedy i transparentnost.

Při všech notoricky známých a v učebnicích popsaných výhradách je nezpochybnitelnou předností ziskového motivu jeho téměř dokonalá srozumitelnost, tedy i transparentnost

Díky němu snadno nahlédneme, jaký užitek, a zejména koho firma reprezentuje svých chováním. Bohužel, přesně naopak je tomu u firem, které ujišťují, že jejich zájmem není jen zisk, ale i – či dokonce výhradně – veřejný prospěch, či blaho. Na závěr jen doplňme, že od firmy, která se soustřeďuje výhradně na zisk, nedává smysl očekávat, že bude chtít někoho diskriminovat, ať by to byli její zaměstnanci nebo dokonce zákazníci.



Lubomír Lízal, CEO Expobank

Lubomír Lízal, CEO Expobank

Jen jedna z motivací

Teze neplatí a neplatila už ani tehdy, ostatně nejspíše proto Milton Friedman esej v roce 1970 napsal. Teorie vlastnických práv prošla zejména v šedesátých letech zásadním vývojem. Pokud charakterizujeme v kostce tehdejší vývoj, při stavbě modelu a volbě předpokladů je povinností ekonoma vycházet nikoliv z tradiční maximalizace zisku podniku, ale z maximalizace užitku hráčů (vedení podniku a akcionářů) a zároveň popsat jak motivace (tedy užitkové funkce) aktérů, tak institucionální prostředí, ve kterém nastává interakce hráčů.

Maximalizace zisku byla již tehdy sice důležitou, ale jen jednou z mnoha motivací, které vstupovaly do rozhodování

Později v sedmdesátých letech k tomu přibyla nutnost zakomponovat teorii asymetrických informací, tedy že ne všichni mají stejné informace, a proto se rozhodování odehrává v prostředí nejen s různými motivacemi, ale i s informačními asymetriemi, kde hráči využívají ve svůj prospěch i vlastností existujících upořádání správy a řízení podniků. Maximalizace zisku byla již tehdy sice důležitou, ale jen jednou z mnoha motivací, které vstupovaly do rozhodování.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Cíle vlastníků firem

Žijeme v době tekutých termínů, abych parafrázoval Zygmunta Baumana. Co to znamená, že korporace mají společenskou zodpovědnost? Ptal se Milton Friedman a 50 let poté to stále nevíme. Respektive věděli bychom, kdybychom si esej přečetli. Bohužel, kritici svobodné tržní společnosti si z eseje vzali jen její název. Friedman nebrání tomu, aby lidé sledovali jiné cíle než zisk. Ať zakládají školy, charity, starají se o potřebné. Jsou to ale cíle vlastníků firem, nikoliv firem samotných.

Friedman nebrání tomu, aby lidé sledovali jiné cíle než zisk. Ať zakládají školy, charity, starají se o potřebné. Jsou to ale cíle vlastníků firem, nikoliv firem samotných.

Firmy představované svými šéfy se zodpovídají vlastníkům a jejich zájmům. Mají vlastnickou zodpovědnost, chtělo by se říct. Alespoň to tak je ve světě, kde ctíme soukromé vlastnictví. Zodpovídání se komukoliv jinému, kdo firmu nevlastní, je tedy společenskou zodpovědností. Pokud taková zodpovědnost existuje, nemůžeme mluvit o soukromém vlastnictví. Nazývejme pak věci pravými jmény a říkejme tomu socialismus, nabádá Friedman.

Pokud chceme, aby cíle firmy nedefinovali její vlastníci, ale veřejnost politickým procesem, pak se za to nestyďme a hrdě se (alespoň v tomto ohledu) hlasme k socialismu. Dnes se termín společenská zodpovědnost tekutě mění tak, aby vyhovoval tu zájmům politiků, tu aby svítil ve výročních zprávách velkých korporací, nebo vyplňoval texty filozofů, kteří se snaží shora plánovat lepší zítřky. Friedmanova esej není ideologický pamflet, ale rozbor terminologie. Bohužel v tomto cíli neuspěla.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Optimalizace kalkulace

Na tuto debatu se lze dívat z několika směrů a není možné ji relevantně popsat v komentáři o několika odstavcích. Můžeme se na to podívat z hlediska práva – manažeři firem se starají o svěřené prostředky akcionářů a právo jim předepisuje, aby se o ně starali s péčí řádného hospodáře (v common law „fiduciary duty“), ne aby tyto svěřené prostředky vydávali, za co chtějí. To v krajním případě vede ke zpronevěře. Podobný pohled je z morálního hlediska.

