Bidenův návrh globální daně jde nesprávným směrem

Americký prezident Joe Biden navrhl globální daň minimálně 15 procent ze zisku korporací, přičemž ještě nedávno chtěli Američané prosadit 21 procent. Principiálně je to špatně – má existovat svobodná konkurence daňového prostředí států –, ale velké americké a nadnárodní technologické firmy neplatí skoro žádné daně.

Samozřejmě, že by bylo podmínkou, že velké americké technologické korporace budou platit adekvátní daně tam, kde vytvářejí většinu zisků. Měla by být zavedena globální daň minimálně 15 procent ze zisku korporací, jak navrhuje prezident USA Joe Biden?

Michal Skořepa, ekonom České spořitelny, člen Výboru pro rozpočtové prognózy

Malý krok

Velmi potřebná je především dohodu na férovém výpočtu daňového základu, v němž bude jeho geografické rozmístění odpovídat geografickému rozmístění aktivit zdaňovaných firem. Řada států, včetně těch, které nejsou považované za tradiční daňové ráje, totiž nabízí firmám výhody ani ne tolik ohledně sazby jako daňového základu, na nějž se sazba uplatňuje. Harmonizace – a transparentnost – by se tedy měla vnést především do výpočtu daňového základu.

Sazbu bych už nijak neomezoval, protože jde o nástroj hospodářské politiky. Pokud daná země potřebuje nalákat nový kapitál ze zahraničí, ať to činí nízkou daní. Může jít o pouhou kompenzaci jiných handikapů, jako je méně kvalitní právní prostředí. Cenou, kterou tato země za toto lákání zaplatí, je nižší procentuální výběr daně.

Obecně vzato, nevidím důvod, proč transparentní daňové konkurenci bránit. Díky zmíněnému férovému výpočtu daňového základu nehrozí, že by země s nízkou daňovou sazbou na ni nalákala nějakou dominantní část aktivit světové firemní sféry – jakákoli významně nadproporční část těchto aktivit by se do dané země nevešla.

Všechny uvedené úvahy jsou ale jen šedou teorií. Vzhledem k velikosti USA je v praxi třeba brát jakýkoli jejich návrh za téměř jediný průchozí. Z tohoto pragmatického pohledu je dohoda na minimální sazbě krokem, který může pomoci v boji s daňovými ráji, i když malým. Z pohledu Česka (které nyní uplatňuje v mezinárodním srovnání spíše nižší sazbu) bude důležité, aby minimální sazba nebyla příliš vysoká.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Hledání kompromisu

Vyřešení problému, že se velkým mezinárodním společnostem daří vyhýbat placení daní, by asi americký návrh minimální daně, pokud by se jej podařilo prosadit, pomohl. Neřeší však další (a pro nás důležitější) problém – aby tyto korporace platily daně tam, kde své zisky realizují, a nikoli v jurisdikci, kterou si v podstatě samy vyberou. Toto nové pravidlo by významně omezilo soutěž zemí v oblasti daňových systémů, která je součástí mechanismu, jímž svobodné země chrání konkurenční prostředí, základ hospodářského úspěchu.

Proto je americký návrh zaměřen nesprávným směrem, který je navíc pro nás (na rozdíl od USA) nevýhodný, a Evropská unie by měla pokračovat v hledání, jak zajistit placení daní v jurisdikci, v níž se zisk vytváří. Vzhledem k americkému zájmu o jiné řešení budeme asi muset najít kompromis, tedy nějaké formy obojího řešení.

V takovém případě by měl náš zájem být, aby ústupek USA, tedy navrhovaná minimální daň, byl co nejnižší a zdanění v zemi původu zisku co nejdůslednější. Jsou s tím však technické problémy, které je třeba řešit, i když to znamená zkomplikování procesu ve srovnání s „jednoduchostí“ minimální daně.

Michal Pícl, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie

Daňové úniky

Návrh globální daně ze zisku není nic nového pod sluncem. O boji proti daňovým únikům se léta živě debatuje i v EU. Tam má převahu především návrh směrnice o zavedení harmonizovaného a konsolidovaného daňového základu korporátních daní. Ten by pro Českou republiku znamenal dodatečný příjem do státní pokladny v řádu desítky miliard korun. Patříme totiž k zemím, kde je odliv kapitálu každoročně enormní.

Přiznaně od nás každý rok odteče necelých 300 miliard korun na dividendách a obdobná částka nepřiznaně například úroky či transferovými cenami, tedy matka si vytáhne ze své dceřiné společnosti finance poskytováním předražených licencí a služeb. A ani na to neexistuje v současnosti adekvátní obranný nástroj.

