Zvyšování tlaku Islámským státem bude sjednocovat opozici

Islamisté se snaží vyvolat na území, jež ovládají, pozemní vojenský zásah ze zahraničí. Jejich největším problémem je stále obtížněji zvládnutelná situace na něm. Největším problémem Západu je neexistence toho, kdo by ho dokázal dlouhodobě spravovat.

Vít Kučík 17.4.2016
Bojovník Islámského státu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bojovník Islámského státu | foto: Reuters
Bojovník Islámského státu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Základ pro pochopení situace na Blízkém východě, obzvlášť v Sýrii či Iráku, představuje fakt, že místní společnosti jsou na rozdíl od západních, které tvoří národy, kmenové. Obyvatelé na kmenovém území se necítí být státotvorným národem v moderním smyslu, ale jsou primárně loajální ke svému rodu či kmeni. Tato loajalita je pro Evropany obtížně představitelná, protože kmenové vazby se v Evropě rozpadly ve středověku, a nyní je samozřejmá identita národní či dokonce někde postnárodní.

Na území Iráku žije více než 150 kmenů, v Sýrii, zejména v její východní části, dalších několik desítek. Kmeny se dělí na klany, rody, širší rodiny. V čele rodu stojí šejch, v čele klanu šejch šejchů, který jednak řeší majetkové, kriminální i sociální spory, jednak hájí jeho zájmy v rámci kmene.

Nemožnost neutrality

Kompetence šejchů a povinnosti členů rodu pak vypovídají o nesnadném zajištění základního fungování moderního státu v kmenové struktuře. Šejch například rozhoduje o vině, či nevině vraha a stanovuje poplatek poškozené straně za spáchaný zločin. A může se stát, že jeho rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem státní justice – uzná čin vraha za ospravedlnitelný či odčiněný, a vezme ho pod svou ochranu.

Policisté či soudci nejsou v podstatě nikdy neutrální, protože jsou také členy některého klanu či kmene, což rozhoduje o jejich postoji k představiteli vlastních lidí či konkurenčního kmene, což však s sebou nese riziko odplaty

Státní justice v takových případech často ustupuje, protože otevřený konflikt se šejchem by znamenal i střet se skupinou, kterou reprezentuje. Navíc policisté či soudci nejsou v podstatě nikdy neutrální, protože jsou také členy některého klanu či kmene, což rozhoduje o jejich postoji k představiteli vlastních lidí či – v nebezpečnějším případě – k představiteli konkurenčního kmene, což s sebou nese riziko odplaty.

Členové kmene jsou povinní si vzájemně pomáhat – například při vyřizování administrativních záležitostí. Z tohoto důvodu je státní správa vůči soukmenovcům úředníků vstřícná, zatímco vůči ostatním prakticky neprůchodná. A snaha obsadit maximální počet postů ve státní správě není tudíž otázkou prestiže, ale přežití, minimálně v oblasti, kde členové kmene žijí. Z toho vyplývá neustálý boj o moc mezi kmeny a klany a zároveň nutnost státní autority, která jej vyrovnává a udržuje v únosných mezích.

Pouhé nástroje

Tuto státní autoritu v minulosti zajišťovala muslimská Osmanská říše a následně koloniální mocnosti Francie či Velká Británie. Ty po erozi legitimity koloniální správy předaly moc jednomu z místních kmenů, který pod formálním uspořádáním monarchie či republiky ovládl klíčové instituce, čímž získal převahu nad ostatními kmeny. Tuto moc si buď dokázal udržet, nebo jej po nějaké době svrhl jiný kmen.

Aparát irácké strany Baas, její socialistická a později náboženská rétorika, státní instituce ani republikánská idea pro ni nebyly politickými cíli, ale pouhými nástroji k udržení mocenské nadřazenosti kmene Al-Bu Nasir nad ostatními kmeny

Například kmen Al-Bu Nasir z iráckého města Tikrít, jehož členové Ahmed Hassan al-Bakr a známější Saddám Husajn dokázali získat moc v Iráku a udržovat ji více než 30 let osvědčenými metodami – vraždou dosavadního vládce, obsazením klíčových administrativních a mocenských postů lidmi vlastního kmene, připuštěním kmenů, které deklarovaly loajalitu, k nedůležitým postům, a nekompromisním vytlačením zbytku společnosti od významnějších mocenských i ekonomických příležitostí diktaturou.