Sociální funkcí firem je optimalizovat ekonomickou kalkulaci, přinášet peníze svým akcionářům, kteří je poté použijí na bohulibé účely. Friedman neříká, že použít peníze na tyto účely je špatně. A má pravdu.

Při malém počtu akcionářů je zřejmě možná dohoda všech, že část prostředků (nebo třeba všechny) se bude věnovat na jiné funkce než na maximalizaci zisku. Kvůli tomu se většinou zakládají nadace a další neziskové organizace. Z psychologického nebo mikroekonomického hlediska nikdo nepopírá, že manažeři i akcionáři mají užitkovou funkci, která zahrnuje i jiné věci než maximalizaci zisku firmy.

Z cynického hlediska nelze vyloučit, že firmy maximalizují dlouhodobý zisk i tím, že část krátkodobého zisku věnují na CSR projekty, při kterých se dokonce proti maximalizaci zisku vymezují. Je důležité si uvědomit, a mělo by to být centrální v této debatě, že výsledky CSR projektů se špatně měří. Podle některých výzkumů se špatně měřené činnosti provádějí neefektivně málo. Ekonomická kalkulace je složitá, ale firmy konkurence motivuje, aby se jí soustavně věnovaly a snažily se najít co nejlepší výrobní modely.

Jak chápu Friedmanův argument, sociální funkcí firem je optimalizovat ekonomickou kalkulaci, přinášet peníze svým akcionářům, kteří je poté použijí na bohulibé účely. Friedman neříká, že použít peníze na tyto účely je špatně. A má pravdu.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Stále tužší regulace

Friedmanova esej výstižně popisuje, že není efektivní a racionální, když se firmy pouštějí do bohulibých neziskových projektů. Zatímco před 50 lety představoval pojem společenské zodpovědnosti poměrně marginální jev, v dnešním světě má tato doktrína ambici zcela překopat principy fungování byznysových vztahů. V oblasti investic například ESG regulace narušuje standardní posuzování výnosu a rizika – základní stavební kámen tradiční teorie portfolia.

Události uplynulých let naznačují, že v budoucnu můžeme očekávat stále tužší regulaci. Myšlenky Miltona Friedmana, jakkoliv logické a správné, se proto v blízké budoucnosti naplnění zřejmě nepřiblíží.

Zůstává diskutabilní, zda je společenská odpovědnost korporací za všech okolností prospěšná. Pro ilustraci se podívejme na dopad narůstajícího environmentalismu na automobilový průmysl. Tyto snahy mohou způsobit masivní destrukci kapitálu a rozsáhlé ztráty pracovních míst. Evropská unie předvádí v tomto směru ukázkovou střelbu do vlastní nohy. Automobilky totiž představují jedno z mála odvětví evropského hospodářství, které obstojí v globální soutěži.

Zatímco instituce EU se snaží prosazovat zelenou agendu všemi dostupnými prostředky, zaujímají USA o něco racionálnější postoj – ministerstvo práce požaduje, aby penzijní fondy braly pro svá investiční rozhodnutí v úvahu pouze kritéria rizika a výkonnosti, nikoliv etické nebo environmentální aspekty.

Tento standard však nemusí přežít případné volební vítězství Joea Bidena. Události uplynulých let naznačují, že v budoucnu můžeme očekávat stále tužší regulaci. Myšlenky Miltona Friedmana, jakkoliv logické a správné, se proto v blízké budoucnosti naplnění zřejmě nepřiblíží.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.