Myšlenka, že hodnota má být daněna tam, kde vzniká, je naprosto správná a plně ji podporuji. Český státní rozpočet se díky nesmyslnému zrušení superhrubé mzdy dostal do dluhové spirály, ze které se bude jen obtížně dostávat. Boj proti optimalizaci daní a daňovým únikům velkých nadnárodních korporací je jednou z cest. V této souvislosti je však podstatné si uvědomit, že tento problém sami nevyřešíme. Je třeba jej řešit koordinovaně a globálně.

Markéta Mlčúchová, Mendelova univerzita v Brně

Adekvátní zdanění

Současná daňová legislativa neodpovídá moderním digitálním podmínkám 21. století. Velké nadnárodní korporace využívají odlišných daňových pravidel a technických nesrovnalostí daňových systémů k agresivnímu plánování, jež vede k minimalizaci daňových povinností. Proto nastávají významné ztráty v daňových příjmech národních rozpočtů, což je s globálním růstem veřejného dluhu v důsledku krize covid-19 podnětem k hledání nástrojů, jež zajistí rovné daňové podmínky, adekvátně zdaní nadnárodní korporace a zamezí daňovým únikům.

Daňové sazby by měly kvůli udržení svobodné konkurence daňových jurisdikcí, prospěchu daňových poplatníků a efektivním veřejným financím zůstat v kompetencích národních států. Pozornost by se měla věnovat tvorbě zisku, potažmo hodnoty, a tu zdanit v jurisdikci, ve které byla vytvořena. V případě velkých amerických technologických korporací v podstatě mluvíme o FAANG (Facebook, Amazon, Apple, Netflix, Google), jež vytvářejí zisk monetizací digitálních dat, která jsou pro ně klíčovým aktivem.

Digitální data jsou vysoce mobilní a nehmotná aktiva, jejichž monetizace není podmíněna fyzickou přítomností společnosti. Současný systém opomíjí digitální přítomnost společnosti, proto mohou nadnárodní technologické, potažmo digitální firmy volit daňově výhodnější podmínky v jurisdikci, ve které zisk z digitálních služeb negenerují, nebo pouze v minimálním množství.

Minimální globální daň ze zisku korporací tento problém neřeší a její zavedení je bezpředmětné, navíc jde proti svobodné daňové konkurenci. Cílem by měl být nástroj zajišťující adekvátní zdanění zisků tam, kde byly vytvořeny, například iniciativa Evropské komise spočívající v jednotné kalkulaci daňové báze a její alokaci mezi členské státy EU (BEFIT) nebo návrh významné digitální přítomnosti (PO).

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus

Jde spíše o princip

Původní představy Bidenovy vlády o prosazení minimální sazby ve výši 21 procent vzaly rychle za své a nový návrh hovoří o přijatelnější patnáctiprocentní dani. Samotná výše zátěže však není podstatná, jde spíše o princip. O nastavení daňové politiky by si měl každý stát jako svrchovaná entita rozhodovat sám. Praxe nadnárodních technologických korporací, kterým povaha podnikání umožňuje přelévat zisky do daňově výhodných jurisdikcí, by se však také měla omezit.

Zavádění digitálních daní na unilaterální bázi představuje problém, jelikož by nejspíše vedlo k recipročním akciím americké vlády a rozpoutalo daňovou válku. V současnosti dokážou regulátoři najít způsob, jak efektivně určit výši příjmů, které digitální firma vygeneruje v dané zemi. Co se poohlédnout po méně konvenčních řešeních a zkusit daň stanovit například podle počtu uživatelů (u provozovatelů sociálních sítí) v daném státě?

Lubomír Lízal, CEO Expobank

Zástupný problém

Debata o výši jednotné sazby daně je typickým zástupným problémem. Neadresuje ani výběr daní, ani nemůže vést k řešení čehokoliv v této oblasti, natož ke zjednodušení jak výběru, tak situace pro firmy. Největší mezinárodní rozdíly jsou v základu daně, tedy v tom, co je a není zdanitelný příjem. A nejde jen o, často úsměvné, výjimky, jimiž je nejen náš daňový řád zaplevelen, ale i o principiální rozdíly, co je a není uznatelný náklad.

Nadnárodní korporace jsou proto nucené vést de facto daňové účetnictví dle všech národních standardů, kde mají působiště, a pak ještě nějaké zastřešující vlastní manažerské, podle kterého firmu skutečně řídí. Pokud si uvědomíme, že třeba v některých účetních standardech můžete vykazovat tutéž položku jako investici a jinde jako mzdový náklad, pak sazba daně ze zisku je to poslední, co vás při řízení nadnárodního podniku zajímá.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Pokus o kartel

Jde o nesmyslný pokus o škodlivý daňový kartel. Ekonomická teorie učí, že kartely jsou nestabilní. Co by zabránilo například Číně, Rusku nebo nějakému liberálnějšímu státu, aby šel s daní níže, než je tato hranice? Daňová sazba není vše, neméně důležité (možná ještě důležitější) je, jak se počítá daňový základ.

