Václav Havel
Česká republika by se mohla stát vzorem v obraně svobody slova
Svoboda slova je civilizační výdobytek pro všechny, proto je třeba ji bránit společně. Nestačí, že ji garantuje Ústava. Bylo by velkou chybou, kdyby se zpolitizovala a stala dalším předmětem sporů, kdy si znesvářené strany rozdělí, kdo je pro a proti.
Trump je rukou Alláhovou. Svým rozkazem dal Íráncům silnou kartu
Vojenské akce na základě informací, jejichž původ není znám, nejsou ověřitelné a někomu něco pouze „připisují“, jsou výsledkem úpadku civilizace.
Šedá zóna jako retrospektivní iluze
Kniha Přemysla Houdy Normalizační festival. Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce napadá klíčový pojem dosavadního pohledu na československou normalizaci.
Sametová sezóna české kopané
Další jednoaktovka Tomáše Kafky na cestu do hlubin českého fandění. A nejen sportovního. Opět se nacházíme v hostinci, tentokrát pražském nižší kvality, leč autentického charakteru, ve které sedí dva přátelé a popíjejí pivo. Nálada je spíše mlčenlivá.
Život ve lži s komunismem nezmizel
V roce 1978 napsal Václav Havel esej Moc bezmocných, ve které popisuje život ve lži – vše musí poukazovat k ideologii komunismu. Moc bezmocných dnes spočívá v neustálé snaze vyhmátnout za prezentací skutečnost či pravdu.
Dědictví Václava Havla: Vyjednavač a smiřovač
Lidé, kteří exprezidenta Václava Havla, jemuž by bylo 5. října 83 let, dobře osobně znali, ho považovali za nezaujatého člověka, který dokáže vyslechnout a posoudit i názory, s nimiž nesouhlasil, argumentovat a vysvětlovat, a především řídit diskusi, v níž si strany vysvětlí svá stanoviska a nějak se dohodnou.
Je třeba svést bitvu o transparentnost volebních procesů
Demokratické vládnutí není jen soubor pravidel, ale i hodnot, který by měl obecný konsenzus vyznávat, a v němž přednosti pravdy a lásky k bližním tvoří nikoliv poslední položku. Bez mravní integrity vládnoucích však mohou občanské ctnosti platit jen omezeně. Není jedno, kdo konkrétní úřad v demokracii zastává.
České subkultury v západním kontextu
Představují subkultury politický protest, nebo jen zábavu? Je v českém prostředí politická činnost subkultur pokračováním disentu a undergroundu? Je třeba subkulturu opustit na cestě k radikální politice, nebo ji rozvíjet v rámci subkultur?
Česko má vůči NATO stále co dohánět
Po 20 letech v NATO – od 12. března 1999 – je Česká republika spolehlivým spojencem. Stále se však učíme. K nejúspěšnější alianci v dějinách, jež zaručuje bezpečnost, prosperitu a příslušnost k Západu, se nemůžeme chovat jako ke „zlé maceše“. Není totiž ona a my, s jejími ostatními členy ji tvoříme.
Jak zbořit reaganovský mýtus o „říši zla“
Česká pravice může sice stále vyvolávat strašáka komunismu, aby zbavovala své oponenty legitimity, přesvědčuje tím však už jen přesvědčené – rozšířit jejich řady se jí touto strategií může podařit jen stěží. Černobílá vize přítomného dobra, které nahradilo minulé zlo, ztrácí přesvědčivost. Absolutizovaný protiklad se zrelativizoval.
Po listopadu 1989 rozvoj občanských aktivit nenastal
Signatář Charty 77 a jeden z nejpůvodnějších českých historiků Jan Tesař žije v Brezové pod Bradlom na Slovensku, ale občas zavítá i do moravské metropole. A právě v Brně umožnil vést rozhovor a debatovat nejen o roli státu, konformitě, disentu a českých a československých dějinách, ale především o současnosti, zvláště pak o tom, co se mu na ní nelíbí.
Západ a křesťanství jsou v úpadku
„Křesťané jsou stále se zmenšující menšinou a mají nejvyšší čas začít stavět archy, jako byla ta Noemova. Ať už se politicky či ekonomicky stane cokoli, musíme posilovat náboženské vazby a vytvořit silnější rodiny i menší komunity, jež pomohou přetrvat obtížnou dobu před námi,“ říká v rozhovoru americký křesťanský novinář Rod Dreher.
Masaryk, Patočka a Havel na Nové scéně Národního divadla
Ve foyeru Nové scény Národního divadla se v pondělí 29. října diskutovalo o třech klíčových českých osobnostech našeho „krátkého“ 20, století. Co pojí T. G. Masaryka s Janem Patočkou a Václavem Havlem? A v čem se jimi můžeme nechat inspirovat? Takové otázky si kladli Václav Bělohradský, Eliška Fulínová, Roman Joch a Martin Palouš.
V roce 1968 se národ projevil ve své velikosti a semknutosti
„Moje babička si nakládala do flašky od okurek bezinky. Jednou to chtěla mít moc dobré, tak tam dala víc cukru, víc bezinek a ono jí to bouchlo. Tak to bylo i v šedesátém osmém. Chtěli jsme to mít moc hezké, chtěli jsme svobodné volby a zrušili cenzuru a ono to bouchlo,“ říká v rozhovoru malíř Jiří Anderle.
Milan Uhde: Čekal jsem, že přijdou
Milan Uhde v rozhovoru říká, že když se o invazi v roce 1968 dozvěděl, první, co ho prý napadlo, bylo, že je s ním jako s dramatikem amen. A nemýlil se.