Aparát irácké strany Baas, její socialistická a později náboženská rétorika, státní instituce ani republikánská idea pro ni nebyly politickými cíli, ale pouhými nástroji k udržení mocenské nadřazenosti kmene Al-Bu Nasir nad ostatními kmeny.

Kruté metody

Hlavní příčinou těchto kmenových mocenských hrátek není ani ideologie, ani náboženství. Žádný kmen se nedostává k moci, protože by byl náboženským příkladem hodným následování či sliboval lepší politický program, ale protože používá chladné, často kruté, a především neideologické metody.

Žádný kmen se nedostává k moci, protože by byl náboženským příkladem hodným následování či sliboval lepší politický program, ale protože používá chladné, často kruté, a především neideologické metody

Obsazení úřadů lidmi vlastního kmene a mučení členů konkurenčních kmenů neslouží k nastolení lepšího světa, ať už socialismu nebo islámské šaríe, ale jen k udržení u moci daného kmene. A politická či náboženská idea jsou pouhými nástroji k tomuto cíli. V tom se liší od evropských ideologických radikálů, ať už levicových, pravicových či nacionalistických, kteří zabíjejí z ideových pohnutek – smrt nepřátel má posloužit vzniku lepšího společenského řádu.

Navzdory tomu se typická blízkovýchodní diktatura na kmenovém území, přestože o žádný lepší společenský řád neusiluje, ideologií zaštiťuje. Kmenové pojetí je totiž zásadní překážkou pro jakoukoliv centralizovanou státní moc a vládnoucí kmen se ho snaží eliminovat, překonat – s výjimkou sebe sama. A právě ideologie je nástrojem, který přesahuje kmenový horizont svých vyznavačů.

Panarabský socialismus se jako ideologie ukázal nepraktický. Navíc byl použitelný pouze v době, kdy sovětský blok umožňoval alespoň teoretickou naději v uskutečnění komunistické ideje, a neodpovídal neindustrializovanému, převážně venkovskému světu kmenů. S náboženstvím, konkrétně islámem, je to jiné. Ten zde několik set let funguje a lidé se s ním identifikují stejně jako se svým kmenem.

Státní náboženství

Centrálně organizovaný stát se na kmenovém území musí opírat o ideu, která přesahuje pokrevní identitu, jinak jeho správa nebude fungovat. S tím se musely vyrovnat všechny blízkovýchodní režimy, od iráckého Saddáma Husajna a libyjského Muammara Kaddáfího přes saúdskoarabskou monarchii až po syrský Bášára Asada a Islámský stát.

Islám jako státní náboženství, včetně jeho poměrně fundamentalistické verze, může být v daném kmenovém prostředí pokrokový. Je stadiem, jež je nutné při přechodu od kmene k modernímu národu.

V nerozvinutých, predindustriálních, převážně zemědělských či pasteveckých společnostech Blízkého východu neexistuje silnější idea, než je ta náboženská. A na území Iráku a Sýrie je tradičním a převažujícím náboženstvím islám. Proto v současnosti musí být fungující stát v této oblasti islámský, a to natolik, nakolik je daná společnost kmenová.

Blízkovýchodní režimy jsou islámské a často se stylizují do role ochránců pravé víry. Například Saúdská Arábie je výrazně kmenová společnost, přičemž Západ často kritizuje její náboženský fundamentalismus, aniž by si uvědomoval, že jejím rychlým rozvolněním by se moc vládnoucího klanu Saúdů zhroutila, což by uvrhlo zemi do chaosu kmenového soupeření. Tato funkce náboženství ospravedlňuje tvrzení, že islám jako státní náboženství, včetně jeho poměrně fundamentalistické verze, může být v daném kmenovém prostředí pokrokový. Je stadiem, jež je nutné při přechodu od kmene k modernímu národu.

