Centrální banky nemají dostávat politické cíle

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Americký prezident Joe Biden sice podepíše pařížskou klimatickou dohodu, ale k její ratifikaci je třeba dvoutřetinová většina v Senátu, která je nedosažitelná. I kdyby demokraté ovládli Senát, silnou většinu pro environmentální zákony mít nebudou. Naděje aktivistů se proto upínají k americké centrální bance Fed a ministerstvu financí.

Peníze, úvěry a finanční regulace jsou v dnešním světě rozhodujícím zdrojem moci. Centrální banka pod novou americkou administrativou bude muset sledovat klimatické cíle, úvěrově zvýhodnit zelené firmy a znevýhodnit ty špinavé. O totéž se bude snažit ministerstvo financí bankovními a finančními regulacemi. Měla by americká centrální banka Fed, popřípadě centrální banky obecně, sledovat zelené cíle?

Lubomír Lízal, CEO Expobank

Porušené principy

Nikoliv, jde o progresivistickou hloupost, která může destabilizovat finanční systém i hospodářské politiky obecně, a s fatálními důsledky. Nezapomínejme, že z poslední finanční nestability před dvanácti lety se zejména evropské ekonomiky ještě zcela nezotavily, a již máme další, tentokrát epidemický problém. „Nápad“ přidělit zelené cíle centrálním bankám popírá principy hospodářské politiky, které se probírají v základních kurzech ekonomie, a jsou pojmenované po autorech, kteří jsou všichni nositeli Nobelovy ceny za ekonomii.

Tinbergenovo pravidlo říká, že pro každý cíl hospodářské politiky máme mít separátní nástroj – je třeba nejméně tolik nástrojů politiky, kolik máme politických cílů. Mundellovo pravidlo určuje, že každému cíli má být přiřazen nástroj, který má na něj největší vliv, jde tedy o efektivitu zvoleného nástroje.

Ne vždy je jasné, který nástroj má vzhledem k reálným okolnostem největší vliv, proto přichází ke slovu Meadeho princip zodpovědnosti, který požaduje, aby za každý hospodářský cíl byla zodpovědná jediná (státní) instituce, jež má na použitý nástroj výlučný vliv. Nápad učinit centrální banky zodpovědné za zelené cíle porušuje principy požadované po smysluplné hospodářské politice, proto by se o něm ani neměla vést vážná debata.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Ohrožení demokracie

Není úkolem centrálních bank, jejichž představitelé nejsou voleni, prosazovat politické cíle, na nichž není dostatečná shoda občanů nebo jejich představitelů, aby jich bylo možné dosáhnout ústavně. Centrální banky mají být nezávislé a starat se o stabilitu měny. Pokud je zákony zemí pověřují i jinými povinnostmi, například regulací bank, přihlížením k číslům o nezaměstnanosti nebo vydáváním pamětních „mincí“, jsou nepolitické – souvisejí se základním úkolem zajišťovat stabilitu měny, nebo tradiční a bezvýznamné.

Centrální banky nemají být pověřované úkoly, které jsou stranicky politické, jako jsou klimatické cíle, a u nichž jsou volené orgány pro nedostatečnou podporu bezmocné. Trochu mate specifická situace Fedu i Evropské centrální banky (ECB). Fed není oficiálně zcela nezávislý, jak tomu bývá v Evropě, ECB se zase, nikoli vlastní vinou, ocitla v situaci, kdy její hlavní úkol, zajištění stability měny, vyžadoval netradiční úkony, jež posunují její pravomoci.

Obojí je špatně, v obou případech se však centrální banky zhostily nezvyklého úkolu dobře, čímž posílily svou politickou pozici. To však nic nemění na principu; naopak, je v tom potenciální nebezpečí pro demokracii. Složitost veřejné správy v moderní době vyžaduje, aby v dnešních demokraciích existovaly oblasti, které udržují stabilitu tam, kde by jinak mohla být ohrožena demokratickým procesem. Některé, v podstatě technické funkce jsou proto svěřované nezávislým nevoleným orgánům.

Centrální banky, statistické úřady a podobné instituce veřejné správy jsou konstruované tak, aby byly nepolitické, a působily jen v rámci přesně vymezených odpovědností. Pověřovat je politickými úkoly, nota bene takovými, které nemají plnou politickou podporu, by bylo významným ústupem demokracie. Přikázat centrálním bankám takové úkoly je velmi nebezpečné pro budoucnost demokracie.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Inflace a měnová krize

Nejsem si jistý, že pro ratifikaci pařížské dohody je nutná dvoutřetinová většina v americkém Senátu. Z relevantního článku Ústavy USA to sice vyplývá, ale po druhé světové válce byl vynalezen workaround „congressional-executive agreement“ nebo „legislative-executive agreement“, díky němuž lze schvalovat mezinárodní smlouvy prostým zákonem. Zda je to dobře, nebo špatně, rozebírají právníci ze všech úhlů, například 130stránková studie Is NAFTA Constitutional?