Proto EU tlačí na společnou unijní daň ze zisků firem i na společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob (CCCTB). Mělo by být českým zájmem vystupovat proti těmto snahám například s Irskem a Nizozemskem, ale česká vláda si dovolí nesouhlasit s unijními návrhy pouze zcela výjimečně.

Kartelová minimální daň je zdůvodňována jakýmsi mýtickým závodem ke dnu. Ve Švýcarsku jsou nižší daně než v EU, navíc se v něm odehrává poměrně ostrá daňová konkurence kantonů, Švýcarsko by tedy mělo být už na onom dně. Každý však snad uzná, že švýcarské veřejné služby jsou jedny z nejlepších na světě. Pokud tak vypadá dno, na které míříme díky daňové konkurenci, ať tam jsme co nejrychleji.

Mám výhrady i k myšlence (na první pohled lákavé), že zisk má být zdaněn tam, kde vzniká. Například Starbucks: Vzniká dané pobočce zisk, protože je na dobrém místě, má hezký interiér a příjemnou obsluhu, nebo proto, že je na ní logo Starbucks (a všechny korporátní postupy)? Pokud zisk vzniká lokálními vlivy (místo, interiér, obsluha), ať se daní v ČR, ale pokud americkými (logo, postupy), měl by se platit v USA, nebo ne? Není mi jasné, jak poznat, jaký podíl zisku náleží lokálním a jaký americkým faktorům. Závidím všem, kdo to poznají.

Co se Facebooku, Googlu a dalších online firem týče, neexistuje jediný důvod, proč by měly platit v ČR jakoukoliv daň ze zisku, obdobně jako třeba New York Times. DPH z reklamy platí, a to, že mají v ČR zákazníky, není důvod, aby platily českou daň z příjmu. Jakou jejich externalitu se tím snaží český rozpočet internalizovat? Jakou veřejnou službu poskytl český rozpočet těmto firmám, že po nich požaduje nějakou platbu?

Petr Janský, ekonom, FSV UK

Jsou i jiná řešení

Mnoho malých a středních firem platí vyšší daně než například Amazon, Apple nebo Alphabet. Velké nadnárodní společnosti, jak ukazuji ve svém výzkumu, se vyhýbají placení daní téměř z poloviny svých zisků tím, že je přesunují do daňových rájů. Globální minimální zdanění je kompromisní, realistické řešení, na němž se několik let domlouvá 139 zemí. Je chvályhodné, že i Joe Biden a jeho americká vláda chce spravedlivější zdanění a přichází s konkrétními návrhy. Pojďme se bavit, jaké parametry by tato globální minimální daň ideálně měla mít.

Například náš návrh Minimum Effective Tax Rate (METR) by s časem rostoucí sazbou 15 až 25 procent by ubral daňovým rájům a přidal všem zemím, kde jsou nadnárodní společnosti aktivní. Tím se METR liší od návrhů Bidena nebo OECD, které by přidaly především zemím, kde velké nadnárodní společnosti sídlí. V Česku takových moc nemáme. Nebo se bavme o jiných způsobech, jak řešit, aby velké nadnárodní společnosti neměly neférovou výhodu kvůli daňovým rájům oproti menším a středním firmám nejen v Česku.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom společnosti Roger

Třikrát úplně vedle

Bidenův návrh vypadá líbivě, ale je třikrát úplně vedle. Za prvé, korporátní daň představuje relativně malou část příjmů státního rozpočtu, méně než desetinu. Kdyby jen těžko představitelných deset procent objemu našich firemních zisků končilo v daňových rájích, zvýšili bychom příjmy českého rozpočtu o procento. Politické strany daňových rájů rády zneužívají v předvolební kampani a voličům tvrdí, že bychom pak měli vyřešené veřejné finance. Ani trochu.

Za druhé, velké firmy, které mají prostor pro daňovou optimalizaci, platí obrovské daně. Není pravda, že by daně neplatily, jak se často říká. Platí daně za své zaměstnance a z příjmu, navíc i vedení, zdravotní a sociální pojištění, DPH a spotřební daně či vlastníci odvádějí kapitálové daně. Když jim poté, co vše uvedené zaplatí, zůstane zisk, který raději zdaní 12,5 procenty v Irsku než 19 procenty u nás, rozhodně nelze tvrdit, že daně neplatí.

A za třetí, zákaz nižší korporátní daně bezpochyby povede k vyšším daním a časem se k seznamu globálně regulovaných daní přidají další. Utíkat lze nejen se ziskem, ale i s prací nebo kapitálem. Bylo by jen otázkou času, než by se minimum zavedlo i na další daně. A politici se moc rádi zbaví zodpovědnosti, aby mohli tvrdit, že by chtěli snížit daně, ale nemohou.