V Evropě se ostatně odehrálo něco podobného. Všechny raně feudální státy byly silně křesťanské, panovnické rody se nechávaly pokřtít, zvaly věrozvěsty a kněží a snažily se zavést křesťanství u svých poddaných. A to několik století – než modernita proměnila feudální rodovou monarchii v národ a v národní stát.

Pragmatické použití

To, že islám není skutečnou příčinou blízkovýchodních problémů, ale jen pragmaticky používaným mocenským nástrojem, ukazuje jeden z nejvýznamnějších kmenů Šamár. Tři miliony jeho členů žije v Iráku, více než milion v Saúdské Arábii, kde jsou jedním z hlavních konkurentů vládnoucího klanu Saúdů, půl milionu v Sýrii a další v Jordánsku a dalších zemích. Svůj původ odvozuje od jemenských beduínských kmenů i od legendárního Hatima Al-Taje z 6. století, který byl pokřtěným Arabem.

To, že islám není skutečnou příčinou blízkovýchodních problémů, ale jen pragmaticky používaným mocenským nástrojem, ukazuje jeden z nejvýznamnějších kmenů Šamár

Kmen Šamár v 7. století přijal islám a podílel se na jeho šíření v rámci Mohammedových výbojů. V současnosti jsou některé jeho klany šíitské, většina však sunnitských a jeho vedení sídlí v severoiráckém Mosulu. Kmen spolupracoval s iráckým královským rodem Fajsalů a po vojenském puči Abdala Karima Kásima v roce 1958 se dostal do nemilosti.

Po dalším státním převratu v roce 1963 al-Bakra se stal oporou jeho režimu ve své mosulské oblasti, což pokračovalo i po jeho smrti za vlády kmene Al-Bu Nasir v čele se Saddámem Hussainem. Po pádu tohoto režimu se dostal k moci jiný kmen, která ten dosavadní odstavila od moci. Nejvíce to bylo vidět na armádě, která byla zrušena a znovu vybudovaná.

Vláda Núrí Málikího

Odstavení od moci nepředstavuje jen ztrátu prestiže, ale i existenčně ohrožuje tisíce rodin příslušníků kmene – je jim znemožněn přístupu v podstatě k jakémukoli postu ve státní službě. A to zejména za vlády Núrí Málikího v letech 2006 až 2014, který ve státní správě prováděl na základě kmenového klíče obzvlášť brutální čistky.

Málikího kmenová skupina měla na územích konkurenčních kmenů jen omezenou moc a navíc ji prosazovala s podporou ozbrojených sil, které k ní byly loajální. Toto jednání způsobilo excesy a šířilo strach a odpor.

V důsledku toho hrozilo, že na územích kmenů, jež na tom byly podobně jako kmen Šámar, vypukne povstání. Sunnitské kmeny, které se v minulosti spíše podílely na mocenské „národní frontě“ okolo strany Baas Saddáma Husajna, než by ho přímo podporovaly, začaly dozbrojovat své domobrany, často vojáky z rozpuštěné baasistické armády.

Málikího kmenová skupina měla na územích konkurenčních kmenů jen omezenou moc a navíc ji prosazovala s podporou ozbrojených sil, které k ní byly loajální – převážně šíitských kmenů z okolí Bagdádu a iráckého jihu. Toto jednání způsobilo excesy a šířilo strach a odpor. Za takové situaci proto bylo jen otázkou času, kdo se ujme vedení ozbrojeného boje.

Zachování autonomie

Je do jisté míry náhoda, že ve správný čas byl na správném místě politicko-náboženský dobrodruh Abú Bakr al-Bagdádí, který získal vojenské zkušenosti i materiální prostředky v sousední Sýrii. Mohl to však být i jiný válečník disponující skupinou a zejména agresivitou, již byl ochotný použít proti bagdádské moci. Z „dobytí“ iráckého severu vyplynulo, že se Abú Bakr al-Bagdádí postavil do čela kmenového odporu a kmeny, například Šámar, to z pragmatických důvodů akceptovaly.