NAFTA byla ratifikovaná senátní většinou 61 ku 38, což je do dvoutřetinové většiny docela daleko. Po druhé světové válce bylo podobně schváleno více než deset tisíc mezinárodních smluv. Co se týká centrálních bank, měnová politika by od těch ostatních měla být striktně oddělená, navíc má sledovat jediný cíl – stabilitu cenové hladiny. Měnová politika by se neměla mísit s daňovou nebo fiskální politikou, environmentální politikou, politikou zaměstnanosti, zahraniční politikou, kulturní politikou nebo jakoukoliv jinou politikou vlády.

Co je centrální banky, centrální bance. Co je vlády, vládě. Jedině tak lze dělat dlouhodobě důvěryhodnou měnovou politiku, která nebude preferovat jednou ten podruhé onen záměr vlády. To totiž nemůže skončit jinak než stále větším financováním vládních politik centrální bankou, což vede k pádivým inflacím a měnovým krizím.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Pochybná odpovědnost

V poslední době se často opomíjí fakt, že prvořadým cílem centrálních bank je udržovat cenovou stabilitu. Investoři si zvykli, že tyto instituce přispěchají na pomoc, kdykoliv se otřesou trhy aktiv. Všespásná role centrálních bank by se měla rozšířit i na klimatickou udržitelnost.

Zatímco Fed doposud takovým tlakům odolával, ECB se snaží být avantgardou v boji proti klimatickým změnám. V eurozóně se rozmáhají takzvané zelené dluhopisy k financování specifických projektů s environmentálním přesahem. Tento typ bondů od příštího roku ECB zařadí mezi papíry, které nakupuje v rámci svých dluhopisových programů.

V oblasti cenové stability hrají prim centrální bankéři. Mezi institucemi, které ovlivňují inflaci, by se jen obtížně hledala těžší váha. Oproti tomu do klimatických změn promlouvají centrální banky jen minimálně. Dává smysl zodpovídat za něco, co v podstatě nedokážu ovlivnit?

Koronavirová pandemie tvrdě zasáhla finanční sféru. Vakcína sice představuje naděje na rychlejší zotavení a kreditní ztráty prozatím zůstávají na poměrně nízkých úrovních, ale bankovní domy (zejména evropské) trápí malá ziskovost. Ta může v krajním případě ohrozit zprostředkovatelskou funkci finančních institucí. Tlak na environmentální regulaci může chřadnoucí profitabilitu peněžních ústavů ještě výrazněji podlomit.

V neposlední řadě řada centrálních bank usiluje o naplnění svého primárního cíle – cenové stability. Eurozóna se již čtyři měsíce potýká s deflačními tlaky. To se naposledy odehrálo v roce 2016. Inflační očekávání naznačují, že v letech 2025 až 2030, ceny porostou průměrným ročním tempem 1,3 procenta. Trhy proto nevěří, že ECB dokáže splnit svůj prvořadý cíl – inflaci na úrovni dvou procent. Svazovat si ruce, když centrální bankéři nezvládají svůj hlavní úkol, je krajně nezodpovědné.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom banky CREDITAS

Nemožnost potrestání

Určovat, který segment ekonomiky je horší a který lepší, není a nesmí být záležitostí měnové politiky, jež nás ovlivňuje více než dříve. Rozumím záměru takových návrhů, ale už nyní dělají některé centrální banky fiskální politiku, k níž v demokratické společnosti nemají mít mandát. Pokud se premiér a vláda rozhodnou, že budou preferovat jeden druh podnikání a penalizovat jiný, je to jejich právo a byli k tomu demokratickým procesem povoláni.

Centrální banky nesmějí preferovat jeden druh podnikání před jiným, jejich politika by měla být co nejvíc neutrální, i když se to příliš nedaří. Oproti vládě nemáme prostředky, jak je za chybná rozhodnutí potrestat. Nejde jen o změnu zákona, který by centrální banky bezmyšlenkovitě naplňovali, v realitě je to velmi nepraktický návrh. V malém je to vidět u cenové stability.

Nevíme, co to znamená, a jak to měřit, ale používáme změny spotřebního koše, a myslíme si, že střednědobě jsou dvě procenta nahoru tak akorát. Jak ale měřit zelenost? Jakým indexem a kde je limit? Budeme mít ratingovou agenturu zelenosti? Jak diskontovat projekty, které dnes zelené nejsou, jen aby vydělaly peníze a zelené byly? Budou penalizována aktiva ze zemí, které se nepřipojí ke klimatickým dohodám? Jak moc? Už nyní to mají centrální banky těžké, teď by to bylo v podstatě nemožné.