Islámský stát potřebuje od kmenů loajalitu, bojovníky a materiální podporu. Ty ale toto vše chtějí poskytovat pouze v míře, jež je nezbytná pro zachování jejich autonomie na nepřátelských vládách v Bagdádu či v Damašku.

Vůdce Islámského státu (IS) Abú Bakr al-Bagdádí potřeboval silnou ideu, která by sjednotila různorodé konkurenční kmeny na severu Mezopotámie, protože bez jejich vojenské i materiální podpory by se neobešel. To věděl díky bojovým zkušenostem s americkými okupačními silami ještě pod značkou al-Káidy, kdy tento boj víceméně prohrál poté, co se Američanům za jeho zády podařilo dohodnout s některými vůdci sunnitských kmenů.

Náboženská idea islámu byla jediná, která tuto společnou platformu poskytovala, žádná jiná neexistovala. Navíc byla o to radikálnější, oč nesmiřitelnější byly neshody mezi těmi, které měla spojit. A ty jsou opravdu velké. Tím se dostáváme od průniku zájmů IS a sunnitských kmenů k rozdílům v nich.

Islámský stát potřebuje od kmenů loajalitu, bojovníky a materiální podporu. Ty ale toto vše chtějí poskytovat pouze v míře, jež je nezbytná pro zachování jejich autonomie na nepřátelských vládách v Bagdádu či v Damašku. Islámský stát potřebuje více finančních prostředků na odražení zahraničního tlaku či na preventivní expanzi, jež však kmeny nechtějí poskytnout.

Neloajální populace

Islámský potřebuje upevnit vnitřní moc a potlačit vnitřní neloajalitu. Proto verbuje žoldáky ze zahraničí, kteří jsou v případě dobrého žoldu loajálnější než ti z místních kmenů, což však vyžaduje další finanční prostředky, které IS získává z daní na území, jež ovládá. To však je proti zájmům kmenů, čímž narůstá napětí a šejci se dostávají do svízelných situací, kdy musejí volit menší zlo.

Islámský stát ovládá území s několika miliony obyvatel, z nichž by mohl mít mnohem víc rekrutů, pokud by tato populace byla vůči němu loajální

O situaci uvnitř Islámského státu existuje málo konkrétních informací, takže se o ní lze něco dozvědět jen ze sekundárních zdrojů, jako je CIA. Ta odhaduje počet bojovníků IS na 20 až 30 tisíc, přičemž zahraniční tvoří více než 20 tisíc, tedy většinu.Islámský stát přitom ovládá území s několika miliony obyvatel, z nichž by mohl mít mnohem víc rekrutů, pokud by tato populace byla vůči němu loajální.

To, že IS neustále verbuje bojovníky v zahraničí, svědčí mimo jiné o růstu napětí mezi jeho vůdci a místními kmeny, kterému se snaží čelit centralizací, zvyšováním represí a nároků na finance a lidské a materiální zdroje. Tím se dostává do podobné neřešitelné spirály jako všechny represivní režimy v posledním stadiu – k udržení centrální moci potřebuje finanční prostředky, jejichž vymáhání vyvolává odpor, k překonání odporu potřebuje další finanční prostředky, což tento odpor ještě zvyšuje.

Stejný problém řešil Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí či v současnosti Baššár Asad. A k jeho – aspoň dočasnému – řešení poskytuje historie tři možné scénáře. Za prvé, zvýšit brutalitu, což opozici na čas vyděsí natolik, že přejde do podzemí. Za druhé, odchod vrcholných představitelů režimu ze scény. A za třetí, vyvolat zdání takové velké hrozby zvnějšku, že společná obrana stmelí režim a opozici. Na základě tohoto třetího scénáře by mohl Západ pochopit jinak nepochopitelnou krutost Islámského státu.

Guerillová opotřebovávací válka

Z některých informací vyplývá, že problémy IS narůstají – kmeny s ním odmítají spolupracovat, docházejí mu finanční prostředky, nemá vojenské úspěchy a dokonce část zahraničních žoldáků střízliví.

Situace IS musí být natolik dlouhodobě neudržitelná, že vyvolání apokalyptické guerillové opotřebovávací války je pro něj menším zlem než žádná invaze, jak je tomu v současnosti

Na represe nemá IS oproti dlouholetým diktaturám dost finančních prostředků, proto podněcuje náboženský fanatismus a současně se snaží vyvolat hrozbu ze zahraničí, ideálně pozemní boj s „bezvěrci“, jako jsou Američané a jejich spojenci.Situace IS musí být natolik dlouhodobě neudržitelná, že vyvolání apokalyptické guerillové opotřebovávací války je pro něj menším zlem než žádná invaze, jak je tomu v současnosti.

Provokace Islámského státu začaly šířením videí s uřezáváním hlav amerických rukojmí. Výklad západních médií, že jde o zastrašování, je chybný. Je naivní si myslet, že by nějakou velmoc mohla podobná brutalita „zastrašit“ natolik, aby stáhla svá vojska, ale nespravedlnost na nevinných může vyvolat emoce, jež přinutí její vládu v oblasti zasáhnout. To však Američané ve větší míře neudělali a nadále jen občas bombardují neuralgická místa IS.

Po videích s vraždami rukojmí proto přišly sofistikovanější provokace – zřícení ruského letadla na Sinaji a teroristické útoky v Paříži a Bruselu. Není podstatné, zda a nakolik se IS do nich zapojil, ale že se k nim téměř ihned přihlásil. Z toho vyplývá smutná prognóza, že v blízké budoucnosti tyto krvavé provokace bude stupňovat tak dlouho, až pozemní intervenci „bezvěrců“ vyvolá.

Hledání výhody

Zásadní otázkou zůstává, jak kmenová území spravovat. Z historie vyplývají jen dva možné scénáře – buď byla porobena zahraniční mocností silou, nebo se kmeny spojily a vytvořily mocnost, která byla dostatečně silná, aby dokázala čelit té zahraniční. To bylo hlavním důvodem proměny kmenových struktur v národ. To je však pohled kmenů, tedy zevnitř.

V případě nefungující centrální vlády a lokálních střetů se váleční lídři spřáhnou i s ďáblem, aby získali výhodu nad svým protivníkem, a bez problémů objeví spojence a skulinu v mocenském vakuu

Pohled sousedů či mocností, tedy zvnějšku, je jiný. Mocnost reprezentující světové společenství je vyspělým centralizovaným státem, který vyžaduje odpovídajícího partnera. Tím je další centralizovaný stát s definovaným územím, které ovládá a dokáže si na něm vynutit pořádek, ať už jakýkoliv. Anarchistická oblast kmenových území bez řádu, reprezentace, hranic a nekonečných bojů měnících se aliancí tímto partnerem být nemůže a navíc má dvě nepříjemné vlastnosti.

Za prvé, kmenová území nemají jasné hranice, takže přenášejí svůj chaos na sousedy, čímž destabilizují celý region. A za druhé, dříve, či později se stanou základnou „globálního zla“, tedy toho, co je v protikladu k civilizačnímu řádu, ať už je to pirátství, únosy nebo nově výroba drog či terorismus.

A nelze se divit, protože tyto činnosti se v prostředí centralizovaných států neprovádějí snadno. V případě nefungující centrální vlády a lokálních střetů se váleční lídři spřáhnou i s ďáblem, aby získali výhodu nad svým protivníkem, a bez problémů objeví spojence a skulinu v mocenském vakuu.

Politicky neprůchodná okupace

Pro státy jsou proto kmenové oblasti bez centrální vlády už od starověku vážným problémem. A řeší jej buď naprostým vojenským podmaněním a protektorátní správou, nebo ustavením státu s vládou jednoho kmene, jemuž výměnou za loajalitu propůjčí vojenskou moc. A to je také důvod, proč po rozpadu Osmanské říše nakreslily Francie a Velká Británie hranice dříve neexistujících států i v pouštích či se USA angažují v Somálsku, Jemenu i jinde ve světě.

Technicky okupaci provést lze, ale politicky je zcela neprůchodná, protože je dlouhá, a tím i nesmírně drahá

Z tohoto hlediska žádné dobré řešení pro severní Irák a východ Sýrie v blízké budoucnosti neexistuje. Okupace by vyžadovala více než dvě stě tisíc západních vojáků, podobně jako v závěrečném stadiu druhé invaze do Iráku, kdy se silou podařilo pacifikovat i povstání sunnitských kmenů pod vedením al-Káidy.

Technicky okupaci provést lze, ale politicky je zcela neprůchodná, protože je dlouhá, a tím i nesmírně drahá. Jedním z důvodů, proč Američané zvolili Baracka Obamu, bylo, že v důsledku obrovského deficitu slíbil stáhnout vojáky, a peníze přesměrovat například na zdravotní systém. Pokud je dlouhodobá okupace příliš drahá pro nejbohatší stát na světě, těžko ji lze očekávat od jiných zemí.

Vytvoření sunnitského státu

Druhá varianta – podpora zvnějšku místní samosprávě, jak se o to světové společenství pokouší například v Afghánistánu, Iráku či v Libyi – má v těchto zemích chabé výsledky a na kmenovém území Islámského státu se zdá ještě neproveditelnější. Neobjevuje se totiž žádná síla, která by byla schopná dlouhodobě udržet moc.

Pokus o vytvoření sunnitského státu by rozpoutal jednak vnitřní boj mezi sunnitskými kmeny o centrální moc, jednak povzbudil touhu kmenů v okolních zemích po vlastním státu, což by ještě více destabilizovalo region

Menšinoví alavité v Sýrii už nikdy nedokážou efektivně ovládat sunnitský východ země. Nemohou to být ani Kurdové, kteří by sice s pomocí Američanů mohli dosáhnout vojenských úspěchů, třeba dobýt Mosul, ale snaha o dlouhodobé vládnutí sunnitským kmenům by vyvolala podobně krvavou řež, jako když jim chtěli vládnout šíité z Bagdádu.

Pokus o vytvoření sunnitského státu by okamžitě rozpoutal jednak vnitřní boj mezi sunnitskými kmeny o centrální moc, jednak povzbudil touhu kmenů v okolních zemích po vlastním státu, což by ještě více destabilizovalo region.

Pozitivní budoucnost

Za neexistence dobrých řešení zbývá jen to, co už západní spojenci dělají – čekat. Bombardování zabraňuje IS v přílišné expanzi a v masivním exportu své vojenské síly do zahraničí. Občasné teroristické akci sice nezabrání, ale přesně dopadající bomby a vyhýbání se větším pozemním operacím poškozují IS a také nenaplňují jeho očekávání – sjednotit populaci pod vedením islamistů proti vnějšímu nepříteli. Čas pracuje proti IS a pro spojence, přičemž ruské bombardování se stovkami civilních obětí bylo kontraproduktivní.

Ze západního pohledu se to sice nemusí zdát reálné, ale i neklidná Mezopotámie má před sebou pozitivní budoucnost. Možná je k ní třeba méně aktivismu, více trpělivosti a mnoho času.

Chce-li se Islámský stát udržet u moci, bude muset na jím ovládaném území stupňovat tlak, což povede ke sjednocování opozice a její snaze vytvořit kmenovou frontu s reprezentací zaměřenou proti IS, a nikoli zahraničním spojencům. Ta se pak může stát základem samosprávy, jež se začíná objevovat u severoiráckých kurdských kmenů. Tento vývoj sice bude trvat mnoho let, ale nic lepšího není k dispozici.

Toto sdělení obsahují i prohlášení Baracka Obamy, který na základě analýz bezpečnostních služeb hovoří o Islámském státu jako o problému, jehož řešení si vyžádá mnoho let, nikoli měsíců. Ze západního pohledu se to sice nemusí zdát reálné, ale i neklidná Mezopotámie má před sebou pozitivní budoucnost. Možná je k ní třeba méně aktivismu, více trpělivosti a mnoho času.